Šest vran - Leigh Bardugo | recenze


Šest vran je příběhem o bandě zlodějíčků, která v přístavním městě Ketterdamu přežívá jak se dá a nebojí se samozřejmě ani nějaké té špinavé práce. Tím nejznámějším je však jen jeden, legendami opředený Kaz Brekker. Samotář, který se obklopuje jen těmi nejlepšími z „oboru“. Není proto divu, že zrovna on je osloven s nabídkou zakázky, která je tak nebezpečná a šílená, že by na ní nikdo se zdravým rozumem nekývl. Jenže odměna je vysoká a nebavíme se tu o žádném obyčejném pouličním kapsáři, bavíme se o Kazi Brekkerovi. Nuže, sebevražedná mise může začít.

Občas se najde kniha, která vás zaujme už na první pohled. Svým názvem, obálkou i nápadem, který jaksi vyčnívá nad ostatní. A když pak po prvních stranách zjistíte, že něco opravdu dobrého vás čeká i uvnitř, to je pak další důvod k radosti. A přesně to je případ Šesti vran, knihy, která si získala mé okolí a nakonec i mne samotnou. Nebudeme si nic nalhávat, svůj podíl na tom nepopiratelně mají tak trochu záporní hlavní hrdinové, což je trend, který prostě táhne. Svět zkrátka není černobílý, že ano.

Najít pořádné dospělé a propracované fantasy je těžší, než se zdá. Obzvlášť, když hledáte něco, co se bude číst samo a zároveň si zachová určitou rozvernost a mladistvou svěžest. A tohle je vlastně takový shrnující popis Šesti vran. Fantasy příběhu, který byl po dlouhé době něčím, co mě doopravdy pohltilo a bavilo od začátku až do konce.

Kniha je rozsáhlá, čeká vás mnoho kapitol, kde se ve vyprávění střídá spousta postav, bohaté a členité prostředí a samozřejmě spousta nových pravidel a zákonitostí fantasy světa, který pro své čtenáře autorka Leigh Bardugo vymyslela. Není tedy překvapením, že je ze začátku čtenář zavalen značnou spoustou informací, které jsou však dávkovány tak promyšleně, že jsem nikdy neměla pocit, že bych „nevěděla, která bije“.

Celkově je konstrukce příběhu skvěle promyšlená, autorka vám přibližuje svět a postavy, ale vždy naprosto přesně ví, kdy přimíchat pořádnou akci, která způsobí, že vás zdlouhavé popisy nezačnou nudit. Komplexnost příběhu je obrovská, navzdory tomu se však příběh čte velice jednoduše. Já osobně neměla s čtivostí nejmenší problémy a rozhodně jsem se v dějových liniích nijak neztrácela.

Postavy jsou kapitolou samy o sobě. Všechny charaktery jsou zajímavé, originální a různorodé a dohromady tvoří skvěle fungující partu, kterou si prostě zamilujete, byť to nejsou žádní andílci.  A nebo možná právě proto. Samozřejmě se nevyhnete ani milostné lince, ta je však spíš na pozadí a tak celý příběh jen zajímavě okoření, což je přesně to, co mi vyhovuje.

Již od začátku čtenář přesně ví, kam děj směřuje a to k velké a skoro nemožné loupeži. Zdánlivě jednoduchou a jasnou zápletku autorka rozvrství do rozsáhlého příběhu, kde vás překvapí mnoho malých detailů a dech vyrazí velké zvraty, včetně poměrně otevřeného konce, po kterém nemůžete jinak, než sáhnout po druhém dílu. Nejdřív si ale dopřejte trochu času na vstřebání toho prvního, je to opravdu bohatý zážitek.

90%

Pouta - Delphine de Vigan | recenze


Třináctiletý Theo a jeho kamarád Mathis si krátí nudu ve škole tajným pitím alkoholu. Jejich učitelka Helene má podezření, že je Theo obětí domácího násilí a pátrání po důkazech a snaha malého chlapce zachránit se pro ni stává posedlostí. Cecile, matka Mathise, žije spolu se svým mužem ve spokojeném manželství, dokud jednoho dne neobjeví něco v jeho počítači. Něco, co ji donutí ptát se sama sebe, kdo je vlastně ten člověk, se kterým už tolik let žije. Čtyři hlavní postavy, jejichž bolest vede k činům spouštějícím koloběh událostí a rozsévajícím jen další a další bolest.

