Dej mi své jméno - André Aciman | recenze



Každé léto Elia a jeho rodina ubytovávají ve své vile letního rezidenta. Ten u nich pak šest týdnů zdarma žije a tráví s nimi čas. Tuto tradici udržují už roky a za tu dobu se u nich vystřídalo mnoho lidí. Nyní si ospalou atmosféru italského venkova přijíždí vychutnat Oliver. Svým charismatem si rychle získává celé své okolí. Ne jinak tomu je v případě Elieho a mezi dvojicí pomalu vzniká pouto, jehož existence a hloubka může ovlivnit celý jejich život.

O této knize jste možná slyšeli v souvislosti s jejím filmovým zpracováním, které letos figurovalo v nominacích na Oskara a to konkrétně v kategoriích nejlepší film, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a v kategorii nejlepší adaptovaný scénář dokonce zvítězilo.

"Možná jsme byli nejdřív přátelé a až potom milenci. Ale na druhou stranu možná přesně to milenci jsou."
Knihu u nás nedávno vydalo nakladatelství Booklab a já jsem ráda, že se mi díky tomu dostala do rukou. Svůj příběh vám v knize líčí Elia, mladý chlapec, kterému jako blesk z čistého nebe do života vstupuje Oliver. Kniha je psána velice poeticky a přibližuje vzájemné sbližování a oddalování se dvou duší a těl. Elia prostřednictvím svého vyprávění nezachycuje jen události, které se odehrály, ale je pro něj především prostředkem určitého sebepoznání a pochopení. Často se ztrácí v představách a myšlenky plynou všemi směry. Odhalují jeho niterní touhy i pochyby, úvahy o životě a o lásce.

I když je děj místy až perverzní, jako celek působí dojmem silně intimní a důvěrné zpovědi. Duše hlavního hrdiny je vám zcela odhalena, nahá, rozervaná a nedokonalá. Velice se mi líbila také atmosféra prostředí, která byla brilantně vykreslená, podpořená mnoha detaily a jednoduše vás na dané místo okamžitě přenesla. Děj je zaměřen na oněch šest týdnů Oliverova pobytu v Itálii. Následně se k oběma mužům několikrát vrací s odstupem desítek let a tyto návraty jsou zdrcující, ale nevyhnutelné.

Tato kniha mě opravdu donutila přemýšlet. Občas to bylo nechutné, divné nebo zvrácené, ale možná jsme jen zvyklí na určité hranice, za nimiž nám přílišná intimita přijde pobuřující a určité věci tabu. Není ale přesně to účelem literatury? Vzbuzovat v nás emoce a spouštět nezastavitelný proud myšlenek a úvah. Autor se dostává až na samé dno hlubin lidskosti, avšak ne za účelem šokovat, nýbrž dovést nás k pochopení a procitnutí tak silnému, že nám kniha nevyhnutelně musí zůstat v paměti ještě dlouho po dočtení.

Byť jsem při čtení často měla pochybnosti a držela v sobě určitou skepsi, po dočtení jako by vše zapadlo na své místo a já jsem opravdu ráda, že jsem si Dej mi své jméno přečetla. Pokud i vy od literatury očekáváte něco víc, než jen všední zábavu, tahle kniha by vám neměla uniknout.

90%




A Court of Frost and Starlight | recenze



Válečné vřavy utichly, ale Feyre, Rhys a jejich nejbližší přátelé mají stále plné ruce práce s přestavbou zničeného Nočního dvora. Blíží se však zimní slunovrat, období oslav a zaslouženého odpočinku. Opatrná radost a uvolněnost se plíživě šíří ulicemi a dostává se i do domu Feyre a Rhyse. Zářivým světlům slavností navzdory se však objevují stíny a strašáky, které mohou zasloužený klid ohrozit. Jak se s nimi zamilovaná dvojice a jejich nejužší kruh vyrovnají?

