Klub sebevrahů - Rachel Heng | recenze



Představte si svět, ve kterém není nic důležitějšího, než lidské zdraví. A kde věda pokročila natolik, že je poměrně snadné jít dlouhověkosti naproti. Přesně v takovém světě žije Lea. V práci je velice úspěšná a díky svému odhodlání a neotřesitelné víře ve zdravý životní styl tak, jak ho káže Ministerstvo, má možnost využívat výhod takzvaných náhrad, díky nímž byste netipovali, že jí je ve skutečnosti přes sto let. Lidé si mohou dopřát vysoce kvalitní syntetickou krev, pevnou, téměř nepoškoditelnou pokožku a mnohá další vylepšení. Dalo by se říct, že Lea žije život přesně podle představ - svých i společnosti. Až do jednoho dne, kdy za záhadných okolností spatří na ulici svého otce. Muže, který z jejího života zmizel už před lety, a který se nyní záhadně vrací. Muže, který je za své činy považován za protispolečenský živel.

Rachel Heng ve svém sci-fi románu vytvořila velice zajímavou představu budoucnosti lidstva. Budoucnosti, ve které je zdraví na prvním místě a každý, kdo své tělo dobrovolně ničí tučným jídlem nebo provozováním riskantních sportů, je považován za nepřítele společnosti. Lidé se už běžně dožívají sta let a díky neustálému zdokonalování a vyvíjení tělních náhrad se zdá být na dosah i samotná nesmrtelnost. Na první pohled se myšlenka, kterou autorka ve své knize rozvíjí, může zdát absurdní a zcela nereálná. Čím víc se však do příběhu začítáte a pozorujete život hlavních postav, tím víc si s úděsem uvědomujete, že něco podobného by se klidně mohlo stát.

V knize sledujete většinu času dvě hlavní postavy, Leu a Anju, které se spolu poznaly na sezeních podpůrné skupiny. Anja nemá život ani zdaleka podobný Lee. Nemá možnost využívat tělních náhrad, které by jí přinesly dlouhověkost. Zároveň je nucena pečovat o svou umírající matku, která je díky orgánům z černého trhu upoutaná na lůžko. Jak se čtenář brzy dozvídá, obě ženy toho však mají i tak mnoho společného. Nemohu říct, že by mi kdokoliv z postav byl sympatický, oceňuji však, jakou mozaiku lidských povah autorka vytvořila. Rozhodně nečekejte další román s morálně správnými postavami. Hrdinky Klubu sebevrahů mají ve své minulosti mnoho temných kapitol. Nejvíc na vážkách jsem byla u právě u Ley, která zcela evidentně trpěla nějakou formou psychické poruchy, byť to v knize nikdy nebylo explicitně řečeno. Již od začátku jste si tak mohli být jistí, že nemáte v rukou klasické young adult sci-fi. A právě netradiční postavy pro mne byly jedním z největších plusů této knihy.

Klub sebevrahů je hodně zajímavé dílo, byť dějově se toho na stránkách zas tolik neodehrálo, opravdu fascinující bylo sledovat přerod v názorech hrdinek. Od slepé důvěry v nastolený systém, přes lehké pochybnosti, které se nezastavitelně rozrůstají do nebezpečných rozměrů. Zároveň je čtenář svědkem toho, jak málo v nemocné společnosti stačí k tomu, aby se člověk stal vyvrhelem, jehož jméno je už napořád vyryto na černé listině. Je to děsivá předzvěst možné budoucnosti, která člověku nenásilně předkládá své "co kdyby" zručně zabalené do osudů a životních příběhů hlavních postav.

V knize vás sice čeká pár hluchých míst, kde se nic moc podstatného nedělo, na celkové čtivosti to však naštěstí neubralo. Také bych ocenila, kdyby autorka svět ještě trochu více rozvinula. Celkově jsem si knihu užila a k přečtení mohu doporučit každému, kdo neprahne jen po příběhu nabitém akcí, ale hledá něco víc, například netradiční charaktery a jejich vývoj.

