Volání netvora - Patrick Ness | recenze


Conorovi je třináct let a ještě nedávno žil celkem normální život. Pak ale jeho maminka začala pravidelně navštěvovat nemocnici, aby se zde podrobovala neúspěšným pokusům o léčbu své nemoci. Navíc s nimi teď nějakou dobu bude bydlet babička, se kterou si Conor vůbec nerozumí. Ale co je nejhorší, každý den se mu vrací děsivá noční můra. Každý den se z ní s křikem probouzí a pak jednoho dne Conora někdo navštíví. Někdo, koho prý sám přivolal a kdo mu má již brzy změnit život. Je to netvor.

Jsem vlk, který zabíjí jelena, jestřáb, co zabíjí myš, pavouk, jenž zabíjí mouchu! Jsem ten jelen, ta myš a ta moucha, co jsou požíráni! Jsem had světa, co polyká svůj vlastní ocas. Jsem všechno nezkrocené a nezkrotitelné! Jsem nespoutaná země a přišel jsem si pro tebe, Conore O'Malley.
Navzdory skutečnosti, že autorovo jméno je mezi čtenáři skloňováno ve všech pádech, jsem se s Patrickem Nessem setkala až nyní. Již po přečtení úvodního proslovu mi bylo jasné, že tento pán bude velký sympaťák a že i jeho sláva je nejspíš zcela zasloužená. Volání netvora je kniha inspirovaná příběhem Siobhan Dowd, která ho už sama bohužel nestihla dopsat a jí je také celá kniha věnována.

Myslím, že slovo, které celý příběh nejlépe vystihuje, je „zvláštní“. A když to píši, myslím to v tom nejlepším slova smyslu. Hlavním hrdinou je mladý chlapec, se kterým se život vůbec nemazlí. Spolužáci ve škole si na něj čím dál víc dovolují, maminka se léčí z rakoviny a tatínek se přestěhoval do Ameriky, kde má teď rodinu se svou novou přítelkyní. Příběh se tváří jako pohádka pro mladší čtenáře, ale těžké téma spolu s nádechem nadpřirozena z něj dělá něco mnohem náročnějšího a bohatšího. Často čtenář přemítá, zda se nachází v realitě nebo v Conorových představách a snech a právě tato neurčitost a tajemnost mě na celém příběhu snad nejvíce bavila. Občas se příběh dostává až do určité psychologické roviny a nutno říct, že dohromady to vše skvěle funguje.

Kniha je velice bohatě ilustrovaná. Ať již se jedná jen o detaily na krajích jednotlivých stran a nebo rozsáhlé ilustrace zabírající celé dvojstrany. Vše je temné a opravdu vyvedené. Styl ilustrací skvěle podtrhuje samotný děj a já se na ně nemohla vynadívat. Obzvlášť netvor, jehož epičnost a monumentálnost se Jimovi Kayovi, jež je autorem zmiňovaných ilustrací, podařilo vystihnout víc než zdařile. Navzdory tématu, které může svádět k přimíchání nějakého toho správného klišé nebo slzy ždímajících scén, nutno říci, že Patrick Ness se se vším popral naprosto bravurně a když jsem při dočítání příběhu měla v očích slzy, nebylo to kvůli žádným laciným dojímavým scénám. Autor zvládl vystihnout dětskou nevinnost a jejím prostřednictvím vyprávět vážný příběh a já věřím, že přečíst si takové dílo by mohlo velice pomoci lidem a převážně pak dětem, kteří si podobnou situací musí procházet také.

Svůj život nepíšeš slovy, vysvětlil mu netvor. Píšeš jej skutky. Není důležité, co si myslíš. Význam má jen to, co děláš.
Ne každému může Volání netvora sednout. Přece jen dílo místy působí jako kniha pro děti, hlavně kvůli velice mladému hlavnímu hrdinovi. Někoho pak může odradit téma rakoviny a života lidí, kteří s ní musí bojovat. Do knihy jsem šla takzvaně „naslepo“ a kdybych dopředu věděla, o čem je, nejspíš bych i já pochybovala a bála se, že to není to pravé pro mě. Nyní po jejím dočtení však mohu říct, že tenhle příběh byste měli vyzkoušet, protože toho má hodně co nabídnout. Je jedinečný, něžný, ale zároveň vážný. Užijete si překrásné kresby a překvapí vás nečekaně hluboká myšlenka celého díla.

80%
Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart. 
Knihu můžete zakoupit ZDE.

Čáry života - Veronica Roth | recenze


Zapomeň na svou čest. Musíš jen přežít! Nová knižní série od autorky Divergence.
Ve světě, kde vládne násilí a právo silnějšího, v galaxii, v které mnozí trpí, má každý člověk zvláštní dar. Většina dokáže ze svého daru vytěžit to nejlepší, ale Akos a Cyra jsou kvůli němu zneužíváni. Cyra je sestrou tyrana, jenž vládne celému válečnickému národu, a má dar bolesti, kterou její bratr zneužívá k tyranizování svých nepřátel. Cyra však chce být něčím víc než nástrojem v bratrových rukách.
Akos pochází z mírumilovného národa a je nadevše oddaný rodině. Když ho společně s bratrem zatknou vojáci vyslaní Cyrinou rodinou, snaží se jen o jediné – zachránit bratra na úkor vlastního bezpečí. Akos a Cyra stojí před rozhodnutím – pomoci si navzájem a možná přežít, nebo přinést jeden druhému neodvratnou zkázu?

Neexistuje asi nikdo, koho by minula všechna ta sláva kolem Divergence. Nyní autorka slavné trilogie vydává novou knihu a napětí by se dalo krájet. Čeká nás stejná smršť akce jako v předchozí knize? Nebo už autorce došel dech? Nebojte, rozhodně nedošel. A nedošly jí ani originální nápady. Čáry života nám otevírají brány do naprosto nového, zajímavého a pestrého světa, ve kterém se vše točí kolem takzvaného "proudu" a navíc u každého člověka se v určitém věku projeví dar - zvláštní schopnost, kterou mu propůjčuje právě proud. Na prvních stranách je čtenář trochu zmatený, což je jen malá daň za krásný komplexní svět, který se mu pomalu otevírá. Naštěstí vás nečeká žádné zdlouhavé popisování, ale pořádná jízda hned od prvních stran. Zákonitosti světa (co světa, celé galaxie skládající se z několika planet) a veškeré souvislosti pak autorka odhaluje a vysvětluje hezky postupně, takže čtenář vždy udrží krok a necítí se jak Alenka v říši divů.



Příběh je vyprávěn střídavě z pohledu obou hlavních hrdinů, kterými jsou Cyra a Akos. A jestli se autorce něco doopravdy povedlo, tak jsou to právě tyto hlavní postavy. Chvíli si s nimi notujete, chvíli vás štvou, jedno se jim však upřít nedá - vždy se chovají reálně, dělají lidské chyby, nechávají se unášet a zaslepit svými pocity a přesně takové knižní hrdiny mám ráda. Ze všeho nejvíc mě bavila právě Cyra. Proud jí propůjčil opravdu unikátní dar. Černočerné stíny se jí neustále přelévají pod  kůží a způsobují obrovskou bolest nejen jí, ale i každému, koho se dotkne.

Čáry života jsou typickým science fiction, které potěší všechny milovníky komplexních a promyšlených příběhů. Nečeká vás žádná romance a vztahy mezi hlavními hrdiny jsou probírány opravdu jen okrajově. Čeho se však nabažíte dosyta jsou nejrůznější futuristické technologie, povstalecká spiknutí, politické intriky a samozřejmě správná "badass" hlavní hrdinka. Ve své podstatě ani nemám příběhu co vytknout, vše bylo logické, inovativní a nutno podotknout, že i o dost dospělejší než autorčina prvotina. Nicméně si myslím, že příběh mohl být klidně kratší. Čtyři sta stran je opravdu obrovský rozsah a neudálo se na nich tolik akce, aby to nešlo napsat v kratším rozsahu. Občas jsem měla problém u knihy vytrvat a chybělo mi to něco, co vás nutí otáčet stránky dál a dál. Myslím, že pokud by se příběh trochu zkrátil nebo se alespoň přidaly nějaké zvraty, četla by se celá kniha mnohem lépe. Nicméně pokud po tomhle díle sáhnete, určitě neuděláte chybu, čeká vás minimálně obstojné sci-fi.

60%

První konec - Lauren James | recenze


Kolikrát můžete ztratit člověka, kterého milujete?
Osudem Katherine a Matthewa je rodit se stále znovu a znovu, století za stoletím. Jejich přítomnost pokaždé změní historii o fous k lepšímu a pokaždé se do sebe beznadějně zamilují, ale osud je vždy tragicky rozdělí. Od dob krymské války, obléhání Carlisle až po brzkou budoucnost v letech 2019 a 2039 obětují své životy, aby zachránili svět. Ale proč se pořád vrací zpátky? Čeho musí dosáhnout, než jim bude umožněno žít v lásce a míru? Možná ten další konec bude jiný.

Prvotina britské autorky Lauren James zaujme čtenáře na první pohled svou překrásně graficky zpracovanou obálkou, která zajímavě vystihuje samotný obsah této knihy. Ten je složen z několika dějových linií odehrávajících se pokaždé v jiném století. Jednou je to 18. století, podruhé 19. a nakonec 21. století. Zažíváme dobývání města Carlisle, teror krymské války a pak budoucnost v anglické Nottinghamské univerzitě.

Nutno uznat, že autorčin nápad spojit takto několik různých historických období do jednoho příběhu, je hoden obdivu nejen pro netradičnost a originalitu, ale také pro náročnost z hlediska zpracování a znalosti jednotlivých historických dob. Což je zároveň tak trochu kamenem úrazu, jelikož každá dějová linka je poměrně povrchní. Do žádné doby jsem se nemohla patřičně vžít ani začíst a neustále jsem se cítila být pouze v pozici diváka, jehož se samotný příběh příliš nedotýká. Moc tomu nepomohl ani způsob, jakým je příběh napsán a který dával příběhu nádech nedospělosti a neučesanosti. Těžko říct, jak velký vliv na tuto skutečnost má překlad. Jednoduše mi přišlo, jak kdybych četla literaturu pro děti a nešlo mi to vůbec dohromady se samotným dějem, který se pohyboval od sci-fi až k romantice.

Jistá žánrová nevyrovnanost je dalším zvláštním úkazem této knihy. Cestování časem, biologické zbraně a reinkarnace hlavních hrdinů se staví do kontrastu s místy lehce infantilními dialogy hlavních hrdinů. Co na příběhu jednoznačně zaujme, je grafické zpracování, které sází na propojení textu s velkým množstvím novinových útržků, mailů nebo třeba vzkazů. Pomocí nich se čtenář dozvídá o různých událostech nebo může nahlédnout do korespondence hlavních hrdinů, což bylo opravdu zajímavé a já mám přesně tento typ knih ráda.

Cítila jsem originalitu a potenciál myšlenky příběhu, ale autorce se ho dle mého nepodařilo příliš dobře přenést na papír. Pokud mám tedy shrnout své dojmy z Prvního konce, je to v prvé řadě nadšení a fascinace zajímavou myšlenkou této knihy, které se však dostalo spíše průměrného zpracování. Chybělo mi objasnění spousty věcí, konec byl naprosto neuzavřený a spíš z kategorie "domysli si sám, drahý čtenáři". V podstatě se nedozvídáme vůbec nic, kromě toho, jak příběh Katherine a Matthewa dopadne. Což mi přijde nedostačující a cítím se trochu ochuzena, jelikož spousta mých otázek nebyla zodpovězena.

Příběh na mě působí nedotaženě a nepropracovaně a chybí mi vysvětlení všech zákonitostí. Jak kdyby autorku ke konci psaní přestalo bavit. Přitom vše má opravdu velký potenciál a napětí se ke konci dalo krájet. Možná tyto věci budou vysvětleny v dalších dílech, ale nejsem si jistá, zda se mi První konec líbil dost na to, abych se do jejich čtení pustila. 
69%

Mrazivý oheň - Amanda Hocking | recenze


Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně nezapadala. Díky svým blond vlasům a modrým očím se vždy cítila jako outsider s nečistou krví neschopná si získat respekt a postavení. Ale je odhodlaná prokázat svou loajalitu království, které miluje. Jejím snem je stát se členkou elitní královské gardy a nic jí nesmí stát v cestě... ani city, které chová ke svému šéfovi, Ridleymu Dresdenovi. Jakýkoli vztah mezi nimi je naprosto vyloučený, ale Bryn si nemůže pomoct. A začíná mít pocit, že i on k ní něco cítí. Mezitím na království někdo zaútočí, to prověří Bryninu sílu jako nikdy předtím. Konečně má příležitost konfrontovat Konstantina Blacka, zrádce, který se před pěti lety pokusil zavraždit krále. Jen Bryn ho může zastavit, ale riskne vše, jen aby ochránila království, které ji není ochotno přijmout takovou, jaká ve skutečnosti je?

Uprostřed pohádkově zasněžené kanadské divočiny se nachází království, které je domovem trollů. A když řeknu trollové, nemyslím bohužel ta ošklivá tlustá stvoření. Tito trollové jsou ve skutečnosti skoro k nerozeznání od lidí. Od obálky až po anotaci tato kniha láká svou zimní atmosférou, která se zdá pro období Vánoc ideální volbou. Co se ale ve skutečnosti nachází uvnitř, bohužel není ani zdaleka tak zářivé a příjemné.

Zvolit pro příběh prostředí zasněžených kanadských plání není vůbec špatný nápad. Naopak mi to přijde jako velice zajímavá a atraktivní volba. Bohužel je však prostředí jen jednou z mála pozitiv, které tato kniha nabízí. Celé království trollů je ukryto v divočině, asi hodinu autem od nejbližšího "lidského" města. Já nevím, jestli Amanda Hocking žije někde na obláčku bez nejmenšího tušení o tom, jak funguje svět nebo si vážně myslí, že na zemi může existovat město, které nikdo neobjeví. A vážně si autorka myslí, že vysázet na jeho hranicích spoustu vrb pomůže tomu, aby ho lidé neobjevili? Ne, Amando, to vážně nepomůže. V dnešní době, kdy bez problému dohlédneme daleko do hlubin vesmíru, nám opravdu neunikne žádné městečko plné paláců a hopsajících veselých trollů. 

Tohle byl jednoznačně nejstupidnější svět, jaký jsem kdy v knize zažila. Ve zkratce, hned na prvních asi deseti stranách se dozvídáte, že trollové tajně dávají své děti do lidských rodin (lidské děti dají do děcáku) a když je dětem osmnáct let, tak se pro svá kukaččí mláďata vrátí, konfrontují je s realitou, že jejich opravdoví rodiče jsou trollové a děti bez nejmenšího problému a pochybností opustí rodiče, které 18 let považovali za vlastní a ještě je okradou o většinu peněz (takhle se trollové živí, kradením cizích peněz). A co policie? Nikomu z lidí není divné, že beze stopy mizí stovky dětí, které už nikdy nikdo neobjeví? Nikdo to nevyšetřuje? Lidští rodiče prostě jen mávnou nad ztrátou potomka rukou a pořídí si nové dítě?

Další věcí, která mi místy hýbala žlučí, bylo ustavičné míchání světů. Tak například, když na královském plese vedle tradičních kanilských písní nechybí v repertoáru ani Beatles nebo Adele. Pozornost si jistě zaslouží i palác s automatickou garáží - vítejte v Disneylandu, milí čtenáři! Takhle to prostě nefunguje, autorka se měla soustředit jen na jeden svět a ten rozvíjet. Míchání dvou naprosto odlišných realit dohromady akorát rozmělňuje příběh a působí to jako hodně nepovedená parodie. Ta bizarní rozdílnost a očividná neslučitelnost je tak rušivá, že mě postupem času doslova vytáčela. Máte pocit, že je toho už trochu moc? No, tak si radši zapněte pásy, jedeme dál.

