Ospalá Díra - Děti revoluce



O Ospalé díře jistě slyšel každý z vás, hlavně díky populárnímu a velice oblíbenému americkému seriálu. Nyní se část příběhu objevila i v knižní podobě - stojí fantasy svět, v němž se prolíná současnost s realitou osmnáctého století, za přečtení?
Ospalá díra - Děti revoluce
Ichabod Crane byl vojákem bojujícím za nezávislost amerických kolonií a roku 1781 také v jedné bitvě hrdinsky umírá. Více než dvě století od tohoto okamžiku procitá v americkém městě Sleepy Hollow, aby zde po boku detektivky Abbie Millsové bojoval proti stoupencům zla. Důležitou roli zde hraje Kongresový kříž, vyznamenání, které mu bylo před dávnou dobou uděleno za statečnost Druhým kontinentálním kongresem. Ten musí najít dřív, než se dostane do nepovolaných rukou klanu, který se pomocí něj chystá vzkřísit čarodějnici Serildu, jež byla upálena v době americké revoluce. Jedinou stopu představují zmasakrovaná mrtvá těla, která za sebou klan při svém hledání kříže nechává.

Knihu Ospalá díra - Děti revoluce je vhodné číst, pokud jste obeznámeni s jeho předlohou, což se o mě říct nedá. Dohledala jsem si, že by se mělo jednat o odnož seriálové linky, která se na televizní plátna nedostala. I přes mezery ve znalosti příběhu jsem si knihu poměrně užila. Hned ze začátku je čtenář nemilosrdně vržen přímo do centra dění. Vše začíná podivnou změtí vidin, které se odehrávají v Craneově mysli. Spolu s velkým počtem postav vám značnou chvíli potrvá, než se zorientujete. Autor se ani nepozastavuje, aby "nezasvěceným" vysvětlil pozadí příběhu nebo podal informace o tom, proč byl Crane takto záhadně po staletích oživen. Přitom by stačilo jen trochu snahy, přidat pár stran a Ospalou díru by si skvěle užili i čtenáři, kteří seriál neznají.

Jak bylo na SVĚTĚ KNIHY 2015?

Svět knihy 2015 opět na pražském výstavišti
Tak jsme se všichni dočkali! Svět knihy je bezesporu knižní událostí roku a nejen blogeři nedočkavě odpočítávají dny do propuknutí veletrhu a škudlí peníze, aby byl rozpočet na tu spoustu knih co největší (dostatečný totiž nebude nikdy). Vloni jsem navštívila Svět knihy poprvé a byla jsem vážně nadšená. Proto jsem se šíleně těšila na letošní ročník. Jak to celé dopadlo?


Samotné akci předcházelo asi tak dvoutýdenní dohadování se našeho "blogerského komanda", kdy že na Svět knihy půjdeme. Každý samozřejmě mohl v jiný den a tak jsem nakonec vyrazila v pátek ráno jen s Pavlínkou z Between Paper and Mind. Ke vstupu jsme dorazily po jedenácté hodině a měly jsme co dělat, abychom se prorvaly těmi davy lidí. Já patřím mezi lidi, kteří prostory přecpané lidmi jednoduše nemohou vystát, nicméně jsem zatnula zuby a vyrazily jsme obcházet stánky.
Trochu mě zklamalo, že spousta nakladatelství otevírala stánek například až v sobotu a já se to dozvěděla až zpětně. Moc tuhle logiku nechápu, ale dobře - moje peněženka je nakonec ráda. Kromě spousty stánků bylo samozřejmostí i občerstvení (v hlavním vestibulu s neuvěřitelně milou obsluhou).

Erebos

"Raději bych zůstal tvůrcem a radoval se z toho, co jsem stvořil, udržoval to a dělil se o to s ostatními. Ale i ničení má své zajímavé stránky. Jejich půvab tkví v jejich konečnosti."


Co obsahuje tajemný balíček, který si mezi sebou začínají předávat žáci jedné londýnské školy? Nick by to velice rád zjistit, zvlášť když se jeho spolužáci začínají chovat tak podezřele. Mnozí jsou viditelně nervózní a nakonec úplně přestávají chodit do školy. Jednoho dne se balíček konečně dostane i k Nickovi. Zjišťuje, že se jedná o CD, jehož povrch zdobí prostý nápis "EREBOS". Vkládá ho doma do počítače, aniž by tušil, že tento krok změní velice rychle celý jeho život.
Z temnoty se vynořila rudá písmena, slova, která pulzovala, jako kdyby zásobovala krví a životem skryté srdce. "Vstup. Nebo se vrať. Toto je Erebos."
Erebos je počítačová hra - napínavá, originální a nepopsatelně zábavná. U hráčů vzbuzuje silnou závislost a její největší předností je nezvykle vyspělá umělá inteligence. Ta se také stává její největší hrozbou. Hraní Erebosu překračuje hranici virtuality a zasahuje i do reálného světa hráčů, kteří jsou nuceni plnit zvláštní úkoly přímo v Londýně. Klíčovou otázkou tak je, kdo hru vytvořil a proč o ní hráči nesmí s nikým mluvit?
Ursula Poznanski si získala mnoho fanoušků, kteří obdivují její talent pro psaní napínavých a nevídaně čtivých knih a zároveň schopnost překvapit nečekaným vývojem děje. Nemohu si pomoct, ale u Erebosu mi tyto aspekty scházely. Samotný námět je velice zajímavý a zaujme především čtenáře, kteří nacházejí zalíbení v hraní počítačových her. Děj se totiž odehrává ve dvou rovinách, kde první je reálný život hlavních protagonistů a tou druhou je samotné hraní hry. Jelikož se neřadím k fanouškům počítačových her, nebyla jsem příliš pohlcena pasážemi, ve kterých Nick Erebos hrál - a že je těchto částí v knize velká spousta. Naopak z reálného života hlavních hrdinů se toho příliš nedozvídáme a autorka se omezuje jen na prosté vyprávění příběhu a její postavy bohužel zůstávají ploché.

Jarní povídání

Ahoj všichni!

Doufám, že si užíváte to krásné jarní počasí. Já se o to v rámci možností snažím. Konečně člověk může sedět až do večera venku a pomalu začít plánovat věci na léto. Bohužel se začátkem léta se nezadržitelně blíží i začátek zkouškového. Mě to propukne přesně za 2 týdny a už teď mi šlapou na paty všelijaké deadliny pro odevzdávání seminárek a prezentací a musím se učit na úmorné průběžné testy. Kromě zkoušek mě pak (doufejme) čekají ještě státnice z ekonomie a po tom všem peklu zasloužené volno! Co tím chci říct - nevím, jak na tom budu s časem pro blog, nicméně - vynasnažím se přispívat tak často, jak mi to jen škola, mé požadavky na minimální kvalitu článku a nálada dovolí. Především ta nálada si vyrazila někam na dovču a člověk hledá sílu i na nejobyčejnější věci. Těžké období.

Wreck this journal #3


Zdravím vás,
už je to nějakou dobu, co tu byl naposledy příspěvek z Wreck this journal. Před pár dny mě ale asi políbila múza a dostala jsem pár nápadů. Výsledkem jsou rovnou dvě hotové strany, jedna WIP a ještě pár dalších zatím nezrealizovaných nápadů. A jelikož se mi blíží zkouškové, obávám se, že v rámci prokrastinace se mi bude kreslit obzvlášť dobře.
Jako první jsem se pustila do Make a mess. Clen it up. a potom do Page of good thoughts. Ke kreslení jsem používala hlavně obyčejnou tužku a pastelové tužky.



Máte WTJ? Nebo plánujete jeho koupi?
I.

Nemám žádné jméno


Kniha Nemám žádné jméno je deníkem Dagmar Hilarové, ženy, která byla roku 1943 převezena do terezínského ghetta. Bylo jí pouhých patnáct let, když ji nacisté odtrhli od její rodiny. Za ostnatým drátem pak strávila dva roky svého života. Žila uprostřed anonymního davu, kde lidé představují jen pouhá čísla v kartotéce.
To její bylo CV 190.

