Dej mi své jméno - André Aciman | recenze

19:38 Ivcca 4 Comments



Každé léto Elia a jeho rodina ubytovávají ve své vile letního rezidenta. Ten u nich pak šest týdnů zdarma žije a tráví s nimi čas. Tuto tradici udržují už roky a za tu dobu se u nich vystřídalo mnoho lidí. Nyní si ospalou atmosféru italského venkova přijíždí vychutnat Oliver. Svým charismatem si rychle získává celé své okolí. Ne jinak tomu je v případě Elieho a mezi dvojicí pomalu vzniká pouto, jehož existence a hloubka může ovlivnit celý jejich život.

O této knize jste možná slyšeli v souvislosti s jejím filmovým zpracováním, které letos figurovalo v nominacích na Oskara a to konkrétně v kategoriích nejlepší film, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a v kategorii nejlepší adaptovaný scénář dokonce zvítězilo.

"Možná jsme byli nejdřív přátelé a až potom milenci. Ale na druhou stranu možná přesně to milenci jsou."
Knihu u nás nedávno vydalo nakladatelství Booklab a já jsem ráda, že se mi díky tomu dostala do rukou. Svůj příběh vám v knize líčí Elia, mladý chlapec, kterému jako blesk z čistého nebe do života vstupuje Oliver. Kniha je psána velice poeticky a přibližuje vzájemné sbližování a oddalování se dvou duší a těl. Elia prostřednictvím svého vyprávění nezachycuje jen události, které se odehrály, ale je pro něj především prostředkem určitého sebepoznání a pochopení. Často se ztrácí v představách a myšlenky plynou všemi směry. Odhalují jeho niterní touhy i pochyby, úvahy o životě a o lásce.

I když je děj místy až perverzní, jako celek působí dojmem silně intimní a důvěrné zpovědi. Duše hlavního hrdiny je vám zcela odhalena, nahá, rozervaná a nedokonalá. Velice se mi líbila také atmosféra prostředí, která byla brilantně vykreslená, podpořená mnoha detaily a jednoduše vás na dané místo okamžitě přenesla. Děj je zaměřen na oněch šest týdnů Oliverova pobytu v Itálii. Následně se k oběma mužům několikrát vrací s odstupem desítek let a tyto návraty jsou zdrcující, ale nevyhnutelné.

Tato kniha mě opravdu donutila přemýšlet. Občas to bylo nechutné, divné nebo zvrácené, ale možná jsme jen zvyklí na určité hranice, za nimiž nám přílišná intimita přijde pobuřující a určité věci tabu. Není ale přesně to účelem literatury? Vzbuzovat v nás emoce a spouštět nezastavitelný proud myšlenek a úvah. Autor se dostává až na samé dno hlubin lidskosti, avšak ne za účelem šokovat, nýbrž dovést nás k pochopení a procitnutí tak silnému, že nám kniha nevyhnutelně musí zůstat v paměti ještě dlouho po dočtení.

Byť jsem při čtení často měla pochybnosti a držela v sobě určitou skepsi, po dočtení jako by vše zapadlo na své místo a já jsem opravdu ráda, že jsem si Dej mi své jméno přečetla. Pokud i vy od literatury očekáváte něco víc, než jen všední zábavu, tahle kniha by vám neměla uniknout.

90%



4 komentáře:

  1. Ty jo, Ivet! Já to strašně chci číst. Moc hezky jsi to popsala. Proč mi tohle děláte? :D Jsem strašně zvědavá, protože s podobnou tematikou jsem četla jen pár knížek a každá byla úplně jiná. A ten moment, jak vše zapadne a člověk je vlastně spokojený, mám hrozně ráda a fakt si ho užívám. Skvělá recenze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teri, děkuji moc za komentář i za pochvalu <3 Tahle knížka byla zvláštní a speciální. Tohle jsem od ní rozhodně nečekala a o to silněji to na mně ve výsledku zapůsobilo :) Pokud se k ní také dostaneš, tak jsem moc zvědavá, jak se ti bude líbit.

      Vymazat
  2. Díky té tvé recenzi mě kniha opravdu zaujala.

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasně napsána recenze! Mám chuť po knize hned sáhnout, ale nemám ji doma. Snad se k ní někdy dostanu 😊

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář!