Chlapec na mostě - M. R. Carey | recenze

Záhadná epidemie proměnila většinu populace v nemrtvé hladovce, kteří požírají všechno, co jim přijde do cesty, a dál šíří nákazu. Z posledního lidského sídla v jižní Anglii vyráží na cestu do Skotska napůl vědecká a napůl vojenská výprava. Jejím cílem je sesbírat vzorky plísňových kultur, které po sobě v terénu zanechala předchozí expedice, a získat tak o patogenu informace, jež by mohly vést k objevení léku. Jedinou nadějí na přežití lidstva jsou doktorka Samrina Chanová a výjimečně inteligentní a velmi zvláštní chlapec Stephen Greaves, kterého se Chanová ujala. A nepřítel venku má hlad. Tentokrát se kniha více zaměřuje na jednotlivé postavy, jejich minulost, příběh i myšlenkové pochody.

Chlapec na mostě navazuje na celkem úspěšný postapokalyptický thriller Všemi dary obdarovaná a byť vychází druhý v pořadí, tak po přečtení pár stran zjistíte, že se vlastně časově řadí před události autorovy první knihy. V rukou tedy máte prequel a s ním i možnost zjistit, co se vlastně odehrálo předtím, než po světě začala suverénně pobíhat masožravá monstra. A opět vás čeká pořádná a trochu děsivá jízda.

Na toto pokračování jsem se opravdu těšila, protože svět zombie apokalypsy, který autor vytvořil ve své předchozí knize, mě opravdu uchvátil a knihu jsem přečetla jedním dechem. Zároveň jsem ale měla pochyby, zda stejné kvality předvede i v pokračování, která většinou za svými předchůdci poněkud pokulhávají. Hned na začátek nutno říct, že kniha je trochu jinak strukturovaná. Mnohem více se zaměřuje na samotné postavy, jejich minulost a příběh. Což bylo ve výsledku pro knihu kamenem úrazu. Akce často ustupuje do pozadí a nechává prostor zdlouhavým úvahám hlavních hrdinů, které byly časem více a více úmorné a nezáživné a já se nemohla ubránit pocitu, že autor tyto pasáže používá jen proto, aby knihu prodloužil.

Celá první polovina se nese v poklidném a místy vlastně trochu nezáživném tempu. Naštěstí zhruba v polovině se to zvrátí a čtenář se konečně dočká nějakého zpestření a začne se před ním rýsovat celá zápletka. Ta je sama o sobě docela zajímavá, nicméně má to hned několik "ale". Nevyhnete se totiž okamžikům, kdy hlavní postavy, nejspíše za účelem zvýšení napětí, zcela nelogicky jednají na vlastní pěst a ohrožují tak nejen sebe a všechny ve svém okolí, ale i celou misi. A pak své jednání završí ještě další sérií činů, které jsou tak absurdní, až je to do nebe volající.

Po pár desítkách stran zjistíte, že tento vzorec hodlá autor opakovat ještě párkrát - hloupé rozhodnutí, které si jedinec z nevysvětlitelného důvodu nechá pro sebe, je tak hloupé jako se následně ukáže být nebezpečné. A tragédie je vytvořena! Problém je, že tenhle jednoduchý vzorec čtenáře začne nudit a otravovat. Autor se snažil více zaměřit na postavy, více vám odhalit jejich osobnost a motivy, nicméně ve výsledku vytvořil nekonzistentní směsici postav, které se chovají tak, jak se to zrovna autorovi hodí do krámku a pro mne jednoduše nebyly uvěřitelné.

Mimoto se autor opět nebojí detailních popisů odpudivých scén a vlastně už i některá řekněme obyčejná přirovnání zvládne podat tak, že se z toho nepříjemně oklepete. Tudíž tento román rozhodně není pro slabší povahy. Pokud jste četli první díl, nemějte od pokračování přehnaná očekávání, protože jedničku to určitě nepřekoná. Na druhou stranu kniha poskytne zajímavý vhled do událostí, které se odehrály dříve a dotvoří zajímavým způsobem celkový obrázek.


60%


Páté roční období - N. K. Jemisin | recenze



Během jediného týdne se stanou tři strašné věci. Essun, která se skrývá v jednom tichém městečku jako obyčejná učitelka, přijde domů a zjistí, že manžel surově zavraždil jejich syna a unesl dceru. Mocné Sanzedské císařství, jež bylo po tisíc let nositelem pokroku a základem civilizace, se zhroutí, protože jistý šílenec pomstychtivě zničí jeho největší město. A co je nejhorší, v srdci jediného světového kontinentu se začne rozevírat velká rudá trhlina, která chrlí tolik popela, že zakryje oblohu na celé roky. Nebo staletí. Toto je ale Tišina, svět, kde boj o život není zdaleka ničím novým a kde větší strach než dlouhá chladná noc budí orogénové – ti, kdo ovládají sílu zem jako zbraň. Essun si uvědomí, kým je, a rozhodne se získat dceru zpátky. Je jí jedno, že se svět kolem ní rozpadá. Bude-li to nutné, klidně ho sama zničí, jen aby dosáhla svého.

Páté roční období je prvním dílem fantasy trilogie afroamerické spisovatelky Nory K. Jemisin a na první pohled vás jistě zaujme nápis na obálce hlásající, že se jedná o nejúspěšnější fantasy v historii. K těmto "zaručeným" referencím se stavím poněkud skepticky, nicméně jsem se rozhodla dát knize šanci a přesvědčit se o jejích kvalitách sama. Příběh čtenáře přivádí do světa, který je sužován neustálými otřesy způsobenými dvěma tektonickými deskami, na jejichž pomezí se oblast nachází. Jednou za čas nastává takzvané páté roční období, kterým se označuje sled různě závažných přírodních katastrof, které mají drtivý dopad na celý svět a pravidelně zahubí velkou část světové populace.

První dějová linie sleduje život Essun a je psána poněkud netradičně ve druhé osobě. Essun je orogénka, což znamená, že je obdařena schopností využívat zemskou energii a manipulovat s ní například při tišení otřesů, ale dá se využít i jako nekompromisní smrtící zbraň. Co může někdo vnímat jako dar, většina lidí vnímá jako prokletí a na orogény je nahlíženo jako na nebezpečné jedince, které nelze považovat za příslušníky lidské rasy. A právě to je důvodem, proč Essun jednoho dne po návratu domů nalezne na podlaze tělo svého mrtvého synka. Vrahem je její vlastní manžel, který následně unesl jejich dceru a ta se tak ocitá ve vážném nebezpečí.

Zbylé dvě dějové linie jsou již vyprávěné ve třetí osobě, jak bývá zvykem a pravidelně se napříč knihou střídají. Čtenář tedy sleduje tři osudy a pomalu se snaží zorientovat v prostředí plném neznámých výrazů, roztodivných názvů kast, spolů a dovedností. Děj je poměrně složitý, k čemuž silnou měrou přispívá právě mnoho neznámých výrazů, ve kterých se však čtenář po čase zorientuje a následně si může naplno užít zajímavý svět se všemi jeho úchvatnými detaily. Nicméně je potřeba určitá pozornost a soustředěnost, aby vám opravdu neunikl ani jeden detail, protože každá maličkost má v této knize své uplatnění.

Páté roční období je kniha překypující fantasií a originalitou, pochmurná atmosféra blížícího se konce světa spjatého s osobními tragédiemi hlavních hrdinů nabývá na síle a dovádí čtenáře až do epesního vyvrcholení, ve kterém se jednotlivé linie prolnou a odhalí nečekané skutečnosti. Je to velice dospělé a komplexní fantasy, s brilantně propracovanými a realistickými vztahy mezi jednotlivými postavami a zároveň zesílené zoufalstvím a nespravedlností, které je pácháno na lidech, kteří jsou považováni za něco méně než ostatní. Za zmínku stojí i úžasná práce s časovou osou, kdy se autorka v určitých částech nebojí poodskočit v ději i o několik let. Dohromady to však dává dokonalý smysl a v poslední třetině knihy se čtenáři doslova tají dech a nezbývá mu než smeknout nad promyšleností a rafinovaností, kterou může ocenit až po spatření celého obrazu.

Je to jednoduše kniha, která se vás hluboce dotkne a po které se poněkud zdráháte ponořit do dalšího příběhu, protože laťka je nasazena velmi vysoko. Marně se snažím najít další fantasy, které by ve mně zanechalo takové pocity. A neskutečně se těším na další díl, protože je zcela jasné, že ten první byl pouhou přípravou před tou pravou akcí, co nás teprve čeká.