70%



Krvavé prachy - David Grann | recenze

Indiánský kmen Osedžů byl vládou po roce 1870 vystěhován do nehostinné severní Oklahomy. Brzy nato byla však v této rezervaci nalezena ropa - tolik ropy, že se z Osedžů stali jedni z nejbohatších lidí na světě. Jejich nezměrné bohatství však bylo mnohým trnem v oku a začalo lákat zločince. Kniha vypráví o masových vraždách indiánů, které následovaly po jejich náhlém zbohatnutí. Sérii nemilosrdných vražd se stále nikomu nedařilo vyřešit a i samotní vyšetřovatelé začínali mít z útočníků strach. Na pomoc byla povolána nedávno založená FBI, jejíž nesnadným úkolem bylo rozkrýt rozsáhlé spiknutí, které již stálo život desítky nevinných lidí.

Americký novinář David Grann se jal zpracovat příběh série vražd Osedžských indiánů, které se odehrály na počátku dvacátých let dvacátého století. Během krvavých vražd přišlo o život přibližně šedesát indiánů a v novinách bylo toto období označováno jako "vláda teroru". Kniha je rozdělena na několik částí a postupně čtenáře seznamuje s minulostí Osedžských indiánů, popisuje historii jejich kmene i cestu, která je dovedla až do Oklahomy, kde nedlouho poté došlo k nálezu ropy. Právě to z kmene, který byl vyhnán do nehostinné rezervace, aby nepřekážel zájmům "bílých mužů", udělalo jedny z nejbohatších lidí na světě. Z ropy, která se v rezervaci vytěžila, totiž pravidelně dostávali určité procento zisku. Zkrátka jim do klína spadlo bohatství, o kterém se jim ani nesnilo.

Příběh sleduje nejen celkovou situaci, ale také příběhy několika jedinců z kmene, kteří byli strachem z krvavých zločinů poznamenáni. Čtenář má možnost dozvědět se mnoho detailů z nepříliš známé části americké historie a je doslova zahlcen fakty, které stály na pozadí vražd. Kniha je velice naučná a přináší mnoho zajímavých informací, díky kterým si můžete udělat komplexní obrázek o této temné kapitole lidských dějin. Jediné, co mi na knize příliš nesedlo, byl styl autorova psaní.

Autor je zdá se spíše novinářem, než spisovatelem, což je silně znát právě na způsobu, jakým je kniha napsaná. Na zhruba dvou stech padesáti stranách je vměstnáno mnoho faktů, což je vskutku obdivuhodné a umožňuje to čtenáři zjistit takřka vše o daném tématu. Bohužel je však příběh vyprávěn tak monotónním způsobem, že je občas opravdu náročné udržet pozornost. Často jsem měla pocit, jak kdybych četla telefonní seznam. Autor jak kdyby si vypsal všechny informace, které chtěl čtenáři předat, a pak už je jen bez jakýchkoliv emocí přenášel na papír. To s sebou nese i mnoho dalších úskalí, kdy například začnete pomalu ztrácet přehled v jednotlivých postavách, které  jsou ploché a pro čtenáře je obtížné soucítit s nimi a vrýt si je do paměti.

Kniha měla opravdu silný potenciál a mohl to být příběh, který čtenáře nejen obohatí o nové znalosti, ale také v něm zanechá silné pocity. To se ale bohužel autorovi nakonec moc nepovedlo a kniha je tak spíše naučným dílem, než románem. Byť pojednává o mrazivých vraždách, které se skutečně odehrály, je psána až příliš nezáživným způsobem, než aby ve vás vyvolala jakékoliv hlubší emoce. Osobně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, nicméně nesmíte očekávat poutavý román, dostanete spíše knihu, pečlivě mapující určité období amerických dějin.


60%



Nyxia - Scott Reintgen | recenze



Daleko v hlubokém vesmíru se nachází Eden, planeta, která se podobná Zemi nejen vizuálně, ale také tím, že jsou na ní podmínky vhodné pro život. Nachází se na ní navíc to nejcennější, co kdy lidé objevili. Zázrak nesoucí jméno Nyxia. Tajemná látka, nabízející nepředstavitelné možnosti a téměř neomezenou moc, jejíž cena se šplhá do závratných výšin. Jenže Eden není opuštěnou planetou a jeho obyvatelé se Nyxie jen tak nevzdají. Rozhodně ne bez boje. A právě proto byla vybrána skupina deseti jedinců. Pouhých deset vyvolených, kteří mají docestovat na magicky krásnou planetu, sestoupit na její povrch a zahájit těžbu Nyxie. A v ideálním případě při tom zůstat naživu.

Nyxia je žhavou sci-fi novinkou, která vás ohromí už svou dechberoucí obálkou. Vesmírná loď, spousta adrenalinu a všemocná organizace, která tahá za nitky na Zemi i ve vesmíru. Zní to jako víc než slibný mix pro kvalitní sci-fi román, ale jak je na tom Nyxia doopravdy? Kdybych měla knihu popsat jen jedním slovem, napíši nejspíš, že to byla jízda. A to pořádná. Ale vezměme to hezky popořádku.

Autor nám servíruje na první pohled klasický scénář, kdy je skupina mladých jedinců nucena mezi sebou soupeřit o vyhlídku lepší budoucnosti. Přesněji řečeno a místo na misi směřující na povrch Edenu, jejíž cílem je těžit zde vzácnou látku Nyxii. To však bude dopřáno jen těm nejlepším a ty nejdřív musí společnost Babel communications mezi zájemci vybrat. A má na to skoro rok - přesně tolik totiž díky vyspělým technologiím zabere cesta ze Země na vzdálenou nově objevenou planetu.

Čtenář se ocitá v zajímavém a neotřelém prostředí vesmírné lodi, která skýtá mnoho technických vymožeností a hravých detailů, které velice účinně oživují děj. I když se vám do rukou dostává poměrně otřepaný koktejl, autor nějakým způsobem zajistí, že musíte stále otáčet stránky a to s čím dál větším zapálením. Děj plyne zběsilou rychlostí a kdykoliv na vás začíná dorážet pocit, že to začíná být nezajímavé, přijde Scott Reintgen se zajímavým obratem v ději, který opět zbystří vaše smysly na maximum. A takhle to funguje v podstatě celou dobu. A to je vlastně asi to nejlepší slovo, jaké mohu použít při hodnocení této knihy, že to funguje. Nyxia je jako obrovský stroj skládající se ze spousty ozubených koleček, které společně ženou děj neskutečnou rychlostí dopředu.

Jedním ze zmíněných (a velmi dobře fungujících) koleček jsou postavy. Hlavní hrdina Emmett na loď přichází jako samotář, rozhodnutý, že musí za každou cenu zvítězit. Každodenní život na tomto místě uprostřed nekonečné vesmírné černě z něj však udělá člověka s jinými hodnotami a cíli. Vedlejších postav je poměrně dost, v mysli se vám tak logicky ukotví jen pár nejvýraznějších. Klasické rozdělení na ty dobré a špatné se v průběhu příběhu zajímavě rozvíjí a mění a vy si pomalu k jednotlivým postavám budujete pouto.

Velká část knihy je poměrně předvídatelná, i tak však autor přijde s okamžiky, které vás zasáhnou jako blesk z čistého nebe a vy jen uznale pokyvujete hlavou. U Nyxie pro mě jednoznačně převažují klady. I když to není nijak náročné čtení, dostanete od této knihy přesně to, kvůli čemu vlastně většinou po knihách saháme. Úžasný zážitek, při kterém naše fantazie pracuje naplno, momenty, u kterých hřeje na srdci a aby toho nebylo málo, tak se tohle všechno stíhá odehrávat na pozadí nikdy nepolevujícího dynamického a akčního děje.