Autorka Delphine de Vigan se proslavila především svým románem Podle skutečného příběhu. Opěvovaná kniha mě osobně příliš nezaujala a iritující povahové vlastnosti postav spolu se spoustou nevyřčeného vytvořily kombinaci, která u mne prostě nezafungovala. Protože ale spisovatelům ráda dávám druhé šance, sáhla jsem plna zvědavosti po Poutech, které mě zaujaly na první pohled.

Pouta. Jsou to zákony dětství dřímající hluboko v nás, hodnoty, které nám umožňují odolávat, nečitelné principy, jež nás sžírají a blokují. Naše křídla i naše obojky. Jsou to odrazové můstky, od nichž se odvíjí naše síla, i příkopy, v nichž pohřbíváme své sny.

Pouta jsou spíš kratší novelou než plnohodnotnou knihou a celý příběh je vměstnán na pouhých zhruba 150 stran. O to větší překvapení se konalo, když jsem knihu dočetla. Autorka dokázala obsáhnout mnoho témat, pocitů a poselství a přečtení této knihy na mne mělo opravdu silný dopad. Příběh sleduje životní osudy několika postav, které se vzájemně znají a jejichž životy se postupně více a více proplétají. Pomalu odhalujeme démony schované za pohlednou fasádou lidí. Démony, které možná nikdy neměly být objeveny.

Samotné hlavní postavy jsou uhrančivé a podmaní si vás takřka okamžitě. Spousta z jejich činů je odsouzení hodná a přitom pochopitelná vzhledem k okolnostem, ve kterých se daní hrdinové ocitli. Tato pozoruhodná rozvrstvenost je fascinující a obdivuhodná. Kniha zajímavým způsobem poukazuje na to, jak mohou být mezilidská pouta zrádná. V jednom smyslu pozitivní pouta odkazující na loajalitu a věrnost, na druhou stranu pak pouta svazující, omezující naše rozhodnutí a ovlivňující náš smysl pro správnost.

Styl psaní je velmi přímý, bez jakýchkoliv příkras nám autorka předkládá syrový minimalistický příběh, bez souzení a téměř bez citů. Žádné slovo v této knize není navíc, vše naprosto pasuje na své místo. V příběhu se objevuje spousta palčivých témat, cílem autorky však není poučovat, čtenář se stává pouhým divákem určité životní etapy hlavních hrdinů a sleduje, jak různé okolnosti mohou vést až k fatálním dopadům.

Pouta jsou tím druhem knihy, nad kterou po dočtení musíte stále dokola přemýšlet, vracet se k ní a jednoduše se nedokážete hned ponořit do nějakého jiného příběhu. Jsou temná a přitom určitým způsobem naplněna jakousi závratnou nadějí. Toto dílo mě přesvědčilo, že dávat spisovatelům druhou šanci se opravdu vyplatí. I když mi autorky první kniha nesedla, Pouta jsou pro mě úplným opakem a jejich přečtení vám určitě doporučuji.

95%

Není úniku - Taylor Adams | recenze


Darby se dozvídá otřesnou zprávu. Její vážně nemocná matka leží v nemocnici a každá z následujících hodin může být její poslední. Darby okamžitě usedá za volant a vyráží do vzdálené nemocnice. Cestou ji však zastihne nemilosrdná sněhová bouře. Husté sněžení ji uvězní na zapadlém odpočívadle spolu s dalšími čtyřmi lidmi. Její téměř vybitý mobil nenalézá žádný signál a zoufalství mladé studentky se zvyšuje. Vydává se ven z odpočívadla ve snaze najít mobilní signál někde v okolí.  Když prochází kolem zaparkovaných aut, všimne si něčeho děsivého a těžko uvěřitelného. V jednom z aut je v kleci zavřená malá holčička. A Darby ví, že její únosce je mezi přítomnými na odpočívadle.

Není úniku je tím správným thrillerem pro mrazivé podzimní večery. Spolu s hlavní hrdinkou Darby se stáváte vězni na odlehlém odpočívadle, zatímco venku zuří sněhová bouře. Děj se rozbíhá velice rychle a vy již po pár stranách tušíte, že to, co se dané noci odehraje, nebude nic pěkného. Darby má co do činění s nevyzpytatelným únoscem dítěte a může jím být kdokoliv z jejích čtyř společníků uvězněných v jedné malé místnosti odpočívadla. Pomalu sledujete, jak se hlavní hrdince začíná v hlavě tvořit plán na záchranu malé holčičky. Jak ale zjistit, kdo z přítomných se přetvařuje? Každý krok může být nebezpečný, Darby si musí velice dobře rozmyslet, komu bude věřit.

Když jsem se o knize dozvěděla, nechala jsem se celkem snadno nalákat na příslib mrazivého psychologického thrilleru a ten jsem také dostala. A k tomu ještě něco navíc. Hned od začátku má čtenář tendence vytvářet si scénáře a odhadovat, jaká bude zápletka a kdo je vlastně v celém příběhu tím záporákem. Mé odhady se s pravdou úspěšně minuly a počáteční obavy se rychle rozplynuly v kolotoči zvratů a akcí, které se po celou dobu příběhu střídají jak na horské dráze. I když vám nic vyloženě nevyrazí dech, pořád to stačí na dost obstojný thriller, který ke konci přitvrzuje a přitvrzuje. Od lehké psychologické linky se dostáváme k pěkně brutálním scénám a krev tuhne v žilách s každou další stranou víc a víc.

K čtivosti přispívá i zajímavé členění kapitol, kdy je každá jedna kapitola nadepsána konkrétním časem. S hlavní hrdinkou tak prožíváte doslova každou trýznivou minutu pekla, kterým si musí procházet. Navíc každá kapitola má tak otevřený a napínavý konec, že je skoro nemožné se od čtení odtrhnout. Klidnější první část, kdy se autor soustředí spíše na psychologii jednotlivých postav a připravování atmosféry, střídá část druhá, kdy se rozbíhá všechna akce. Autor se nebojí brutálních popisů a děsivého vykreslování detailů.

Tahle jízda mě vážně bavila a i když bych ji neřadila k vrcholům daného žánru, jistě nebudete litovat, pokud po ní sáhnete. Do sychravých podzimních večerů se skvěle hodí a naservíruje vám děsivou kombinaci mrazivé atmosféry zasněženého odpočívadla odříznutého od světa a směsice zvláštních postav u kterých dlouho váháte, která vás má znepokojovat víc. Konec připraví hned několik překvapení a zatajených dechů a pár posledních stran si raději přečtete několikrát znovu, protože u autora nemáte nikdy jistotu, jestli vás ještě něčím nepřekvapí.

85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY
Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<

Vůbec nic - Hanif Kureishi | recenze


Waldo je úspěšným režisérem, který má za sebou desítky významných filmů, má známosti v kruzích těch nejslavnějších celebrit a k tomu o mnoho let mladší půvabnou indickou ženu. Nemoc a stáří ho však upoutaly na invalidní vozík a on potřebuje neustálou asistenci. Tu ochotně zastává právě jeho žena Zee s pomocí Eddieho, který je, jak Waldo říká, jeho "víc než známý a méně než přítel už přes třicet let." Po nějaké době Waldo pojme podezření, že ho jeho žena s Eddiem podvádí a to přímo v jejich bytě, jen o pokoj vedle.

Vůbec nic jsem měla přečtené za jedno odpoledne. Kniha má pouhých sto dvacet stran a já osobně ji vnímám spíš jako novelu než plnohodnotnou knihu. Děj sestává z mnoha krátkých kapitol, což čtivost ještě umocňuje. V knize se setkáváte se třemi hlavními postavami. Trochu protivný a zapšklý Waldo, který se nedokáže smířit s představou, že by mu jeho žena byla nevěrná. Temperamentní a horkokrevná Zee s indickými kořeny, která se do Londýna přestěhovala právě díky lásce k Waldovi. A pak Eddie, rodinný přítel, který je však čtenáři spíše záhadou a tak nejspíš nebudete vědět, co si o něm vlastně myslet.

Děj je vyprávěn Waldou, který se rozhodne pustit do zvláštního vyšetřování a následné pomsty, pokud se Eddieho přečin potvrdí. Čtenář brzy zjišťuje, že všechny postavy mají určité charakterové zvláštnosti, díky kterým by si k nim i na mnohonásobně větším prostoru hledal cestu jen obtížně.

V podstatě skoro celý děj se odehrává ve Waldově londýnském apartmánu, což spolu s jeho myšlenkami místy působí až klaustrofobně. Navzdory délce se autorovi podařilo vytvořit obstojnou zápletku a zajímavé rozuzlení. Je to spíše odpočinkové dílo, se kterým strávíte jedno zvláštní odpoledne a pak na něj nejspíš stejně rychle zapomenete. I tak vám však jeho přečtení mohu doporučit, ponurá atmosféra a Waldova komplikovaná osobnost z příběhu činí zvláštní výjev, jehož přečtením si ozvláštníte den.

65%
Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart!


Dej mi své jméno - André Aciman | recenze



Každé léto Elia a jeho rodina ubytovávají ve své vile letního rezidenta. Ten u nich pak šest týdnů zdarma žije a tráví s nimi čas. Tuto tradici udržují už roky a za tu dobu se u nich vystřídalo mnoho lidí. Nyní si ospalou atmosféru italského venkova přijíždí vychutnat Oliver. Svým charismatem si rychle získává celé své okolí. Ne jinak tomu je v případě Elieho a mezi dvojicí pomalu vzniká pouto, jehož existence a hloubka může ovlivnit celý jejich život.

O této knize jste možná slyšeli v souvislosti s jejím filmovým zpracováním, které letos figurovalo v nominacích na Oskara a to konkrétně v kategoriích nejlepší film, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a v kategorii nejlepší adaptovaný scénář dokonce zvítězilo.

"Možná jsme byli nejdřív přátelé a až potom milenci. Ale na druhou stranu možná přesně to milenci jsou."
Knihu u nás nedávno vydalo nakladatelství Booklab a já jsem ráda, že se mi díky tomu dostala do rukou. Svůj příběh vám v knize líčí Elia, mladý chlapec, kterému jako blesk z čistého nebe do života vstupuje Oliver. Kniha je psána velice poeticky a přibližuje vzájemné sbližování a oddalování se dvou duší a těl. Elia prostřednictvím svého vyprávění nezachycuje jen události, které se odehrály, ale je pro něj především prostředkem určitého sebepoznání a pochopení. Často se ztrácí v představách a myšlenky plynou všemi směry. Odhalují jeho niterní touhy i pochyby, úvahy o životě a o lásce.

I když je děj místy až perverzní, jako celek působí dojmem silně intimní a důvěrné zpovědi. Duše hlavního hrdiny je vám zcela odhalena, nahá, rozervaná a nedokonalá. Velice se mi líbila také atmosféra prostředí, která byla brilantně vykreslená, podpořená mnoha detaily a jednoduše vás na dané místo okamžitě přenesla. Děj je zaměřen na oněch šest týdnů Oliverova pobytu v Itálii. Následně se k oběma mužům několikrát vrací s odstupem desítek let a tyto návraty jsou zdrcující, ale nevyhnutelné.

Tato kniha mě opravdu donutila přemýšlet. Občas to bylo nechutné, divné nebo zvrácené, ale možná jsme jen zvyklí na určité hranice, za nimiž nám přílišná intimita přijde pobuřující a určité věci tabu. Není ale přesně to účelem literatury? Vzbuzovat v nás emoce a spouštět nezastavitelný proud myšlenek a úvah. Autor se dostává až na samé dno hlubin lidskosti, avšak ne za účelem šokovat, nýbrž dovést nás k pochopení a procitnutí tak silnému, že nám kniha nevyhnutelně musí zůstat v paměti ještě dlouho po dočtení.

Byť jsem při čtení často měla pochybnosti a držela v sobě určitou skepsi, po dočtení jako by vše zapadlo na své místo a já jsem opravdu ráda, že jsem si Dej mi své jméno přečetla. Pokud i vy od literatury očekáváte něco víc, než jen všední zábavu, tahle kniha by vám neměla uniknout.

90%


Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart!



A Court of Frost and Starlight | recenze



Válečné vřavy utichly, ale Feyre, Rhys a jejich nejbližší přátelé mají stále plné ruce práce s přestavbou zničeného Nočního dvora. Blíží se však zimní slunovrat, období oslav a zaslouženého odpočinku. Opatrná radost a uvolněnost se plíživě šíří ulicemi a dostává se i do domu Feyre a Rhyse. Zářivým světlům slavností navzdory se však objevují stíny a strašáky, které mohou zasloužený klid ohrozit. Jak se s nimi zamilovaná dvojice a jejich nejužší kruh vyrovnají?

Jak již nejspíš víte, ACOFAS je čerstvě vydanou novelou k původní trilogii, jejíž první díl nese v češtině název Dvůr trnů a růží. Ihned po přečtení jsem se zařadila do zástupu fanoušků tohoto výjimečného světa a postav a proto jsem se s radostí vrhla i na ACOFAS. Správný fanoušek si přeci nenechá ujít jedinou možnost setkání se svými oblíbenými hrdiny. Má očekávání nebyla nikterak velká, přece jen se jedná o novelu a ne plnohodnotnou knížku. Stojí za přečtení?

Že se jedná o novelu je patrné na první pohled, kniha je útlá a čeká vás pouhých dvě stě stran čtení. Což je na Sarah opravdu překvapivě málo. Kniha vás zavede na Noční dvůr krátce po ukončení války. Lidé se stále srovnávají se ztrátami a traumaty, které jim hrůzná léta přinesla, ale pomalu začínají věřit tomu, že je čekají světlé zítřky. Kniha je rozdělena do krátkých kapitol a je vyprávěna střídavě z pohledu snad všech hlavních hrdinů. Nově tedy nahlížíme na příběh nejen z pohledu Feyre, ale také Rhyse, Morrigan a dalších.

Jelikož se blíží slavnosti zimního slunovratu, je celá atmosféra knihy příjemně "vánoční". I samotné tempo příběhu je poklidné a jelikož se jedná o pouhou novelu, je jasné, že vás nečeká žádná akční jízda plná zvratů, byť je těžké se s tím smířit - známe přece Sarah J. Maas. Pomalé plynutí příběhu je však příjemnou změnou a pauzou mezi akcí nabytými díly. Konečně máte možnost užívat si všedních životů hlavních hrdinů, aniž by někomu šlo o krk.

ACOFAS je mostem mezi posledním dílem původní série a prvním dílem série nové, jehož vydání se teprve chystá. Zaženete stesk po svých oblíbených postavách, užijete si s nimi příjemnou slavnostní atmosféru, dozvíte se nové informace a hlavně se nalákáte na pokračování, ve kterém Sarah jistojistě ukáže, že to čekání stálo za to. Tento příběh je jednoduše pro fanoušky, náročný čtenář zde nenajde nic, co by ho ohromilo nebo mu vyrazilo dech. Pokud vás tedy Dvůr trnů a růží nechal chladnými, nejspíš vás nenadchne ani ACOFAS. Pokud se však řadíte mezi nadšené fanoušky, určitě si čtení užijete a čeká vás i pár zajímavých překvapení. Na úplném konci knihy je pak krátká ukázka z nově chystané knihy. A tam se hlavně konečně dozvíte, o kom že ta nová série bude.

Na české vydání této knihy teprve čekáme, ale nebojte se sáhnout po tom anglickém. Je psán poměrně snadnou angličtinou a porozumění ději by vám nemělo dělat žádný větší problém.

65%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY
Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<

Artemis - Andy Weir | recenze



Dle řecké mytologie byla Artemis dvojčetem Apollóna, byla bohyní lovu a bohyní Měsíce. Není příhodnější jméno, jaké by mělo nést první město na Měsíci, než právě Artemis. Jazz Bašarová právě v tomto městě na Měsíci žije už od svých šesti let. Živí se jako doručovatelka a i když si občas přivydělává pašováním zásilek, jejichž obsah je na hranici zákona, stále jí mizerné výdělky nestačí na nic lepšího, než to nejhorší jídlo a malou místnůstku s postelí. K přežití to stačí, ale kdo by s takovým životem mohl být spokojený? Proto když se jednoho dne Jazz naskytne možnost závratného zbohatnutí, neváhá ani minutu, velkému riziku navzdory.

Andy Weir je jméno, které nemusím nijak zdlouhavě představovat. Snad každý četl opěvovaného Marťana a můžu říct, že pro mě je to stále jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Přehnaná očekávání jsou tedy na místě, tak dlouho jsme přece čekali, až nám autor naservíruje nějakého nového super vtipného Marka Watneyho. Tentokrát to není muž, ale žena. Jmenuje se Jazz a žije v Artemidě, prvním a zatím jediném městě na měsíci.

Ze začátku se děj rozbíhá trochu pomalu. Sledujete každodenní počínání Jazz a snažíte se zorientovat v zajímavém prostředí měsíčního městečka. První část knihy je psána v poklidném tempu, pozornost čtenáře občas upadá kvůli trochu zdlouhavým popisům nezáživných aktivit a vy jen napjatě očekáváte, kdy se začnou dít všechny ty parády, co má Andy Weir jistě v rukávu. V průběhu celé knihy vás opět čeká spousta zajímavých technických detailů. Je vidět, že autor se ve vědě nejen vyžívá, ale i perfektně vyzná. A koho by náhodou tyto technické aspekty nebavily, stačí odstavec jen prolétnou očima a jede se dál. 

Současnost je v knize proložena útržky z minulosti, ke které se autor vrací prostřednictvím korespondence mezi Jazz a Kelvinem, chlapcem ze Země, se kterým si hlavní hrdinka píše od svých devíti let a kterého nikdy v životě nepoznala osobně. Tyto skoky do minulosti jsou nejen příjemným oživením děje, ale zároveň skvělým způsobem, jak čtenáři v potřebný okamžik oznámit, kdo je postava nově objevená v ději (protože jich není málo) a co to pro vás a hlavní hrdinku znamená. Dopisy se od vzdálené minulosti pomalu přibližují až k současnému okamžiku, což hezky napomáhá gradaci celého příběhu.

I když byl začátek knihy poněkud ospalý, v půlce jakoby Andy Weir znovu nabral dech a opět se z něj stává ten vtipný chlapík, se kterým byste si nejraději zašli posedět na pivo a celou dobu byste se nejspíš váleli pod stolem smíchy. Já jeho humor jednoduše miluji.

V Artemis se navíc dočkáte i lehounkého náznaku romantické linky, což knize dle mého taky příjemně prospělo. Autor si pro čtenáře připravil rozličné a zajímavé postavy, které rychle přirostou k srdci a učiní čtení ještě příjemnějším. I v této knize má Weir opět skvěle promyšlený každý detail. Velice mě zaujala například logika artemidského platidla - takzvaných "gemů", které vyjadřují množství nákladu, který za ně můžete dovézt ze Země na Měsíc (tedy pokud máte na účtu 100 gemů, můžete si ze Země nechat poslat 100 gramovou zásilku).

Všechno tyto detaily utvořily poutavý příběh, který je navíc okořeněný akční zápletkou a nezvykle i detektivními prvky. Přesto, že jsem si čtení užila, mám pocit, že jako celek to zas tak dobře nefungovalo. Děj mi přišel docela předvídatelný a nemohu se zbavit pocitu, že se tam toho vlastně zas tolik nestalo. A rozhodně ne nic, co by mi vyrazilo dech. Autor má opět sklony místy trochu přehánět a to už pak člověk jen kroutí hlavou. Závěrem snad mohu jen říci, že Artemis je dobrá kniha, avšak nijak výjimečná a najde se v ní spousta věcí, které by se daly vylepšit.

75%