95%

Šest vran - Leigh Bardugo | recenze


Šest vran je příběhem o bandě zlodějíčků, která v přístavním městě Ketterdamu přežívá jak se dá a nebojí se samozřejmě ani nějaké té špinavé práce. Tím nejznámějším je však jen jeden, legendami opředený Kaz Brekker. Samotář, který se obklopuje jen těmi nejlepšími z „oboru“. Není proto divu, že zrovna on je osloven s nabídkou zakázky, která je tak nebezpečná a šílená, že by na ní nikdo se zdravým rozumem nekývl. Jenže odměna je vysoká a nebavíme se tu o žádném obyčejném pouličním kapsáři, bavíme se o Kazi Brekkerovi. Nuže, sebevražedná mise může začít.

Občas se najde kniha, která vás zaujme už na první pohled. Svým názvem, obálkou i nápadem, který jaksi vyčnívá nad ostatní. A když pak po prvních stranách zjistíte, že něco opravdu dobrého vás čeká i uvnitř, to je pak další důvod k radosti. A přesně to je případ Šesti vran, knihy, která si získala mé okolí a nakonec i mne samotnou. Nebudeme si nic nalhávat, svůj podíl na tom nepopiratelně mají tak trochu záporní hlavní hrdinové, což je trend, který prostě táhne. Svět zkrátka není černobílý, že ano.

Najít pořádné dospělé a propracované fantasy je těžší, než se zdá. Obzvlášť, když hledáte něco, co se bude číst samo a zároveň si zachová určitou rozvernost a mladistvou svěžest. A tohle je vlastně takový shrnující popis Šesti vran. Fantasy příběhu, který byl po dlouhé době něčím, co mě doopravdy pohltilo a bavilo od začátku až do konce.

Kniha je rozsáhlá, čeká vás mnoho kapitol, kde se ve vyprávění střídá spousta postav, bohaté a členité prostředí a samozřejmě spousta nových pravidel a zákonitostí fantasy světa, který pro své čtenáře autorka Leigh Bardugo vymyslela. Není tedy překvapením, že je ze začátku čtenář zavalen značnou spoustou informací, které jsou však dávkovány tak promyšleně, že jsem nikdy neměla pocit, že bych „nevěděla, která bije“.

Celkově je konstrukce příběhu skvěle promyšlená, autorka vám přibližuje svět a postavy, ale vždy naprosto přesně ví, kdy přimíchat pořádnou akci, která způsobí, že vás zdlouhavé popisy nezačnou nudit. Komplexnost příběhu je obrovská, navzdory tomu se však příběh čte velice jednoduše. Já osobně neměla s čtivostí nejmenší problémy a rozhodně jsem se v dějových liniích nijak neztrácela.

Postavy jsou kapitolou samy o sobě. Všechny charaktery jsou zajímavé, originální a různorodé a dohromady tvoří skvěle fungující partu, kterou si prostě zamilujete, byť to nejsou žádní andílci.  A nebo možná právě proto. Samozřejmě se nevyhnete ani milostné lince, ta je však spíš na pozadí a tak celý příběh jen zajímavě okoření, což je přesně to, co mi vyhovuje.

Již od začátku čtenář přesně ví, kam děj směřuje a to k velké a skoro nemožné loupeži. Zdánlivě jednoduchou a jasnou zápletku autorka rozvrství do rozsáhlého příběhu, kde vás překvapí mnoho malých detailů a dech vyrazí velké zvraty, včetně poměrně otevřeného konce, po kterém nemůžete jinak, než sáhnout po druhém dílu. Nejdřív si ale dopřejte trochu času na vstřebání toho prvního, je to opravdu bohatý zážitek.

90%

Pouta - Delphine de Vigan | recenze


Třináctiletý Theo a jeho kamarád Mathis si krátí nudu ve škole tajným pitím alkoholu. Jejich učitelka Helene má podezření, že je Theo obětí domácího násilí a pátrání po důkazech a snaha malého chlapce zachránit se pro ni stává posedlostí. Cecile, matka Mathise, žije spolu se svým mužem ve spokojeném manželství, dokud jednoho dne neobjeví něco v jeho počítači. Něco, co ji donutí ptát se sama sebe, kdo je vlastně ten člověk, se kterým už tolik let žije. Čtyři hlavní postavy, jejichž bolest vede k činům spouštějícím koloběh událostí a rozsévajícím jen další a další bolest.

Autorka Delphine de Vigan se proslavila především svým románem Podle skutečného příběhu. Opěvovaná kniha mě osobně příliš nezaujala a iritující povahové vlastnosti postav spolu se spoustou nevyřčeného vytvořily kombinaci, která u mne prostě nezafungovala. Protože ale spisovatelům ráda dávám druhé šance, sáhla jsem plna zvědavosti po Poutech, které mě zaujaly na první pohled.

Pouta. Jsou to zákony dětství dřímající hluboko v nás, hodnoty, které nám umožňují odolávat, nečitelné principy, jež nás sžírají a blokují. Naše křídla i naše obojky. Jsou to odrazové můstky, od nichž se odvíjí naše síla, i příkopy, v nichž pohřbíváme své sny.

Pouta jsou spíš kratší novelou než plnohodnotnou knihou a celý příběh je vměstnán na pouhých zhruba 150 stran. O to větší překvapení se konalo, když jsem knihu dočetla. Autorka dokázala obsáhnout mnoho témat, pocitů a poselství a přečtení této knihy na mne mělo opravdu silný dopad. Příběh sleduje životní osudy několika postav, které se vzájemně znají a jejichž životy se postupně více a více proplétají. Pomalu odhalujeme démony schované za pohlednou fasádou lidí. Démony, které možná nikdy neměly být objeveny.

Samotné hlavní postavy jsou uhrančivé a podmaní si vás takřka okamžitě. Spousta z jejich činů je odsouzení hodná a přitom pochopitelná vzhledem k okolnostem, ve kterých se daní hrdinové ocitli. Tato pozoruhodná rozvrstvenost je fascinující a obdivuhodná. Kniha zajímavým způsobem poukazuje na to, jak mohou být mezilidská pouta zrádná. V jednom smyslu pozitivní pouta odkazující na loajalitu a věrnost, na druhou stranu pak pouta svazující, omezující naše rozhodnutí a ovlivňující náš smysl pro správnost.

Styl psaní je velmi přímý, bez jakýchkoliv příkras nám autorka předkládá syrový minimalistický příběh, bez souzení a téměř bez citů. Žádné slovo v této knize není navíc, vše naprosto pasuje na své místo. V příběhu se objevuje spousta palčivých témat, cílem autorky však není poučovat, čtenář se stává pouhým divákem určité životní etapy hlavních hrdinů a sleduje, jak různé okolnosti mohou vést až k fatálním dopadům.

Pouta jsou tím druhem knihy, nad kterou po dočtení musíte stále dokola přemýšlet, vracet se k ní a jednoduše se nedokážete hned ponořit do nějakého jiného příběhu. Jsou temná a přitom určitým způsobem naplněna jakousi závratnou nadějí. Toto dílo mě přesvědčilo, že dávat spisovatelům druhou šanci se opravdu vyplatí. I když mi autorky první kniha nesedla, Pouta jsou pro mě úplným opakem a jejich přečtení vám určitě doporučuji.

95%

Není úniku - Taylor Adams | recenze


Darby se dozvídá otřesnou zprávu. Její vážně nemocná matka leží v nemocnici a každá z následujících hodin může být její poslední. Darby okamžitě usedá za volant a vyráží do vzdálené nemocnice. Cestou ji však zastihne nemilosrdná sněhová bouře. Husté sněžení ji uvězní na zapadlém odpočívadle spolu s dalšími čtyřmi lidmi. Její téměř vybitý mobil nenalézá žádný signál a zoufalství mladé studentky se zvyšuje. Vydává se ven z odpočívadla ve snaze najít mobilní signál někde v okolí.  Když prochází kolem zaparkovaných aut, všimne si něčeho děsivého a těžko uvěřitelného. V jednom z aut je v kleci zavřená malá holčička. A Darby ví, že její únosce je mezi přítomnými na odpočívadle.