Okouzlující prostředí si vás zcela podmaní a rozproudí vaší fantazii naplno. Díky technických vymoženostem, kterými Babel communications disponuje, bylo pro čtenáře vytvořeno mnoho úžasných scén, jejichž kouzlo na vás doslova prýští z každé strany. Obzvlášť v poslední třetině knihy se má představivost doslova vyřádila na maximum, což se mi u knihy už dlouho nestalo. A to jsou přesně ty důvody, proč se mi kniha tolik líbila. Sice jsem měla nějaké výtky, jako výše zmíněná předvídatelnost nebo některé finální scény, které mi přišly vyloženě navíc a velice mě mrzelo, že je autor přesto do děje "nacpal". Ale pokud mám hodnotit jako celek, určitě si Nyxii přečtěte, stojí to za to! Občas není potřeba komplexní zápletky, květnatých vět a náročného stylu psaní. Někdy zkrátka stačí, že vás příběh pohltí, jako už dlouho žádný a vyplivne až na poslední stránce. A vy máte konečně zase ten pocit, že si zkrátka musíte okamžitě přečíst další díl.

90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY
Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<

Sok - Iain Reid | recenze



Hen a Junior spolu vedou poklidný život na odlehlé farmě, daleko od energií pulzujících velkoměst. Každodenní rutina je uspokojuje a není nic, co by na pomalu plynoucí všednosti svých dní měnili. Změna si je však najde sama a to v podobě zvláštního mladíka Terrance, který jednoho dne stane na jejich prahu. Nese až neuvěřitelné novinky, Junior byl v loterii vybrán pro účast ve velice důležité vesmírné misi. Než ale dojde k odletu, čeká je dlouhá a náročná příprava. Zprávy jsou to poměrně vzrušující, až na to, že Junior se do žádné loterie nepřihlásil. Události začnou nabírat zvláštní směr a dvojice nabývá na podezření, že vše možná není tak, jak se na první pohled jeví.

Na pouhých dvou stech stranách vás čeká šokující příběh, od kterého se neodtrhnete a až příliš snadno ztratíte jistotu v tom, co je realita a co pouhá iluze. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, což si čtenář postupem času odvozuje z informací, o které se autor jen poskrovnu dělí. Příběh je vyprávěn v první osobě a víc než na popisy prostředí a postav se autor zaměřuje na dialogy. Čtenář se tak musí postupně zorientovat v oněch dialozích a úvahách hlavního hrdiny, posbírat informace a odvodit si širší souvislosti.

Autor záměrně použil hlavní postavy, které ničím zvláštním nevynikají, ba dokonce sami o sobě smýšlejí jako o obyčejných lidech, kteří jsou spokojení se svým samotářským životem na venkově odříznutém od civilizace a kteří nemají v životě žádné velké ambice. Občas kroutíte hlavou a říkáte si, jak je možné, že s takovým smířením akceptují zdánlivě neuvěřitelné novinky, které jim přinese naprosto cizí člověk, aniž by se nějak více zajímali o detaily celého projektu. Na druhou stranu však autor postavy tak přesvědčivě vykreslil, že vzhledem k jejich povaze, inteligenci a charakteru vlastně ani není tak zvláštní, že neprahnou po všech detailech a nechají se vmanipulovat do pochybných situací.

Atmosféra napříč celou knihou je tajemná a jak strany ubíhají, užíváte si čtení víc a víc a s napětím spřádáte v hlavě všemožné scénáře a zápletky, které si autor jistojistě připraví na dalších stranách. V určité chvíli si myslíte, že už jste zápletku odhalili, ale pak přijde celá série zvratů, která vás donutí zírat pár minut na poslední stranu a vše si pomalu přerovnávat v hlavě.

Iainu Reidovi se podařilo vynikajícím způsobem vybudovat atmosféru, která eskaluje s každou další stranou až do neúnosně hustého napětí a v okamžiku, kdy už si čtenář dělá závěry, překvapí geniálním zvratem. Sok není typickým hororem a někdo by ho do tohoto žánru možná ani nezařadil. Jeho děsivost totiž nespočívá v použití laciných hororových triků, naopak využívá plíživý děs, jehož přítomnost si uvědomujete pomalu, ale která vás ve finále zažene až do existenciálních úvah, jaké nechcete zažívat ani v nejhorších snech.

To nejlepší však přijde až s poslední stranou, kdy každý jednotlivý detail knihy, od názvu, přes obálku až po jednotlivé náznaky roztroušené napříč celou knihou, zapadne s hlasitým "cvaknutím" na své místo. Sok je brilantní thriller, který si jednoduše nemůžete nechat ujít!

90%



Less - Andrew Sean Greer | recenze


Arthur Less, nepříliš úspěšný spisovatel na prahu padesátky, který cítí, že mu možná pomalu, ale jistě ujíždí vlak. Jeho život se navíc ocitá ve slepé uličce poté, co jednoho dne obdrží pozvánku na svatbu svého dlouholetého milence. Neodpustitelná zrada ho donutí učinit nejspontánnější rozhodnutí v jeho životě. Projde pozvánky na nejrůznější knižní akce, které v poslední době dostal a rozhodne se je všechny přijmout. A přesně takhle může začít cesta kolem světa.

Less je autorovou pátou knihou v pořadí, ale výjimečná je především tím, že získala Pulitzerovu cenu za rok 2018. To ji samozřejmě okamžitě vyšvihlo do centra čtenářské pozornosti a i já sama po ní začala se zvědavostí pokukovat. Kniha vypráví příběh "druhořadého spisovatele a průměrného kalifornského gaye" čelícího menší životní krizi.

Ze začátku byl příběh mírně rozvláčný a chvíli mi trvalo, než jsem se začetla. Pak si mě však svěží padesátník Less okamžitě podmanil svým osobitým kouzlem. Styl psaní je velice svérázný, čímž si autor okamžitě získal mé sympatie. Příběh je svěží a plný hravých přirovnání, díky kterým se čtení stává velice zajímavým zážitkem. Navíc je to zábavné a místy až překvapivě trefné. Barvité popisy vás přenesou na všechna možná místa, která Arthur během své cesty navštíví - od Mexika přes Paříž a Maroko až do Indie. Každé místo je zároveň spojené s nějakými vzpomínkami hlavního hrdiny. Během vyprávění se tak autor často vrací do minulosti, kde s nostalgií vzpomíná na Lessovi výstřední zážitky a divoké večírky, na lidi, kteří mu zlomili srdce a na ty, kterým srdce zlomil on sám.

Pocity, které z této knihy mám, se mi jen velmi těžko popisují. Celý příběh je velice intenzivní takovým zvláštním způsobem. Autor píše uvolněně a s vtipem, ale zároveň je z příběhu cítit bodavý smutek hlavního hrdiny spojený s jeho vyrovnáváním se se stárnutím, s promarněnými možnostmi a životem, jehož konec je zase o něco blíž, než býval. A samozřejmě se zlomeným srdcem, byť si to hlavní hrdina jen nerad připouští.

Neměla jsem od knihy žádná zvláštní očekávání a přesto jsem byla překvapená tím, co jsem od ní nakonec dostala. Očekávejte trochu toho sentimentu, spoustu zábavných zážitků a cestování, ale převážně příjemné čtení na dlouhé večery. Není to kniha, kterou byste přečetli jedním dechem a ani u ní nebudete kroutit hlavou nad nečekanými dějovými obraty. Zavalí vás však spoustou pocitů a její konec je už jen třešničkou na dortu, která dá celému příběhu smysl.

75%



Chlapec na mostě - M. R. Carey | recenze

Záhadná epidemie proměnila většinu populace v nemrtvé hladovce, kteří požírají všechno, co jim přijde do cesty, a dál šíří nákazu. Z posledního lidského sídla v jižní Anglii vyráží na cestu do Skotska napůl vědecká a napůl vojenská výprava. Jejím cílem je sesbírat vzorky plísňových kultur, které po sobě v terénu zanechala předchozí expedice, a získat tak o patogenu informace, jež by mohly vést k objevení léku. Jedinou nadějí na přežití lidstva jsou doktorka Samrina Chanová a výjimečně inteligentní a velmi zvláštní chlapec Stephen Greaves, kterého se Chanová ujala. A nepřítel venku má hlad. Tentokrát se kniha více zaměřuje na jednotlivé postavy, jejich minulost, příběh i myšlenkové pochody.

Chlapec na mostě navazuje na celkem úspěšný postapokalyptický thriller Všemi dary obdarovaná a byť vychází druhý v pořadí, tak po přečtení pár stran zjistíte, že se vlastně časově řadí před události autorovy první knihy. V rukou tedy máte prequel a s ním i možnost zjistit, co se vlastně odehrálo předtím, než po světě začala suverénně pobíhat masožravá monstra. A opět vás čeká pořádná a trochu děsivá jízda.

Na toto pokračování jsem se opravdu těšila, protože svět zombie apokalypsy, který autor vytvořil ve své předchozí knize, mě opravdu uchvátil a knihu jsem přečetla jedním dechem. Zároveň jsem ale měla pochyby, zda stejné kvality předvede i v pokračování, která většinou za svými předchůdci poněkud pokulhávají. Hned na začátek nutno říct, že kniha je trochu jinak strukturovaná. Mnohem více se zaměřuje na samotné postavy, jejich minulost a příběh. Což bylo ve výsledku pro knihu kamenem úrazu. Akce často ustupuje do pozadí a nechává prostor zdlouhavým úvahám hlavních hrdinů, které byly časem více a více úmorné a nezáživné a já se nemohla ubránit pocitu, že autor tyto pasáže používá jen proto, aby knihu prodloužil.

Celá první polovina se nese v poklidném a místy vlastně trochu nezáživném tempu. Naštěstí zhruba v polovině se to zvrátí a čtenář se konečně dočká nějakého zpestření a začne se před ním rýsovat celá zápletka. Ta je sama o sobě docela zajímavá, nicméně má to hned několik "ale". Nevyhnete se totiž okamžikům, kdy hlavní postavy, nejspíše za účelem zvýšení napětí, zcela nelogicky jednají na vlastní pěst a ohrožují tak nejen sebe a všechny ve svém okolí, ale i celou misi. A pak své jednání završí ještě další sérií činů, které jsou tak absurdní, až je to do nebe volající.

Po pár desítkách stran zjistíte, že tento vzorec hodlá autor opakovat ještě párkrát - hloupé rozhodnutí, které si jedinec z nevysvětlitelného důvodu nechá pro sebe, je tak hloupé jako se následně ukáže být nebezpečné. A tragédie je vytvořena! Problém je, že tenhle jednoduchý vzorec čtenáře začne nudit a otravovat. Autor se snažil více zaměřit na postavy, více vám odhalit jejich osobnost a motivy, nicméně ve výsledku vytvořil nekonzistentní směsici postav, které se chovají tak, jak se to zrovna autorovi hodí do krámku a pro mne jednoduše nebyly uvěřitelné.

Mimoto se autor opět nebojí detailních popisů odpudivých scén a vlastně už i některá řekněme obyčejná přirovnání zvládne podat tak, že se z toho nepříjemně oklepete. Tudíž tento román rozhodně není pro slabší povahy. Pokud jste četli první díl, nemějte od pokračování přehnaná očekávání, protože jedničku to určitě nepřekoná. Na druhou stranu kniha poskytne zajímavý vhled do událostí, které se odehrály dříve a dotvoří zajímavým způsobem celkový obrázek.


60%


Páté roční období - N. K. Jemisin | recenze



Během jediného týdne se stanou tři strašné věci. Essun, která se skrývá v jednom tichém městečku jako obyčejná učitelka, přijde domů a zjistí, že manžel surově zavraždil jejich syna a unesl dceru. Mocné Sanzedské císařství, jež bylo po tisíc let nositelem pokroku a základem civilizace, se zhroutí, protože jistý šílenec pomstychtivě zničí jeho největší město. A co je nejhorší, v srdci jediného světového kontinentu se začne rozevírat velká rudá trhlina, která chrlí tolik popela, že zakryje oblohu na celé roky. Nebo staletí. Toto je ale Tišina, svět, kde boj o život není zdaleka ničím novým a kde větší strach než dlouhá chladná noc budí orogénové – ti, kdo ovládají sílu zem jako zbraň. Essun si uvědomí, kým je, a rozhodne se získat dceru zpátky. Je jí jedno, že se svět kolem ní rozpadá. Bude-li to nutné, klidně ho sama zničí, jen aby dosáhla svého.

Páté roční období je prvním dílem fantasy trilogie afroamerické spisovatelky Nory K. Jemisin a na první pohled vás jistě zaujme nápis na obálce hlásající, že se jedná o nejúspěšnější fantasy v historii. K těmto "zaručeným" referencím se stavím poněkud skepticky, nicméně jsem se rozhodla dát knize šanci a přesvědčit se o jejích kvalitách sama. Příběh čtenáře přivádí do světa, který je sužován neustálými otřesy způsobenými dvěma tektonickými deskami, na jejichž pomezí se oblast nachází. Jednou za čas nastává takzvané páté roční období, kterým se označuje sled různě závažných přírodních katastrof, které mají drtivý dopad na celý svět a pravidelně zahubí velkou část světové populace.

První dějová linie sleduje život Essun a je psána poněkud netradičně ve druhé osobě. Essun je orogénka, což znamená, že je obdařena schopností využívat zemskou energii a manipulovat s ní například při tišení otřesů, ale dá se využít i jako nekompromisní smrtící zbraň. Co může někdo vnímat jako dar, většina lidí vnímá jako prokletí a na orogény je nahlíženo jako na nebezpečné jedince, které nelze považovat za příslušníky lidské rasy. A právě to je důvodem, proč Essun jednoho dne po návratu domů nalezne na podlaze tělo svého mrtvého synka. Vrahem je její vlastní manžel, který následně unesl jejich dceru a ta se tak ocitá ve vážném nebezpečí.

Zbylé dvě dějové linie jsou již vyprávěné ve třetí osobě, jak bývá zvykem a pravidelně se napříč knihou střídají. Čtenář tedy sleduje tři osudy a pomalu se snaží zorientovat v prostředí plném neznámých výrazů, roztodivných názvů kast, spolů a dovedností. Děj je poměrně složitý, k čemuž silnou měrou přispívá právě mnoho neznámých výrazů, ve kterých se však čtenář po čase zorientuje a následně si může naplno užít zajímavý svět se všemi jeho úchvatnými detaily. Nicméně je potřeba určitá pozornost a soustředěnost, aby vám opravdu neunikl ani jeden detail, protože každá maličkost má v této knize své uplatnění.

Páté roční období je kniha překypující fantasií a originalitou, pochmurná atmosféra blížícího se konce světa spjatého s osobními tragédiemi hlavních hrdinů nabývá na síle a dovádí čtenáře až do epesního vyvrcholení, ve kterém se jednotlivé linie prolnou a odhalí nečekané skutečnosti. Je to velice dospělé a komplexní fantasy, s brilantně propracovanými a realistickými vztahy mezi jednotlivými postavami a zároveň zesílené zoufalstvím a nespravedlností, které je pácháno na lidech, kteří jsou považováni za něco méně než ostatní. Za zmínku stojí i úžasná práce s časovou osou, kdy se autorka v určitých částech nebojí poodskočit v ději i o několik let. Dohromady to však dává dokonalý smysl a v poslední třetině knihy se čtenáři doslova tají dech a nezbývá mu než smeknout nad promyšleností a rafinovaností, kterou může ocenit až po spatření celého obrazu.

Je to jednoduše kniha, která se vás hluboce dotkne a po které se poněkud zdráháte ponořit do dalšího příběhu, protože laťka je nasazena velmi vysoko. Marně se snažím najít další fantasy, které by ve mně zanechalo takové pocity. A neskutečně se těším na další díl, protože je zcela jasné, že ten první byl pouhou přípravou před tou pravou akcí, co nás teprve čeká.

95%