Další kapitolou sama o sobě jsou postavy. Konkrétně hlavní hrdinka Bryn. Někoho tak namyšleného a povrchního jsem na stránkách knih už hodně dlouho nepotkala. Většinu času se chovala jako rozmazlený spratek a byla jednoduše všechno, jen ne sympatická. I samotný popis je bohužel nezáživný. Věci, na které se autorka při popisu zaměřuje, jsou nudné a utlumují děj. Často popisuje nezajímavé úkony hlavních hrdinů a dělá to tak kostrbatě, že jsem nad tím musela pokaždé kroutit hlavou. Abychom si rozuměli, já mám popisy ráda, ale tyhle byly zkrátka tak nešikovné a nezajímavé, že mě naopak rušily.

Celou první polovinu knihy jsem se do čtení vyloženě nutila. Štvaly mě všechny nelogičnosti, o nichž jsem se zmiňovala výše a děj mě vůbec nepohltil. Druhá polovina získala trochu na spádu, děj začal být víc napínavý, lépe se to četlo a já si konečně začala v rámci možností příběh užívat. Jak rychle svitna naděje, tak rychle však i pohasla, jelikož konec se jednoduše nepodařil. Autorka si jen připravila půdu pro další příběh a Mrazivý oheň končí nepříjemně otevřeně. Finále, ke kterému se celou dobu schyluje a vy si mnete ruce radostí, že se možná přece jen nějaké té akce dočkáte, nakonec vůbec nepřijde. Děj je předčasně utnut, čtenář je nespokojen a i když se nedozvím, jak vlastně skončí, musím říct, že mě to ani nezajímá. Druhý díl už bych zkrátka nezvládla.

Na závěr se ptám, je tohle vážně odkaz, který chcete předat mladší generaci? Že je správné lhát, krást a podvádět jiné lidi? Žít z peněz, které ukradnete jiným lidem? Myslíte si snad, že být čestný se už dnes nenosí? Já tenhle názor tedy nezastávám.

30%

Osamělost prvočísel - Paolo Giordano | recenze

Alice a Mattia, dva lidé, které spojuje možná právě jejich odlišnost od ostatních. Mají však  ještě něco společného, rozhodnutí, která oba učinili v dětství a která změnila běh jejich životů. Alice se rozhodla, že nebude závodně lyžovat a Mattia nechtěl vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Rozhodnutí zdánlivě nepodstatná však mohou mít zásadní vliv na vývoj celého vašeho života. Alice i Mattia se s následky potýkají ještě dlouho v budoucnosti a události z let minulých se neustále vrací zpět.

Osamělost prvočísel je kniha osobitá a netradiční. Ukazuje vám životy dvou hlavních postav, kterými jsou zmiňovaní Alice a Mattia. Oba hlavní hrdinové jsou tak trochu zvláštní. Alice mi byla občas až nesympatická, ale zároveň myslím, že autor skvěle vykreslil podstatu poruchy, kterou trpěla. Naopak Mattia by se dal považovat za takový prototyp podivínského literárního hrdiny. Nemá přátele, s ostatními navazuje kontakt jen těžko a vlastně o to ani nestojí. Zato je nadprůměrně inteligentní, se zálibou v matematice a silně fascinován čísly. Celá kniha nám tak nabízí jakéhosi průvodce životy obou hlavních hrdinů, kteří se potkávají a vzájemně odlučují znovu a znovu, v jiný čas a na jiných místech. Některé životní příběhy hlavních hrdinů jsou přerušeny v půlce a my odskakujeme klidně o několik let do jiné části jejich životní cesty. I přes spoustu ponurosti, kterou toto dílo skýtá, se vám dostane tak nějak pod kůži a já upřímně bezprostředně po dočtení nebyla schopná jednoznačně říct, zda se mi líbilo nebo ne. S jistotou mohu říct, že Osamělost prvočísel je kniha se zajímavým kouzlem, které asi stojí za to jednou za čas prožít. Spousta myšlenek je krásných a milých.

Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého.
Obrovská melancholie je znatelná na každé straně a vás tlačí na hrudníku jako kámen, ale stejně máte někde v hloubi duše příjemný hřejivý pocit. Protože tohle je opravdu příběh ze života. Se vší jeho nevyzpytatelností, nelogičností a občas nějakou tou nespravedlností. Možná je té melancholie a ponuré nálady moc a možná je jí přesně tolik, kolik jí v určitých fázích života reální lidé mají. Nečekejte snadnou cestu, nečekejte dobré konce. Po přečtení tohoto díla jsem měla vážně zvláštní pocit. Nic nebylo tak, jak by mělo být, ale přesto jsem cítila, že je vlastně všechno správně. Že takhle by to v realitě nejspíš opravdu dopadlo.

Osamělost prvočísel v sobě skrývá nepopiratelné literární kvality. Navzdory tomu, že občas je směr vývoje děje méně znatelný, nikdy neztrácí svou čtivost. Věty plynou přirozeně a snadno a příběh vás unáší dál. Celý příběh je přesvědčivý a postavy jsou napsány opravdu skvěle. Čtenář cítí zoufalost nad jejich rozporuplným chováním a nejraději by každou chvíli zasahoval do děje. Ale právě ony chvíle, kdy jsou vám postavy krajně nesympatické a jejich chování je na facku, jsou nejsilnější a pro čtenáře nejhůře stravitelné. Ta zdánlivá bezvýchodnost, kdy někdo ubližuje sobě samému a stejně je schopen na určité úrovni jakžtakž normálně fungovat. Psychologie postav je v této knize opravdu fascinující, se silným a strohým poselstvím, že jen málokdy si člověk dokáže sám pomoct. Ať již se jedná o problémy s příjmem potravy, sebepoškozování nebo cokoliv jiného.

Když si nyní srovnávám pocity, musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si tuto knihu přečetla. Zanechala ve mě silné pocity, těžko pojmenovatelné, ale o to intenzivnější. Občas je přesně tohle kniha, kterou si člověk potřebuje přečíst.

80%

Vyhodnocení - Halloweenský knižní hop 2016

Skoro se zdá, že termíny jsou od toho, aby se nedodržovaly. Minimálně u mě to tak vypadá, protože s nimi občas honosně rozhazuji do všech stran a pak vyhlásím výsledky soutěže s dvoudenním zpožděním. Doufám, že se nezlobíte, polepším se! Samozřejmě z víkendu, během kterého jsem se měla hezky nudit v Praze a mít spoustu času na vyhlašovaní, se vyklubal víkend "mimo dosah internetu", tak je to prostě vždycky.

Letos jste měli na výběr z dvou knih a nakonec soutěžilo 68 lidí, bohužel vyhrát může jen jeden. Na koho se nakonec usmálo štěstí?

V letošním HALLOWEENSKÉM KNIŽNÍM HOPU VYHRÁVÁ:
Amberk

Jako výhru si vybrala knihu Čistý, doufám tedy, že kniha bude bavit a moc gratuluji!

Všemi dary obdarovaná - M. R. Carey | recenze


Desetiletá Melanie žije spolu s dalšími dětmi na vojenské základně, kde se pod přísným dohledem vzdělává. Nadprůměrně inteligentní dívka miluje staré řecké báje a její spřízněnou duší je učitelka, slečna Justineauová. Zato seržanta Parkse, který děti hlídá jako dráb, Melanie nesnáší. Stejně jako doktorku Caldwellovou. Ale bez nich to nejspíš nejde, když je základna obklopená zpustošenou krajinou, v níž stejně jako ve zbytku země vládnou hladovci — kanibalská monstra, která při honu za lidským masem nic nezastaví. Když je základna napadena, podaří se Melanii, slečně Justineauové, seržantu Parksovi, doktorce Caldwellové a vojínu Gallagherovi utéct. Společně se vydávají na cestu do Majáku, posledního místa v Británii, které se podařilo od nákazy uchránit. Jenže budou Melanii v Majáku chtít, když ji v blízkosti lidí popadá zoufalý hlad, jaký ještě nezažila?

Představte si, že jste malá desetiletá holčička a pomalu přicházíte na kloub tajemství tak velkému a strašnému, že změní celý váš život. Melanie rozhodně nemá tak pěkný život, jako postavy z příběhů a pohádek, které slýchává ve škole. Ale i tak je celkem spokojená. Má spoustu kamarádů v okolních celách a pak paní učitelku Justineauovou, kterou zbožně obdivuje. Každý den je stejný jako předchozí - pobyt v cele, výuka, návrat na celu. Jenže jednou se stane něco, díky čemu zjistí, že nic z toho, co si o světě a o sobě samé myslela, není pravda.

A pak jako Pandora, otevřít velkou skříňku světa a nebát se, nestarat se, jestli to, co je uvnitř, je dobré, nebo zlé. Protože je to obojí. Všechno je vždycky obojí. Ale musíte tu skříňku nejdřív otevřít, abyste to zjistili.
Ráda se od knih nechávám překvapit a tento postapokalyptický thriller jsem si vybrala, aniž bych tušila, co přesně mě na jeho stránkách čeká. A to, co přišlo, mi skoro vyrazilo dech. Pár postapokalyptických příběhů už jsem přečetla a nebudeme si nic nalhávat, málokdy nás v tomto žánru něco opravdu překvapí. I když mě oživlé mrtvolky vážně baví, je s obdivem, že s nimi mám zatím zkušenost jen ze seriálů a filmů. Tím samozřejmě nechci říct, že bych nějakého polorozpadlého kamaráda ráda potkala v realitě - na stránkách knihy to bude dostačující. Takže když mi během čtení došlo, že těch zombíků na stránkách Všemi dary obdarované potkám víc než dost, začínala jsem se opravdu těšit.

Příběh prožíváte společně s pěti hlavními postavami. Paní učitelka Justineauová, která si na jednu stranu zachovala spoustu lidskosti a ideálů, ale na stranu druhou občas svými extrémně stupidními nápady dostává do nebezpečí všechny ve svém okolí. Pak je tu seržant Parks, který mě ze všech postav bavil nejvíc. Pod maskou bezcitného vojáka se ve skutečnosti skrývá svědomitý a zásadový muž, který se nenechá ovládat city nebo rozmary a kterého byste v případě podobné apokalypsy hrdě následovali naprosto kamkoliv. A pak je tu doktorka Caldwellová, hnaná čirým zápalem pro svou práci a potřebou zjistit, co je zač ten zákeřný virus, který sužuje planetu. Pro zjištění je schopna obětovat naprosto cokoliv. Dále je tu samozřejmě Melanie a pětici uzavírá mladý a nepříliš zkušený vojín Gallagher.

Po lehkém zahřívacím začátku přichází zvrat a celý zbytek příběhu je tak svižný, že můžete zapomenout na nějaká hluchá místa. Autor se se čtenáři nemazlí a pokud se vám zdál podrobný popis vyjímání mozku z hlavy v úvodních pasážích knihy nechutný, byla to v porovnání s tím, co přijde, jen procházka růžovým sadem. Ano, některé věci na mě byly prostě moc. I když byste od zombie thrilleru čekali potoky krve a tlejícího masa, spočívá paradoxně ona nechutnost v mnohem prostějších věcech. Slabší povahy proto možná sem tam přeskočí nějaký odstavec, dokud se děj zase nevrátí do relativně normálních kolejí. To celé však zároveň dodává děsivé atmosféře na autentičnosti.

Všemi dary obdarovaná není jen povrchním zombie trhákem, co této knize skutečně dodává sílu jsou všechny drobnosti a detaily na pozadí. Malé lži hlavních hrdinů, které vyústí v tragédie s obrovskými následky. Rozporuplnost tiché tolerance zločinů páchaných na jednotlivcích omlouvaných dobrem pro společnost. Polarita názorů a hodnot jednotlivých postav zajímavě zrcadlící obraz společnosti. A takto bych mohla pokračovat ještě dlouho. Knihu dočtete a až teprve tehdy si začnete uvědomovat všechny tyto malé detaily, jimiž jste okouzleni, ale zároveň zaskočeni a nemůžete se smířit s tím, že je příběh už u konce a že vás nečeká další kapitola. A přesně takové knihy mám ráda, knihy akční, s příběhem, který má ten správný spád, ale zároveň s dostatečnou hloubkou a realistickými hlavními postavami. Ve výsledku je pro mě tato kniha velkým překvapením a její čtení je neskutečným zážitkem. Autor se také bravurně popral s koncem, který je už pouhou brilantní tečkou za už tak zdařilým příběhem.
90%