Není úniku je tím správným thrillerem pro mrazivé podzimní večery. Spolu s hlavní hrdinkou Darby se stáváte vězni na odlehlém odpočívadle, zatímco venku zuří sněhová bouře. Děj se rozbíhá velice rychle a vy již po pár stranách tušíte, že to, co se dané noci odehraje, nebude nic pěkného. Darby má co do činění s nevyzpytatelným únoscem dítěte a může jím být kdokoliv z jejích čtyř společníků uvězněných v jedné malé místnosti odpočívadla. Pomalu sledujete, jak se hlavní hrdince začíná v hlavě tvořit plán na záchranu malé holčičky. Jak ale zjistit, kdo z přítomných se přetvařuje? Každý krok může být nebezpečný, Darby si musí velice dobře rozmyslet, komu bude věřit.

Když jsem se o knize dozvěděla, nechala jsem se celkem snadno nalákat na příslib mrazivého psychologického thrilleru a ten jsem také dostala. A k tomu ještě něco navíc. Hned od začátku má čtenář tendence vytvářet si scénáře a odhadovat, jaká bude zápletka a kdo je vlastně v celém příběhu tím záporákem. Mé odhady se s pravdou úspěšně minuly a počáteční obavy se rychle rozplynuly v kolotoči zvratů a akcí, které se po celou dobu příběhu střídají jak na horské dráze. I když vám nic vyloženě nevyrazí dech, pořád to stačí na dost obstojný thriller, který ke konci přitvrzuje a přitvrzuje. Od lehké psychologické linky se dostáváme k pěkně brutálním scénám a krev tuhne v žilách s každou další stranou víc a víc.

K čtivosti přispívá i zajímavé členění kapitol, kdy je každá jedna kapitola nadepsána konkrétním časem. S hlavní hrdinkou tak prožíváte doslova každou trýznivou minutu pekla, kterým si musí procházet. Navíc každá kapitola má tak otevřený a napínavý konec, že je skoro nemožné se od čtení odtrhnout. Klidnější první část, kdy se autor soustředí spíše na psychologii jednotlivých postav a připravování atmosféry, střídá část druhá, kdy se rozbíhá všechna akce. Autor se nebojí brutálních popisů a děsivého vykreslování detailů.

Tahle jízda mě vážně bavila a i když bych ji neřadila k vrcholům daného žánru, jistě nebudete litovat, pokud po ní sáhnete. Do sychravých podzimních večerů se skvěle hodí a naservíruje vám děsivou kombinaci mrazivé atmosféry zasněženého odpočívadla odříznutého od světa a směsice zvláštních postav u kterých dlouho váháte, která vás má znepokojovat víc. Konec připraví hned několik překvapení a zatajených dechů a pár posledních stran si raději přečtete několikrát znovu, protože u autora nemáte nikdy jistotu, jestli vás ještě něčím nepřekvapí.

85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY
Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<

Vůbec nic - Hanif Kureishi | recenze


Waldo je úspěšným režisérem, který má za sebou desítky významných filmů, má známosti v kruzích těch nejslavnějších celebrit a k tomu o mnoho let mladší půvabnou indickou ženu. Nemoc a stáří ho však upoutaly na invalidní vozík a on potřebuje neustálou asistenci. Tu ochotně zastává právě jeho žena Zee s pomocí Eddieho, který je, jak Waldo říká, jeho "víc než známý a méně než přítel už přes třicet let." Po nějaké době Waldo pojme podezření, že ho jeho žena s Eddiem podvádí a to přímo v jejich bytě, jen o pokoj vedle.

Vůbec nic jsem měla přečtené za jedno odpoledne. Kniha má pouhých sto dvacet stran a já osobně ji vnímám spíš jako novelu než plnohodnotnou knihu. Děj sestává z mnoha krátkých kapitol, což čtivost ještě umocňuje. V knize se setkáváte se třemi hlavními postavami. Trochu protivný a zapšklý Waldo, který se nedokáže smířit s představou, že by mu jeho žena byla nevěrná. Temperamentní a horkokrevná Zee s indickými kořeny, která se do Londýna přestěhovala právě díky lásce k Waldovi. A pak Eddie, rodinný přítel, který je však čtenáři spíše záhadou a tak nejspíš nebudete vědět, co si o něm vlastně myslet.

