Asi to skončím - Ian Reid | recenze

Představte si, že poznáte sympatického chlapce, se kterým poslední dva týdny nepřetržitě trávíte čas, cítíte, že je mezi vámi nějaké zvláštní pouto a on vás teď veze představit rodičům na jejich odlehlou farmu. Přesně to zažívá hlavní hrdinka s Jakem. Vše se zdá být ideální, přesto si nemůže pomoct a poslední dobou stále častěji přemýšlí nad tím, zda by vztah neměla ukončit. Poté, co dvojice dorazí na farmu, se však tento problém odsouvá do pozadí. Co se událo na tomto zvláštním místě? Na promrzlé půdě se povalují mrtvá zvířata, oba rodiče se chovají přinejmenším zvláštně a tajemstvími je celá farma doslova prolezlá. A to nejhorší má teprve přijít.

Když jsem zjistila, že Ianu Reidovi u nás vychází nová kniha, bylo jasné, že si ji musím co nejdřív přečíst. Není tomu totiž tak dávno, co tento autor vydal Soka, thriller, který mě neskutečně překvapil a já doufala, že podobně šokující bude i jeho druhá kniha - tentokrát novela s pouhými dvě stě stranami. Příběh byl dokonce zfilmován a vychází právě nyní na Netflixu.

Asi to skončím začíná cestou autem, během které si obě hlavní postavy vyměňují názory na rozmanitá témata a zapáleně řeší vše možné. Tím dostává čtenář šanci je trochu poznat a dozvědět se o historii jejich krátkého vztahu. Celá úvodní část působí poněkud zdlouhavě, neustálé konverzování o nesourodých tématech mě začínalo nudit a já už netrpělivě vyhlížela příjezd na farmu. Toho se nakonec dočkáme a od onoho momentu vše nabírá ohromný spád.

Ian Reid opět ukazuje, jak bravurně umí budovat napětí. Jeho popis veškerých událostí na farmě byl nervy drásající, často jsem se přistihla, že u čtení zapomínám dýchat a mrazivá atmosféra mě naprosto pohltila. Autor místo popsal tak živě, že bylo nemožné příběh neprožívat spolu s hlavní hrdinkou. Ponuré staré stavení, které je však precizně uklizené, bez jediného snítka prachu. Rodiče, neustále se tiše hádající v kuchyni, matka s neurózou a přehnaným křečovitým úsměvem. To vše je popsané tak přesvědčivě, že vás strach a děs pomalu prostupuje stejně jako hlavní hrdinku.

Od příjezdu na farmu mají všechny události spád a děj plyne takovou rychlostí, že se zkrátka neodtrhnete, dokud knihu nedočtete celou. Bohužel samotný konec knihy mě zklamal. Začínala jsem mít tušení, kam to celé spěje a k mému rozčarování jsem nebyla daleko od pravdy. Po celou dobu nám autor předhazovat střípky a náznaky, od kterých jsem měla velká očekávání, ale na které jako by na konci knihy úplně zapomněl. Spousta věcí vůbec nebyla vysvětlena a je tak těžké pochopit, proč je autor do knihy vůbec dával. 

Je to velká škoda, protože jsem doufala v nějaké epické vyvrcholení a pospojování všech útržků, které nám v průběhu příběhu byly servírovány. Konec však působil useknutě a nedomyšleně, jak kdyby už autorovi došly nápady kam děj dále směřovat a já z něj tak byla spíš otrávená než šokovaná nebo nadšená, jako tomu bylo u autorovi předchozí knihy.

I přes nepříliš povedený konec jsem si knihu celkem užila a dostala od ní to, co bych od hororu očekávala. Pokud máte rádi mrazivou atmosféru a plíživý děs a jste schopni odpustit ne příliš domyšlený konec, bude pro vás Asi to skončím příjemnou jednohubkou.

60%


Řekni mi všechno - Cambria Brockman | recenze

Malin Ahlbergová neměla zrovna nejlehčí dětství, rozhodla se proto nastoupit na střední školu daleko od svého rodného města, aby zde mohla začít nový úspěšný život. A daří se jí to skvěle, ve škole má vynikající výsledky a její partu přátel tvoří samí oblíbení studenti. Společně si užívají nezávazných večírků a zdá se, že k dokonalému životu nechybí Malin vůbec nic. Postupem času však vychází na povrch, že Malin i její přátelé skrývají nejrůznější tajemství, která mohou mít nepříjemné následky. Vztahy se začínají komplikovat a nad skupinkou přátel se pomalu stahují mračna, jež musí nevyhnutelně vyústit v tragédii.

Obálka této poměrně obsáhlé knihy nám slibuje thriller z prostředí studentského kampusu a to je přesně to, co dostaneme. Vypravěčkou příběhu je Malin, která nás postupně provádí různými etapami svého života. Vypráví o svém nástupu na střední školu, o hledání nových přátel i sama sebe a místy se vracíme také do jejího dětství ke komplikovanému vztahu s jejím bratrem a rodiči. Jako temný stín pak příběhem prochází den mazáků. Den mazáků je již tradiční událost, při které studenti posledního ročníku skáčou společně do ledové vody rybníka. Již od začátku knihy je však jasné, že ten poslední nedopadl tak úplně podle představ.

Malin je tichá a zádumčivá dívka a je skoro až s podivem, že její nejbližší přátelé jsou jejím pravým opakem. Nejlepší přítelkyně Ruby, která si svou sympatickou povahou získala velkou popularitu, svérázná Gemma, které je vždy všude plno, princ z Abú Dhabi Khaled a v neposlední řadě školní idol a krasavec John spolu se svým bratrancem Maxem. Jejich role a vzájemné vztahy, které se od začátku knihy zdají jasně nalinkované, se pomalu komplikují a zamotávají. Zapůsobilo na mne, jak zdatně se autorce podařilo postavy vykreslit a dát jim hloubku. Tak jako tomu bývá v běžném životě, i v knize pomalu zjišťujeme, že ne každý je takový, jaký se na první pohled zdá.

Obzvlášť postava Malin je velice zajímavá. Již od začátku je jasné, že se jedná o velmi introvertní osobu. Pozoruje tiše své okolí, vnímá, co se kolem ní děje, neunikne jí žádný detail školního života. Na tom není nic špatného, až na to, že aby se dozvěděla to, co chce, je Malin občas schopná překročit všechny meze. Účel přece světí prostředky, ne? A Malin nutně potřebuje porozumět tomu, jak být dobrou kamarádkou a jak získat důvěru a přízeň svého okolí. Byť hluboko uvnitř by nejradši seděla sama v koutě s knihou.

Ze začátku vidíme bezstarostnou a zábavnou skupinou spolužáků, kteří se vzájemně doplňují a skvěle si rozumí. S uplývajícími stranami však poznáváme jejich jednotlivá tajemství, stinné stránky a strašáky ve skříni. Nikdo není tak dokonalý, jak se na první pohled může zdát. Postupem času si čtenář začne spojovat jednotlivé dílky skládačky a tušit k čemu celý příběh nevyhnutelně spěje. Není nijak náročné odhadnout, k jaké události vše směřuje, ale kupodivu to čtenáři neubere na zážitku. To, co totiž dělá knihu tak čtivou, je zdařilá eskalace napětí, během které autorka pomalu obnažuje každou postavu až do morku kostí. Zároveň však píše s lehkostí, díky které se od stránek jednoduše nedá odtrhnout.

Konec už je jen epickým vyvrcholením všeho, co autorka na více než čtyř stech stranách budovala. Po dočtení jsem nenacházela slova, kterými tento čtenářský zážitek popsat. Je to znepokojivé, děsivé, ale zároveň svěží a čtivé. Na pozadí bezstarostných večírků středoškoláků se odehrávají dramata, která mohou zásadně změnit život všech přítomných. Byť se může zdát, že příběh ze středoškolského kampusu musí být nevyhnutelně nenáročnou četbou, zdání klame a Řekni mi všechno vám zdařile natropí v hlavě pořádný zmatek.