Jak již nejspíš víte, ACOFAS je čerstvě vydanou novelou k původní trilogii, jejíž první díl nese v češtině název Dvůr trnů a růží. Ihned po přečtení jsem se zařadila do zástupu fanoušků tohoto výjimečného světa a postav a proto jsem se s radostí vrhla i na ACOFAS. Správný fanoušek si přeci nenechá ujít jedinou možnost setkání se svými oblíbenými hrdiny. Má očekávání nebyla nikterak velká, přece jen se jedná o novelu a ne plnohodnotnou knížku. Stojí za přečtení?

Že se jedná o novelu je patrné na první pohled, kniha je útlá a čeká vás pouhých dvě stě stran čtení. Což je na Sarah opravdu překvapivě málo. Kniha vás zavede na Noční dvůr krátce po ukončení války. Lidé se stále srovnávají se ztrátami a traumaty, které jim hrůzná léta přinesla, ale pomalu začínají věřit tomu, že je čekají světlé zítřky. Kniha je rozdělena do krátkých kapitol a je vyprávěna střídavě z pohledu snad všech hlavních hrdinů. Nově tedy nahlížíme na příběh nejen z pohledu Feyre, ale také Rhyse, Morrigan a dalších.

Jelikož se blíží slavnosti zimního slunovratu, je celá atmosféra knihy příjemně "vánoční". I samotné tempo příběhu je poklidné a jelikož se jedná o pouhou novelu, je jasné, že vás nečeká žádná akční jízda plná zvratů, byť je těžké se s tím smířit - známe přece Sarah J. Maas. Pomalé plynutí příběhu je však příjemnou změnou a pauzou mezi akcí nabytými díly. Konečně máte možnost užívat si všedních životů hlavních hrdinů, aniž by někomu šlo o krk.

ACOFAS je mostem mezi posledním dílem původní série a prvním dílem série nové, jehož vydání se teprve chystá. Zaženete stesk po svých oblíbených postavách, užijete si s nimi příjemnou slavnostní atmosféru, dozvíte se nové informace a hlavně se nalákáte na pokračování, ve kterém Sarah jistojistě ukáže, že to čekání stálo za to. Tento příběh je jednoduše pro fanoušky, náročný čtenář zde nenajde nic, co by ho ohromilo nebo mu vyrazilo dech. Pokud vás tedy Dvůr trnů a růží nechal chladnými, nejspíš vás nenadchne ani ACOFAS. Pokud se však řadíte mezi nadšené fanoušky, určitě si čtení užijete a čeká vás i pár zajímavých překvapení. Na úplném konci knihy je pak krátká ukázka z nově chystané knihy. A tam se hlavně konečně dozvíte, o kom že ta nová série bude.

Na české vydání této knihy teprve čekáme, ale nebojte se sáhnout po tom anglickém. Je psán poměrně snadnou angličtinou a porozumění ději by vám nemělo dělat žádný větší problém.

65%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY
Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<

Artemis - Andy Weir | recenze



Dle řecké mytologie byla Artemis dvojčetem Apollóna, byla bohyní lovu a bohyní Měsíce. Není příhodnější jméno, jaké by mělo nést první město na Měsíci, než právě Artemis. Jazz Bašarová právě v tomto městě na Měsíci žije už od svých šesti let. Živí se jako doručovatelka a i když si občas přivydělává pašováním zásilek, jejichž obsah je na hranici zákona, stále jí mizerné výdělky nestačí na nic lepšího, než to nejhorší jídlo a malou místnůstku s postelí. K přežití to stačí, ale kdo by s takovým životem mohl být spokojený? Proto když se jednoho dne Jazz naskytne možnost závratného zbohatnutí, neváhá ani minutu, velkému riziku navzdory.

Andy Weir je jméno, které nemusím nijak zdlouhavě představovat. Snad každý četl opěvovaného Marťana a můžu říct, že pro mě je to stále jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Přehnaná očekávání jsou tedy na místě, tak dlouho jsme přece čekali, až nám autor naservíruje nějakého nového super vtipného Marka Watneyho. Tentokrát to není muž, ale žena. Jmenuje se Jazz a žije v Artemidě, prvním a zatím jediném městě na měsíci.