Děj je vyprávěn Waldou, který se rozhodne pustit do zvláštního vyšetřování a následné pomsty, pokud se Eddieho přečin potvrdí. Čtenář brzy zjišťuje, že všechny postavy mají určité charakterové zvláštnosti, díky kterým by si k nim i na mnohonásobně větším prostoru hledal cestu jen obtížně.

V podstatě skoro celý děj se odehrává ve Waldově londýnském apartmánu, což spolu s jeho myšlenkami místy působí až klaustrofobně. Navzdory délce se autorovi podařilo vytvořit obstojnou zápletku a zajímavé rozuzlení. Je to spíše odpočinkové dílo, se kterým strávíte jedno zvláštní odpoledne a pak na něj nejspíš stejně rychle zapomenete. I tak vám však jeho přečtení mohu doporučit, ponurá atmosféra a Waldova komplikovaná osobnost z příběhu činí zvláštní výjev, jehož přečtením si ozvláštníte den.

65%
Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart!


Dej mi své jméno - André Aciman | recenze



Každé léto Elia a jeho rodina ubytovávají ve své vile letního rezidenta. Ten u nich pak šest týdnů zdarma žije a tráví s nimi čas. Tuto tradici udržují už roky a za tu dobu se u nich vystřídalo mnoho lidí. Nyní si ospalou atmosféru italského venkova přijíždí vychutnat Oliver. Svým charismatem si rychle získává celé své okolí. Ne jinak tomu je v případě Elieho a mezi dvojicí pomalu vzniká pouto, jehož existence a hloubka může ovlivnit celý jejich život.

O této knize jste možná slyšeli v souvislosti s jejím filmovým zpracováním, které letos figurovalo v nominacích na Oskara a to konkrétně v kategoriích nejlepší film, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a v kategorii nejlepší adaptovaný scénář dokonce zvítězilo.

"Možná jsme byli nejdřív přátelé a až potom milenci. Ale na druhou stranu možná přesně to milenci jsou."
Knihu u nás nedávno vydalo nakladatelství Booklab a já jsem ráda, že se mi díky tomu dostala do rukou. Svůj příběh vám v knize líčí Elia, mladý chlapec, kterému jako blesk z čistého nebe do života vstupuje Oliver. Kniha je psána velice poeticky a přibližuje vzájemné sbližování a oddalování se dvou duší a těl. Elia prostřednictvím svého vyprávění nezachycuje jen události, které se odehrály, ale je pro něj především prostředkem určitého sebepoznání a pochopení. Často se ztrácí v představách a myšlenky plynou všemi směry. Odhalují jeho niterní touhy i pochyby, úvahy o životě a o lásce.

I když je děj místy až perverzní, jako celek působí dojmem silně intimní a důvěrné zpovědi. Duše hlavního hrdiny je vám zcela odhalena, nahá, rozervaná a nedokonalá. Velice se mi líbila také atmosféra prostředí, která byla brilantně vykreslená, podpořená mnoha detaily a jednoduše vás na dané místo okamžitě přenesla. Děj je zaměřen na oněch šest týdnů Oliverova pobytu v Itálii. Následně se k oběma mužům několikrát vrací s odstupem desítek let a tyto návraty jsou zdrcující, ale nevyhnutelné.

Tato kniha mě opravdu donutila přemýšlet. Občas to bylo nechutné, divné nebo zvrácené, ale možná jsme jen zvyklí na určité hranice, za nimiž nám přílišná intimita přijde pobuřující a určité věci tabu. Není ale přesně to účelem literatury? Vzbuzovat v nás emoce a spouštět nezastavitelný proud myšlenek a úvah. Autor se dostává až na samé dno hlubin lidskosti, avšak ne za účelem šokovat, nýbrž dovést nás k pochopení a procitnutí tak silnému, že nám kniha nevyhnutelně musí zůstat v paměti ještě dlouho po dočtení.

Byť jsem při čtení často měla pochybnosti a držela v sobě určitou skepsi, po dočtení jako by vše zapadlo na své místo a já jsem opravdu ráda, že jsem si Dej mi své jméno přečetla. Pokud i vy od literatury očekáváte něco víc, než jen všední zábavu, tahle kniha by vám neměla uniknout.

90%


Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart!