Malin Ahlbergová neměla zrovna nejlehčí dětství, rozhodla se proto nastoupit na střední školu daleko od svého rodného města, aby zde mohla začít nový úspěšný život. A daří se jí to skvěle, ve škole má vynikající výsledky a její partu přátel tvoří samí oblíbení studenti. Společně si užívají nezávazných večírků a zdá se, že k dokonalému životu nechybí Malin vůbec nic. Postupem času však vychází na povrch, že Malin i její přátelé skrývají nejrůznější tajemství, která mohou mít nepříjemné následky. Vztahy se začínají komplikovat a nad skupinkou přátel se pomalu stahují mračna, jež musí nevyhnutelně vyústit v tragédii.

Obálka této poměrně obsáhlé knihy nám slibuje thriller z prostředí studentského kampusu a to je přesně to, co dostaneme. Vypravěčkou příběhu je Malin, která nás postupně provádí různými etapami svého života. Vypráví o svém nástupu na střední školu, o hledání nových přátel i sama sebe a místy se vracíme také do jejího dětství ke komplikovanému vztahu s jejím bratrem a rodiči. Jako temný stín pak příběhem prochází den mazáků. Den mazáků je již tradiční událost, při které studenti posledního ročníku skáčou společně do ledové vody rybníka. Již od začátku knihy je však jasné, že ten poslední nedopadl tak úplně podle představ.

Malin je tichá a zádumčivá dívka a je skoro až s podivem, že její nejbližší přátelé jsou jejím pravým opakem. Nejlepší přítelkyně Ruby, která si svou sympatickou povahou získala velkou popularitu, svérázná Gemma, které je vždy všude plno, princ z Abú Dhabi Khaled a v neposlední řadě školní idol a krasavec John spolu se svým bratrancem Maxem. Jejich role a vzájemné vztahy, které se od začátku knihy zdají jasně nalinkované, se pomalu komplikují a zamotávají. Zapůsobilo na mne, jak zdatně se autorce podařilo postavy vykreslit a dát jim hloubku. Tak jako tomu bývá v běžném životě, i v knize pomalu zjišťujeme, že ne každý je takový, jaký se na první pohled zdá.

Obzvlášť postava Malin je velice zajímavá. Již od začátku je jasné, že se jedná o velmi introvertní osobu. Pozoruje tiše své okolí, vnímá, co se kolem ní děje, neunikne jí žádný detail školního života. Na tom není nic špatného, až na to, že aby se dozvěděla to, co chce, je Malin občas schopná překročit všechny meze. Účel přece světí prostředky, ne? A Malin nutně potřebuje porozumět tomu, jak být dobrou kamarádkou a jak získat důvěru a přízeň svého okolí. Byť hluboko uvnitř by nejradši seděla sama v koutě s knihou.

Ze začátku vidíme bezstarostnou a zábavnou skupinou spolužáků, kteří se vzájemně doplňují a skvěle si rozumí. S uplývajícími stranami však poznáváme jejich jednotlivá tajemství, stinné stránky a strašáky ve skříni. Nikdo není tak dokonalý, jak se na první pohled může zdát. Postupem času si čtenář začne spojovat jednotlivé dílky skládačky a tušit k čemu celý příběh nevyhnutelně spěje. Není nijak náročné odhadnout, k jaké události vše směřuje, ale kupodivu to čtenáři neubere na zážitku. To, co totiž dělá knihu tak čtivou, je zdařilá eskalace napětí, během které autorka pomalu obnažuje každou postavu až do morku kostí. Zároveň však píše s lehkostí, díky které se od stránek jednoduše nedá odtrhnout.

Konec už je jen epickým vyvrcholením všeho, co autorka na více než čtyř stech stranách budovala. Po dočtení jsem nenacházela slova, kterými tento čtenářský zážitek popsat. Je to znepokojivé, děsivé, ale zároveň svěží a čtivé. Na pozadí bezstarostných večírků středoškoláků se odehrávají dramata, která mohou zásadně změnit život všech přítomných. Byť se může zdát, že příběh ze středoškolského kampusu musí být nevyhnutelně nenáročnou četbou, zdání klame a Řekni mi všechno vám zdařile natropí v hlavě pořádný zmatek.

Jedna tragédie, šest lidí, šest srdcervoucích příběhů. John Hersey byl americkým spisovatelem a válečným reportérem a mimo jiné také držitelem Pulitzerovy ceny. Jeho Hirošima nyní znovu vychází v rámci edice 75 let od ukončení války a dává čtenáři možnost nahlédnout do událostí osudného dne 6. srpna 1945.

"Bylo zabito 78 150 lidí, 13 983 bylo nezvěstných a 37 425 zraněných. Ve skutečnosti byla tato čísla nejspíš ještě vyšší."

Už od prvního pohledu na tuto knihu je jasné, že nepůjde o žádné příjemné čtení. Smrt, oheň a temnota hrají prim nejen na obálce, ale i uvnitř samotné knihy. Ta je rozdělena do několika částí, ve kterých autor  podrobně mapuje životy několika obyvatel Hirošimy během této jaderné katastrofy. Prostřednictvím příběhů přeživších nahlíží čtenář do prvních chvil po svržení bomby, událostí v následujících týdnech a měsících až po pomalé a opatrné budování nové Hirošimy.

"Bylo poškozeno 62 tisíc domů z celkových 90 tisíc a dalších 6 tisíc domů bylo zničeno do té míry, že se nedaly opravit. Navzdory tomu, že po zemětřesení v roce 1929 japonské stavební předpisy vyžadovaly, aby střecha každé budovy unesla tlak 340 kilopondů na metr čtvereční (americké předpisy běžně nevyžadovaly víc než 200 kilopondů na metr čtvereční)."

Autor se nesnaží hrát na city ani nesoudí, jen předkládá události tak, jak mu byly vylíčeny a je na čtenáři, aby si na vše udělal vlastní názor. Katastrofu popisuje komplexně, poukazuje na nevědomost lidí, kteří ještě týdny po útoku spekulovali, jakou zbraň to Američané vlastně použili, na bídnou až nulovou pomoc občanům Hirošimy, kteří se s hroznou tragédií museli vypořádat na vlastní pěst. Popisuje pokusy o léčbu nemoci z ozáření, o které v té době nikdo ani nevěděl, že existuje, natož jak k ní přistupovat. Pacientům se zkrátka podávaly různé vitamíny a léky stylem pokus omyl. Tyto střípky příběhů a událostí pak vytváří mozaiku, pomocí které získává čtenář představu o rozsahu a závažnosti této události.

Jak již bylo zmíněno, sledujete příběhy šesti jedinců, dějové linky se postupně střídají a chronologicky představují jednotlivé zásadní milníky. Díky tomu nahlížíte na katastrofu z různých úhlů pohledu, ať již z pohledu ženy v domácnosti nebo třeba lékaře, který až do vyčerpání sil ošetřoval stovky a stovky raněných. Zajímavé je také pozorovat změnu v jejich přístupu, kdy se postupem času stávají otupělí vůči hromadám mrtvol kolem sebe a jednají s chladnou, ale nezbytnou racionalitou.

"Přibližně 25% obětí si vyžádaly popáleniny způsobené bombou, asi 50% jiná zranění a asi 20% úmrtí zavinila nemoc z ozáření."

Styl psaní je strohý a věcný, ze začátku mi dělalo problémy orientovat se mezi jednotlivými postavami, avšak poselství jejich příběhů bylo zcela jasné. Kniha vám pokládá hned několik zásadních otázek, které jsou stále aktuální a vzbuzují ve společnosti rozepře. Zavádí vás do centra dění a přináší hrůzné a bolestné svědectví, které je dobré znát, i když to není snadné čtení. Protože takové události je dobré si připomínat, právě proto, abychom se ujistili, že už se nebudou opakovat.