Ze začátku se děj rozbíhá trochu pomalu. Sledujete každodenní počínání Jazz a snažíte se zorientovat v zajímavém prostředí měsíčního městečka. První část knihy je psána v poklidném tempu, pozornost čtenáře občas upadá kvůli trochu zdlouhavým popisům nezáživných aktivit a vy jen napjatě očekáváte, kdy se začnou dít všechny ty parády, co má Andy Weir jistě v rukávu. V průběhu celé knihy vás opět čeká spousta zajímavých technických detailů. Je vidět, že autor se ve vědě nejen vyžívá, ale i perfektně vyzná. A koho by náhodou tyto technické aspekty nebavily, stačí odstavec jen prolétnou očima a jede se dál. 

Současnost je v knize proložena útržky z minulosti, ke které se autor vrací prostřednictvím korespondence mezi Jazz a Kelvinem, chlapcem ze Země, se kterým si hlavní hrdinka píše od svých devíti let a kterého nikdy v životě nepoznala osobně. Tyto skoky do minulosti jsou nejen příjemným oživením děje, ale zároveň skvělým způsobem, jak čtenáři v potřebný okamžik oznámit, kdo je postava nově objevená v ději (protože jich není málo) a co to pro vás a hlavní hrdinku znamená. Dopisy se od vzdálené minulosti pomalu přibližují až k současnému okamžiku, což hezky napomáhá gradaci celého příběhu.

I když byl začátek knihy poněkud ospalý, v půlce jakoby Andy Weir znovu nabral dech a opět se z něj stává ten vtipný chlapík, se kterým byste si nejraději zašli posedět na pivo a celou dobu byste se nejspíš váleli pod stolem smíchy. Já jeho humor jednoduše miluji.

V Artemis se navíc dočkáte i lehounkého náznaku romantické linky, což knize dle mého taky příjemně prospělo. Autor si pro čtenáře připravil rozličné a zajímavé postavy, které rychle přirostou k srdci a učiní čtení ještě příjemnějším. I v této knize má Weir opět skvěle promyšlený každý detail. Velice mě zaujala například logika artemidského platidla - takzvaných "gemů", které vyjadřují množství nákladu, který za ně můžete dovézt ze Země na Měsíc (tedy pokud máte na účtu 100 gemů, můžete si ze Země nechat poslat 100 gramovou zásilku).

Všechno tyto detaily utvořily poutavý příběh, který je navíc okořeněný akční zápletkou a nezvykle i detektivními prvky. Přesto, že jsem si čtení užila, mám pocit, že jako celek to zas tak dobře nefungovalo. Děj mi přišel docela předvídatelný a nemohu se zbavit pocitu, že se tam toho vlastně zas tolik nestalo. A rozhodně ne nic, co by mi vyrazilo dech. Autor má opět sklony místy trochu přehánět a to už pak člověk jen kroutí hlavou. Závěrem snad mohu jen říci, že Artemis je dobrá kniha, avšak nijak výjimečná a najde se v ní spousta věcí, které by se daly vylepšit.

75%

Vegetariánka - Han Kang | recenze


Jonghje je spořádanou ženou žijící v Jižní Korei. Není na ní nic zvláštního, moc toho nenamluví, s manželem mají klidný vztah. Každý den je jako ten předchozí, pečlivě nalinkovaný a v rámci zajetých kolejí. Až do onoho osudného dne, kdy Jonghje uprostřed noci vzbudí noční můra. Tak hrozná, že se kvůli ní rozhodne přestat ze dne na den jíst maso. Taková volba však šokuje jejího manžela i nejbližší okolí, nejíst maso je přece neslýchané.

Autorka Han Kang získala za své dílo prestižní ocenění Man Booker International. Právě díky němu se dostala do povědomí mnoha čtenářů. Ano, o Vegetariánce se mluvilo snad všude. Jelikož jsem sama již několik let vegetariánkou, byla jsem na knihu přirozeně velmi zvědavá. Nakonec byla vlastně úplně jiná, než jakou jsem ji očekávala.

Trochu netradičně bych ve své recenzi jako první ráda zmínila doslov. Ten totiž čtenáři poskytuje velice zajímavé informace. Například to, že kniha byla značně pozměněna překladatelkou Deborah Smith, která dílo překládala z korejštiny do angličtiny. Dozvídáte se, že do knihy dost citelně zasahovala a vy tak můžete jen polemizovat o tom, co doopravdy chtěla touto knihou autorka říct a komu její sláva ve výsledku patří.

Samotná kniha je velmi zvláštní. Příběh je rozdělen do tří částí, každé se ujímá jiný vypravěč. Hned od začátku mě zaujalo vykreslení korejské společnosti, ženám je odepíráno právo se svobodně rozhodovat a i zdánlivě neškodná volba, kterou přechod na rostlinnou stravu je, může vyvolat obrovské rozpory v rodině a dojít až k výhrůžkám a fyzickému násilí. Zajímavé bylo pozorovat jakýsi soukromý boj hlavní hrdinky proti systému, který spočíval ať už právě v nejedení masa nebo například v nenošení podprsenky a dalších věcech, které usedlou korejskou společnost více než pobuřují.

Čtenáře jistě zaujme, že právě hlavní hrdinka Jonghje jako jediná v knize "nedostala slovo". Její životní osudy sledujeme pohledem lidí, kteří byli v určitý časový úsek součástí jejího života. Konkrétně jsou to její manžel, švagr a vlastní sestra. Všichni tito lidé jsou velice odlišní a autorka se nebála dát to v dějových linkách plně najevo. Což je vlastně logické, protože každý jeden člověk, jehož očima se zrovna na příběh díváte, má jiné touhy, jiný pohled na svět a jiné názory. Pokaždé je tomu příběh uzpůsoben, mění se tedy atmosféra i řešené problémy a jen jako vedlejší účinek je nám dána možnost sledovat mimo jiné i život Jonghje. Toto velice originální pojetí mě opravdu zaujalo. Rozdílnost tří částí děje jen podtrhuje charakterové odlišnosti postav, které se postupně ujímají vyprávění a umožňuje vám sledovat Jonghje z různých úhlů, aniž by vám autorka dopřála nahlédnout do její vlastní hlavy. Předkládá vám události, ale neposkytne klíč k jejich rozklíčování, to už pak nechává na každém z vás, jak si to přeberete.

Po celou dobu čtení jsem z knihy měla velice zvláštní pocit. Některé části se mi četly lépe, některé hůře. Umění se občas dostávalo až k hranicím perverznosti, autorka se místy vyžívala v popisech nechutných scén a obecně má člověk pocit, že se zde promítá spousta rozličných témat a obrazů. Celou dobu člověk moc netuší, kam děj směřuje a vlastně ani jaký je význam mnohých událostí, které se v ději odehrají. Jejich porozumění je dle mého velice individuální a každý děj dost možná bude vnímat jinak.

Mně osobně se kniha četla dobře, místy mi vadil autorčin styl vyjadřování, ale jako celek je Vegetariánka zajímavým čtením. Rozhodně ji neřadím vysoko a ani nevím, zda se pustím do autorčiných dalších knih, ale musím říct, že jsem ráda, že jsem si tuhle knihu konečně přečetla.

72%

Sečteno a podtrženo



Zdravím, milí čtenáři,

na začátku roku jsem nějak pokulhávala s psaním recenzí. Nebyl čas a možná ani nálada a tak se mi kupily přečtené knihy, ale recenze jaksi nikde. Když jsem si teď procházela, na co všechno jsem "zapomněla" nebo "nestihla" napsat recenzi, přišlo mi to celkem líto, protože některé z těch knih jsou opravdu výjimečné a zaslouží si být doporučeny i dalším čtenářům.

Protože sepsat zpětně všechny recenze by mi trvalo asi tak dva a půl roku, rozhodla jsem se pro koncept, který možná i pro vás čtenáře bude o něco atraktivnější - několik kratších mini recenzí, ve kterých se pokusím shrnout vše podstatné a jednoduše sdělit, zda byste si to také měli přečíst :)

Takže co se mi tu stihlo nakupit?

Ohníčky všude kolem
Odeonky jsou srdcovka a vždycky budou. Od Ohníčků všude kolem jsem měla možná až přehnaně vysoká očekávání. Nakonec to bylo něco trochu jiného, než jsem čekala, ale stejně jsem si knihu užila. Spousta silných myšlenek, rozmanitých životních osudů a příběhů. Život dokonalé americké rodiny se střetává s nekonvenčním životem mladé a nespoutané umělkyně. Čeká vás vynikající vykreslení psychologie postav, spousta ožehavých témat a palčivých problémů lidské společnosti. U téhle knihy nebudete chtít, aby někdy skončila.


Moje sestra žije na krbové římse

Tahle kniha pro mne byla milým překvapením. Pojednává o rodině, která kvůli teroristickému útoku přišla o jednu z dcer. Tato tragédie změnila celý chod rodiny, otec začal pít a matka je opustila kvůli jinému muži. Celý příběh je vyprávěn očima malého chlapce, jehož bezprostřednost a dětský pohled na svět jsou místy až dojemné. Vážná témata jako je rasismus, šikana nebo vyrovnávání se se ztrátou člena rodiny jsou tak ukázána v trochu jiném světle, než jak jste na to zvyklí.

Dívka jménem Sus

Velice útlá knížka nabízející znepokojivý náhled do každodenního života lidí uprostřed kodaňského chudinského ghetta. Na pouhých 150 stranách čtenáře čeká spousta emocí a hlavně příběh, který vás odzbrojí svou bezprostředností a syrovostí. Sus je velice výraznou hlavní hrdinkou, jejíž osobnost formovalo mnoho těžkých životních situací a jejíž hlavním pohonem je nyní touha po pomstě. Tuhle jednohubku máte přečtenou během jednoho dne, ale v hlavně vám zůstane ještě dlouho poté.


Podle skutečného příběhu

A do třetice všeho dobrého ještě jedna Odeonka. Bohužel Podle skutečného příběhu mi nepadlo do noty. Nemůžu tvrdit, že to není dobrá  kniha, naopak se jedná o velice zajímavou a stejnou měrou děsivou sondu do patologického vztahu dvou žen. Povahy a jednání hlavních hrdinek mě ale vytáčely a spousta jejich činů pro mne bylo nepochopitelných. Z toho důvodu se mi to celé trochu hůř zpracovávalo. Nicméně poselství této knihy je zajímavé. Na konci autorka příběh opustí s otevřenou otázkou, kterou ale čtenář očekává už od půlky příběhu. I když mi tenhle příběh příliš nesedl, nemohu popřít, že jsem nad ním ještě notnou chvíli přemýšlela a vracela se k němu.


Četli jste některou z těchto knih? :)
Přeji hezký zbytek víkendu!
I.

Cop - Laetitia Colombani | recenze


Cop vypráví příběhy tří žen, které sice žijí na rozdílných kontinentech, ale pojí je nepřízeň osudu, se kterou se musejí potýkat. Smita žije v malé indické vesnici, patří k dalitům, nejnižší společenské vrstvě. Jejím údělem je každý den sbírat výkaly z pozemků bohatších sousedů. A stejný osud má potkat i její dceru. Giulia je temperamentní italskou dívkou. Její rodina se už po staletí živí zpracováváním vlasů v malé rodinné dílně. Vyjde však najevo, že firma je zadlužená a její budoucnost nejistá. Sarah žije v Kanadě a je prototypem úspěšné ženy. Podařilo se jí prorazit skleněný strop a zaujmout vysoké postavení v právnické firmě, nepřejícím kolegům navzdory. Během soudních procesů je sebevědomou a neporazitelnou soupeřkou, zradí ji však to nejdůležitější, její vlastní zdraví.

Stejně jako cop spojuje a proplétá tři prameny vlasů dohromady, tato kniha proplétá příběhy tří žen. Byť se na první pohled zdá, že toho nemají moc společného, opak je pravdou. Smitha, Giulia i Sarah se potýkají s nepřízní osudu v různých podobách. Ať už jde o nepříznivé společenské postavení v zemi, kde žena slouží jako pouhý doplněk muže a nemá téměř žádná práva, dluhy ohrožující existenci rodinného podniku a nebo nepříznivou zdravotní diagnózu. Kromě toho je však pojí ještě jedna, mnohem důležitější věc, touha bojovat.

Cop by se dal považovat za feministické dílo, ženy vykresluje jako silné bojovnice, které se nevzdávají a nečiní ústupky. Pokud jim v cestě k dosažení jejich cíle stojí nějaký muž, nebojí se ho odsunout stranou, ať se jedná o ambiciózní kolegy nebo vlastního manžela, hrdinky Copu si jdou řekněme až tvrdě za svým.

Příběh je rozdělen do poměrně krátkých kapitol, kdy střídavě sledujeme osudy jednotlivých hlavních hrdinek. Prostředí vyspělého západního světa je stavěno do kontrastu s nejchudšími místy Indie, kde čas jako by se zastavil před stovkami let. A právě tento kontrast a rozdílnost v prostředí a životních stylech hlavních hrdinek, mě velice oslovil.

Byť je kniha poměrně krátká, autorka do ní zvládla vměstnat až překvapivě mnoho událostí a informací. Čtení plyne samo a čtenář s nebývalou intenzitou prožívá životní osudy všech tří žen. Bylo fascinující sledovat, jakým způsobem se vyvíjí uvažovaní a jednání postav a jak se jejich příběhy, ze začátku tak vzdálené a odlišné, pomalu přibližují a nakonec symbolicky spojují ve společné cestě za lepším životem. Tento příběh vám utkví v hlavě a budete nad ním přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

95%

Losos v kaluži - Markéta Lukášková | recenze


Cynická Bára není typ holky, která se ráno probudí se sexy rozcuchem, protáhne se a na první pokus vyfotí #nomakeup selfie, za kterou dostane 200 lajků, než dojde do koupelny. Je spíš ten typ holky, která se ráno bojí podívat do zrcadla, na zůstatek účtu a do lednice. Její život se otočí vzhůru nohama, když jí umře babička a „odejde do nebe“. Bára ale zjistí, že smrtí nic nekončí, naopak jí všechno začíná!

Losos v kaluži je příběhem o výjimečném vztahu, který se utvořil mezi vnučkou a babičkou. Poté, co Báry babička umře a "odejde do nebe", život jako by rázem postrádal smysl a řád. Už tak cynická dívka se ještě více propadá do své zahořklosti a apatii vůči okolí. Jenže co když to smrtí nekončí? Byť se zdá, že téma knihy je vážné, co musím vyzdvihnout jako první, je autorčin humor. Vtipné hlášky a myšlenkové pochody hlavní hrdinky Báry jsou jako vystřižené z běžného života. Všechny strasti kolem vztahů, váhy a nebo třeba problémů s trochu ujetou spolubydlící.

Příběh je vyprávěn střídavě Bárou a její babičkou Miladou. Obě vypravěčky mi byly moc sympatické a tak jsem si stejnou měrou užívala i jejich dějové linky. Kapitoly jsou krátké a popisují loučení vnučky a babičky a období krátce po smrti Milady. Byť to všechno zní velice smutně, věřte, že z tohohle románu deprese rozhodně mít nebudete. Příběh je vyprávěn s lehkostí, autorka se nezabývá žádnými zdlouhavými popisy a servíruje čtenáři jen podstatné informace.

Autorka se zabývá také vztahem Báry a jejího přítele Václava, který je plný odloučení a šťastných shledání a ke konci se vyprávění dostává pomalu až do detektivní roviny, čímž autorka příběh poměrně příjemně okořenila. Celkově jsem z knihy mile překvapena. Bavil mě i lehký aspekt nadpřirozena, který se autorka nebála zahrnout do děje a který tam překvapivě dobře pasuje.

Konec je sice trochu moc idylický a prvoplánový, ale nemohu říct, že by mi to zkazilo čtenářský zážitek. Takhle kniha je zkrátka velice příjemnou jednohubkou, kterou mohu doporučit každému. Ti naši čeští spisovatelé nám opravdu mají co nabídnout.

70%