Dagmar Hilarová byla českou spisovatelkou a básnířkou. Narodila se 26. března 1928 v Praze a zde také 1. července 1996 umírá. Za svůj život napsala a vydala více než šedesát knih a úspěch sklidila i za hranicemi naší republiky. Během svého pobytu v Terezíně si psala deník a právě ten se stal základem této knihy, jejíž vydání bylo značně komplikováno dohady o jeho autorství. Kniha byla údajně nejprve "ukradena" nizozemskou spisovatelkou Miep Diekmannovou, která příběh vydávala za svůj. Tomuto sporu je věnována hned první část knihy, po jejímž přečtení si na celou situaci můžete udělat vlastní názor. Následuje samotný autentický deník paní Hilarové. Ten se skládá z deníkových záznamů, střípků Dagmařiného života za zdmi Terezína a zároveň je proložen jejími básněmi, které dokreslují celkovou atmosféru a pomáhají čtenáři nahlédnout do dané doby. Obzvláště básně jsou nesmírně krásné a není pochyb o tom, že autorka byla velice nadanou básnířkou. Její rýmy vás donutí zamyslet se nad skrytými významy a obdivovat autorčiny zručné obraty.

Pouhých devadesát šest stran máte přečtených velice rychle, kniha je tenoučká a samotný deník tvoří jen zhruba dvě třetiny celkového obsahu. Co mi příliš nevyhovovalo, byl formát textu. Velice drobné písmo je navíc nevzhledně roztažené až k samotným okrajům stran.

Abeceda knihomola #E


Tři asociace týkající se knih a literatury.
5. týden - E

Další týden a s ním pátý díl projektu a tři asociace začínající  na písmeno E. Autorkami projektu jsou Marky a Kristý.

Etiketa čtení
Je mi celkem jedno, jak ostatní zachází se svými knihami. Ať si do nich třeba balí jídlo, ale jakmile jde o mojí knihu, jsem přísná jak Igor Hnízdo. Když si někdo půjčuje mojí knihu, absolvuje nejprve půlhodinovou ceremonii zahrnující:

  1. zasvěcení do toho, jak nečíst jako prase
  2. ujištění, že to dotyčný pochopil
  3. zvýšený důraz na to, že s knihou musí jednat doslova jako v rukavičkách

Nejhorší to mají lidé, kteří se při čtení vyskytují v mé blízkosti, vyslechnou si pak spoustu doporučení a rad typu "PROBOHA, neotvírej to tolik, vždyť je to paperback!! Nechci mít rýhy na vazbě!" a tak podobně. Tak co, půjčili byste si ode mě knihu?


Esej o tragédii
Esej o tragédii je nádherná kniha. Kouzelná ve všech směrech - za prvé se mi strašně líbí její název, ten skvěle vystihuje celý děj a obsah knihy a to hned v několika smyslech. Obálka naopak podtrhuje sentimentální atmosféru, ve které se celý příběh nese. Není to jen obyčejný příběh ze školních kolejí. Má nápad, má atmosféru, dýchá na vás. Co se týče kvality, neřadím ho nikterak vysoko, ale nemohu knize upřít její kouzlo, protože má opravdu potenciál vás jako čtenáře oslovit. Pokud jste ještě nečetli a máte chuť na trochu netradiční young adult, určitě doporučuji přečíst. Více info najdete v mojí recenzi.

Erotické romány
Jakmile mě napadla tato asociace na "E", následovala hned další a sice příhoda z posledního pražského knižního srazu, kde se Wichita zmínila, že přečetla 60 stran Padesáti odstínů šedi. Od té doby už nebyla "Klára", nýbrž "ta, co přečetla 60 stran Odstínů šedi". Ponaučení? Pokud s tou knihou nechcete být spojováni, radši o ní vůbec nemluvte - knihomolové se toho jinak hned chytnou a máte to na talíři už napořád. Já sama erotické romány nečtu, 50 odstínů jsem četla - v rámci všeobecného přehledu, samozřejmě (muhehee..) a řeknu k tomu snad jen - ne, vnitřní bohyně mě opravdu nedostala do kolen. Že někdo jiný čte erotické romány poznáte celkem snadno. Za prvé svou knihu nosí pořád v nějakém obalu. Vždy, když někdo v metru čte tlustou knihu a má ji zabalenou do novin, neodolám a nakouknu. Hmmm, copak to asi čteš? Ano, zatím to pokaždé bylo 50 odstínů. Za druhé, dotyčný ve většině případů nepřizná, že erotické romány čte. Případně, pokud se jedná o špatného lháře, místo odpovědi jen zčervená jak rajče. Přitom na tom není nic špatného, lidé čtou i horší věci, no ne?

Máte sekáček na špinavé ruce, co se sápou po vašich knihách? A co vy a erotické romány?
I.
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)