90%


Hirošima - John Hersey | recenze

Jedna tragédie, šest lidí, šest srdcervoucích příběhů. John Hersey byl americkým spisovatelem a válečným reportérem a mimo jiné také držitelem Pulitzerovy ceny. Jeho Hirošima nyní znovu vychází v rámci edice 75 let od ukončení války a dává čtenáři možnost nahlédnout do událostí osudného dne 6. srpna 1945.

"Bylo zabito 78 150 lidí, 13 983 bylo nezvěstných a 37 425 zraněných. Ve skutečnosti byla tato čísla nejspíš ještě vyšší."

Už od prvního pohledu na tuto knihu je jasné, že nepůjde o žádné příjemné čtení. Smrt, oheň a temnota hrají prim nejen na obálce, ale i uvnitř samotné knihy. Ta je rozdělena do několika částí, ve kterých autor  podrobně mapuje životy několika obyvatel Hirošimy během této jaderné katastrofy. Prostřednictvím příběhů přeživších nahlíží čtenář do prvních chvil po svržení bomby, událostí v následujících týdnech a měsících až po pomalé a opatrné budování nové Hirošimy.

"Bylo poškozeno 62 tisíc domů z celkových 90 tisíc a dalších 6 tisíc domů bylo zničeno do té míry, že se nedaly opravit. Navzdory tomu, že po zemětřesení v roce 1929 japonské stavební předpisy vyžadovaly, aby střecha každé budovy unesla tlak 340 kilopondů na metr čtvereční (americké předpisy běžně nevyžadovaly víc než 200 kilopondů na metr čtvereční)."

Autor se nesnaží hrát na city ani nesoudí, jen předkládá události tak, jak mu byly vylíčeny a je na čtenáři, aby si na vše udělal vlastní názor. Katastrofu popisuje komplexně, poukazuje na nevědomost lidí, kteří ještě týdny po útoku spekulovali, jakou zbraň to Američané vlastně použili, na bídnou až nulovou pomoc občanům Hirošimy, kteří se s hroznou tragédií museli vypořádat na vlastní pěst. Popisuje pokusy o léčbu nemoci z ozáření, o které v té době nikdo ani nevěděl, že existuje, natož jak k ní přistupovat. Pacientům se zkrátka podávaly různé vitamíny a léky stylem pokus omyl. Tyto střípky příběhů a událostí pak vytváří mozaiku, pomocí které získává čtenář představu o rozsahu a závažnosti této události.

Jak již bylo zmíněno, sledujete příběhy šesti jedinců, dějové linky se postupně střídají a chronologicky představují jednotlivé zásadní milníky. Díky tomu nahlížíte na katastrofu z různých úhlů pohledu, ať již z pohledu ženy v domácnosti nebo třeba lékaře, který až do vyčerpání sil ošetřoval stovky a stovky raněných. Zajímavé je také pozorovat změnu v jejich přístupu, kdy se postupem času stávají otupělí vůči hromadám mrtvol kolem sebe a jednají s chladnou, ale nezbytnou racionalitou.

"Přibližně 25% obětí si vyžádaly popáleniny způsobené bombou, asi 50% jiná zranění a asi 20% úmrtí zavinila nemoc z ozáření."

Styl psaní je strohý a věcný, ze začátku mi dělalo problémy orientovat se mezi jednotlivými postavami, avšak poselství jejich příběhů bylo zcela jasné. Kniha vám pokládá hned několik zásadních otázek, které jsou stále aktuální a vzbuzují ve společnosti rozepře. Zavádí vás do centra dění a přináší hrůzné a bolestné svědectví, které je dobré znát, i když to není snadné čtení. Protože takové události je dobré si připomínat, právě proto, abychom se ujistili, že už se nebudou opakovat

70%


Brána z obelisků - N. K. Jemisin | recenze


Svět končí. Alabastr, tak trochu šílený desetiprstenář a pravděpodobně nemocnější orogén, který kdy spatřil světlo světa, rozerval světadíl a obrovská trhlina nyní chrlí mračna popela, která zahalí celý svět na tisíce let. Jak však Essun postupem času zjišťuje, měl pro to nejspíš pádné důvody. A teď musí své vědomosti Essun předat, aby jeho dílo dokončila. Té tak na hrudi spočívá nejen tíha osudu celého světa, ale drtí ji také něco mnohem bolestnějšího. Osud její dcery Nassun, která prchla se svým otcem, který je však zároveň vrahem a pro Nassun tudíž až příliš velkým nebezpečím. Essun čeká řada těžkých rozhodnutí na cestě nepřátelským územím, kde si jednoduše nemůže být ničím jistá. Je těžké někomu věřit, když vám jde po krku celý svět.

Před rokem se na pultech knihkupectví objevilo Páté roční období, první díl fantasy ságy afroamerické spisovatelky Nory K. Jemisin, které jsem si ze zvědavosti přečetla, rozhodně jsem však neměla žádná velká očekávání. O to větší bylo mé překvapení, když jsem si po přečtení poslední stránky uvědomila, že tohle byla jedna z nejlepších fantasy knih, které jsem kdy četla. A o to větší bylo mé očekávání od druhého dílu, který právě vyšel. Nejen originální prostředí, ale i všechny postavy mi totiž přirostly k srdci.

Nebudeme si nic nalhávat, druhé díly to mají vždycky poněkud těžké. Jsou takovým překlenovacím můstkem v trilogii a jen málokdy vyniknou nad zbylými dvěma díly. Výjimka však občas potvrzuje pravidlo a přesně to se stalo i v případě Brány z obelisků. Autorka v příběhu pokračuje přesně tam, kde skončila a vás moc pomalých a odpočinkových pasáží nečeká. Ze začátku to bylo trochu na škodu, čtenář je totiž vržen do příběhu, jak kdyby se mezi dvěma díly nekonala žádná časová pauza a trochu zmateně se snaží rozpomenout, kdo je vlastně kdo. S množstvím postav a jejich rozličných rolí v příběhu by nebylo od věci je na začátku trochu zopakovat a připomenout.

Jakmile se však rozpomenete, nebrání vám už vůbec nic v tom, abyste se nechali naplno unášet nevyzpytatelným proudem příběhu. Jestli mi v prvním díle nesedělo vyprávění v druhé osobě, v tom druhém jsem to přijala s takovou samozřejmostí, jako by se tak psaly příběhy naprosto běžně. Řekla bych, že je tento způsob vyprávění nedoceněný, protože jakmile překonáte prvotní pocit zvláštnosti, nabízí to naopak spoustu skvělých možností. K tomu, abyste se do příběhu mohli vžít a souznít s hlavním hrdinou, je ale samozřejmě potřeba dostatečně zručný autor, který si s atypickým způsobem vyprávění dokáže poradit. N. K. Jemisin to však zvládla s přehledem a už jen za to má můj obdiv.

Tišina, která je domovem hlavní hrdinky, je fascinujícím prostředím a svět, který zde autorka vytvořila opravdu bere dech. Všude číhající nebezpečí a lidé žijící ustavičně připraveni na katastrofu, která by je mohla zastihnout kvůli nenávisti, jež Země vůči lidem chová. Zajímavé prostředí pro ještě zajímavější postavy a jejich osudy. Essun rozhodně není typickou hlavní hrdinkou, jakou ve fantasy románech potkáváte. Je jí přes 40 let a je matkou několika dětí. Bohužel pouze jedno jediné je ještě naživu a k tomu navíc mimo Essunin dohled. Essun je svéhlavá a temperamentní, její rozhodnutí nejsou vždy dokonalá, ale jsou dokonale lidská a právě to je jedno z největších kouzel této série. Není povrchní, ale předkládá čtenáři zcela uvěřitelné příběhy.

Jak již je patrné, tuhle sérii jsem si hodně oblíbila a mám pocit, že stále není doceněná tak, jak by měla být. Je totiž výjimečná hned v několika směrech. Ať už je to vrstevnatost příběhu, kdy se na sebe kupí vyprávění několika osob, jejichž putování a vývoj sledujete v časovém úseku několika desítek let nebo právě lidský aspekt na pozadí celého vyprávění. A k tomu všemu ještě komplexní svět se spoustou zákonitostí a specifických názvů. Je to celé tak propracované, až čtenáři zůstává rozum stát.

Samozřejmě žádná kniha není dokonalá a i zde se našlo pár drobností, které bych vytkla. Hlavní hrdince například trvalo půl knihy, než jí došlo něco, co bylo zcela očividné snad od prvního okamžiku, kdy o tom v knize padla zmínka. Ale to rozhodně není něco, co by vám mohlo zkazit celkový dojem z této knihy. Jsem nadšená, jakým směrem se příběh vyvíjí a o to více zvědavá na to, co si autorka pro čtenáře připravila ve třetím závěrečném díle série Zlomená země.


Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY
Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<
Navíc první díl je nyní ve slevě, tak neváhejte!

90%

21 lekcí pro 21. století - Yuval Noah Harari | recenze



Izraelský spisovatel Yuval Noah Harari se do povědomí čtenářů dostal hned několika bestsellery. První z nich Sapiens líčí stručné dějiny lidstva a sleduje vývoj od samotného vzniku člověka až po současnost. Zato jeho druhá kniha Homo deus nahlíží spíše do budoucnosti a odhaluje nepřeberné možnosti budoucího vývoje. Trojici doplňuje jeho nejnovější dílo nesoucí název 21 lekcí pro 21. století a čtenáři přináší přesně to, co je slíbeno v názvu. Harari se zaměřuje na 21 nejpalčivějších otázek současnosti, probírá jejich světlé a tmavé stránky a poskytuje čtenáři komplexní úvahu o současném stavu a směřování našeho světa.

Není snadné zorientovat se v dnešním světě plném možností, rozličných názorů a problémů, není proto divu, že se v tom všem lidé občas mohou začít ztrácet. Harari přišel s výčtem 21 nejaktuálnějších a dle jeho názoru nejdůležitějších témat, kterým by lidé měli věnovat pozornost. Rozebírá fakta a poskytuje čtenáři mnoho informací, zároveň však podává pomocnou ruku tak, abyste se v tom všem neztratili.

Můžeme si být vůbec jistí, čemu můžeme věřit? Co znamenají a jaký vliv mají na nás a náš svět nejaktuálnější problémy? Čeká nás budoucnost, ve které si nebudeme schopni najít práci, protože většinu činností budou zastávat stroje? Ohrozí nás velké společnosti používající miliony nasbíraných dat k ovlivňování našeho rozhodování, aniž bychom si to vůbec uvědomovali? A co politika a náboženství, jedná se o jedinou jistotu v rychle se měnícím světě a nebo o potichu číhající hrozbu, která už v minulosti zapříčinila zfanatizování davů a dovedla svět na okraj zkázy? Války, terorismus, falešné zprávy a další množství důležitých proměnných dnešního světa, které Harari ve své knize neopomíjí.

21 lekcí pro 21. století je první autorovou knihou, která se mi dostala do rukou a žánrově mi doslova padla do noty. I když běžně naučnou literaturu čtu jen zřídka, musím uznat, že Harari píše věcně, ale s lehkostí, díky níž se na vlně jeho úvah necháte nést celou knihou až ke konci a to v poměrně krátkém čase. Harari se nevydává za pána vší moudrosti, který zná odpovědi na všechny otázky. Předkládá nám otázky, jež rezonují v jeho hlavě a na které ani on sám občas nezná odpověď. Poskytuje fakta, zamýšlí se a přichází s možnými scénáři vývoje. I když nemusíte souhlasit se všemi jeho názory, jedno je bez pochyby - donutí vás se zamyslet a to je to, co od dobré knihy očekávám.

Některá témata vám budou bližší, některá méně, celá kniha ale nabízí velice zajímavý a poučný pohled na rozsáhlé spektrum problémů dnešní doby. I když témata, o kterých autor pojednává, rozhodně nejsou snadná, dokázal je na papír přenést tak zdařile, že má kniha díky své čtivosti solidní šanci uspět i u lidí, kteří by po tomto žánru normálně nesáhli. 21 lekcí pro 21. století vám mohu doporučit i pokud máte pochybnosti, zda je to pro vás. I já je měla a nakonec jsem byla velice mile překvapena.

70%


Organon - James Smythe | recenze


Vyspělé technologie mohou být člověku velice prospěšné, zároveň v sobě však skrývají i nemalá rizika. Své o tom ví Laura, která ještě jako mladičká školačka vytvořila Organon. Umělou inteligenci, která se s bleskovou rychlostí učí napodobovat lidské myšlenkové procesy. Ze začátku slouží pouze jako deníček a místo k zaznamenávání pocitů a myšlenek. Později však Laura jeho možnosti a schopnosti více a více rozšiřuje. Z deníčku se stává rychle se učící rádce fungující na principu vzájemné důvěry. Tkví v něm však ještě mnohem větší potenciál. A samotná Laura si uvědomuje, že v nesprávných rukou se vyspělá technologie může přeměnit v tikající časovanou bombu.

James Smythe vám ve své knize naservíruje poutavé sci-fi, které čtenáře zavádí od devadesátých let minulého století až do vzdálené budoucnosti plné dech beroucích vymožeností. Na začátku knihy se ocitáte v roce 1997, kdy je Laura ještě mladou školačkou. Děj se rozjíždí pomalu a čtenář má možnost seznámit se nejen s hlavními postavami, ale také s velice pečlivě vykresleným prostředím. Laura žije se svou matkou, otec je před lety opustil a zanechal po sobě jen své pracovní poznámky. A právě pomocí nich Laura sestavuje programovací kód, jímž dává život Organonu, primitivní, ale rychle se učící umělé inteligenci.

Děj knihy pokrývá několik dekád života hlavní hrdinky, kdy většinu událostí pozorujete z jejího pohledu, někdy je vám však umožněno vidět ho i očima jiných postav, například Lauřina přítele. Nahlížíte do jejího života, nenávratně propleteného s Organonem, a sledujete slasti a strasti jejího osobního i profesního života, intriky, kterým čelí ve škole a o několik let později v nadnárodní počítačové korporaci, jejíž se stává součástí.

Hlavně ze začátku je děj poměrně předvídatelný, nicméně autor ho zvládl obohatit o mnoho detailů a drobných vedlejších linek, které mu dodávají na hloubce a ta trocha předvídatelnosti je rázem odpuštěna. Příběh není psán nijak složitým jazykem a po většinu času si udržuje příjemně svižné tempo, které jen sem tam naruší zdlouhavé pasáže. Velice oceňuji, jak si dal autor záležet na vykreslení hlavních postav a nyní mám na mysli hlavně Lauru a Organon. James Smythe zdařile vystihuje onu podstatu umělé inteligence a vy začínáte vnímat vztah Laury a Organonu jako něco velice reálného a lidského. Což je něco, co knize dodává jiskru nevšednosti a zajímavou hloubku. Až nezvykle mnoho prostoru dostává Lauřin rodinný život, který v určité části knihy Organon odsouvá do pozadí. Její osobní problémy zajímavě dokreslují atmosféru příběhu a jsou podány tak procítěným způsobem, jaký u sci-fi románů vídám jen zřídka. Dává to knize další rozměr a vy občas zapomínáte, že čtete sci-fi.

Rozhodně však nutno říct, že Organon není kniha, která by se četla sama. Občas přijdou pomalu se vlekoucí pasáže a mnoho nepotřebných detailů, které čtenáře zahltí a ten jen čeká, až se příběh konečně vykrystalizuje a nabere nějaký směr. Občas to bylo příběhu ku prospěchu, detaily se na sebe vrstvily a odkrývaly spoustu souvislostí, ale často jsem měla pocit, že mnohé scény slouží spíše jako vata.

Po otočení poslední stránky jsem nad Organonem musela ještě chvíli přemýšlet. Je knihou nejen o prospěšnosti, ale také o riziku potichu číhajícím mezi řádky zdrojových kódů umělých inteligencí. To vše na pozadí silných životních osudů lidí, se kterými se okolnosti nemazlily a kteří musí činit těžká životní rozhodnutí mající vliv nejen na ně samotné, ale bez nadsázky i na celý svět. Pokud hledáte dílo, které přesahuje hranice sci-fi literatury a chcete něco, co vám ještě pár dní bude rezonovat v hlavě, určitě vám Organon doporučuji k přečtení.

80%


Klub sebevrahů - Rachel Heng | recenze



Představte si svět, ve kterém není nic důležitějšího, než lidské zdraví. A kde věda pokročila natolik, že je poměrně snadné jít dlouhověkosti naproti. Přesně v takovém světě žije Lea. V práci je velice úspěšná a díky svému odhodlání a neotřesitelné víře ve zdravý životní styl tak, jak ho káže Ministerstvo, má možnost využívat výhod takzvaných náhrad, díky nímž byste netipovali, že jí je ve skutečnosti přes sto let. Lidé si mohou dopřát vysoce kvalitní syntetickou krev, pevnou, téměř nepoškoditelnou pokožku a mnohá další vylepšení. Dalo by se říct, že Lea žije život přesně podle představ - svých i společnosti. Až do jednoho dne, kdy za záhadných okolností spatří na ulici svého otce. Muže, který z jejího života zmizel už před lety, a který se nyní záhadně vrací. Muže, který je za své činy považován za protispolečenský živel.

Rachel Heng ve svém sci-fi románu vytvořila velice zajímavou představu budoucnosti lidstva. Budoucnosti, ve které je zdraví na prvním místě a každý, kdo své tělo dobrovolně ničí tučným jídlem nebo provozováním riskantních sportů, je považován za nepřítele společnosti. Lidé se už běžně dožívají sta let a díky neustálému zdokonalování a vyvíjení tělních náhrad se zdá být na dosah i samotná nesmrtelnost. Na první pohled se myšlenka, kterou autorka ve své knize rozvíjí, může zdát absurdní a zcela nereálná. Čím víc se však do příběhu začítáte a pozorujete život hlavních postav, tím víc si s úděsem uvědomujete, že něco podobného by se klidně mohlo stát.

V knize sledujete většinu času dvě hlavní postavy, Leu a Anju, které se spolu poznaly na sezeních podpůrné skupiny. Anja nemá život ani zdaleka podobný Lee. Nemá možnost využívat tělních náhrad, které by jí přinesly dlouhověkost. Zároveň je nucena pečovat o svou umírající matku, která je díky orgánům z černého trhu upoutaná na lůžko. Jak se čtenář brzy dozvídá, obě ženy toho však mají i tak mnoho společného. Nemohu říct, že by mi kdokoliv z postav byl sympatický, oceňuji však, jakou mozaiku lidských povah autorka vytvořila. Rozhodně nečekejte další román s morálně správnými postavami. Hrdinky Klubu sebevrahů mají ve své minulosti mnoho temných kapitol. Nejvíc na vážkách jsem byla u právě u Ley, která zcela evidentně trpěla nějakou formou psychické poruchy, byť to v knize nikdy nebylo explicitně řečeno. Již od začátku jste si tak mohli být jistí, že nemáte v rukou klasické young adult sci-fi. A právě netradiční postavy pro mne byly jedním z největších plusů této knihy.

Klub sebevrahů je hodně zajímavé dílo, byť dějově se toho na stránkách zas tolik neodehrálo, opravdu fascinující bylo sledovat přerod v názorech hrdinek. Od slepé důvěry v nastolený systém, přes lehké pochybnosti, které se nezastavitelně rozrůstají do nebezpečných rozměrů. Zároveň je čtenář svědkem toho, jak málo v nemocné společnosti stačí k tomu, aby se člověk stal vyvrhelem, jehož jméno je už napořád vyryto na černé listině. Je to děsivá předzvěst možné budoucnosti, která člověku nenásilně předkládá své "co kdyby" zručně zabalené do osudů a životních příběhů hlavních postav.

V knize vás sice čeká pár hluchých míst, kde se nic moc podstatného nedělo, na celkové čtivosti to však naštěstí neubralo. Také bych ocenila, kdyby autorka svět ještě trochu více rozvinula. Celkově jsem si knihu užila a k přečtení mohu doporučit každému, kdo neprahne jen po příběhu nabitém akcí, ale hledá něco víc, například netradiční charaktery a jejich vývoj.

70%