LONDON Warner Bros. Studio - výlet za Harry Potterem

Když jsme se rozhodly, že vyrazíme na exkurzi do Warner Bros. studií, překvapilo nás, jak komplikované je zjistit všechny detaily a informace, které nás zajímaly. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek, ve kterém vám povím o tom, jak jsme se v jednom z nejzelenějších měst světa měly a zároveň sem zahrnu i praktické informace pro vás, kteří byste tento výlet také rádi podnikli :)

Nápad podívat se do Londýna vznikl asi před měsícem. Zrovna jsme si s Melindou a Ellen dávaly Harry Potter maraton, když mě na facebooku upoutala reklama na zájezd do londýnských Warner Bros. studií, kde probíhalo natáčení Harryho Pottera. A tak jsme omrkly ceny letenek, pronajaly si krásný a útulný byt a ve čtvrtek 17.9. už jsme mířily letadlem směr Stansted za nejlepším prázdninovým dobrodružstvím.
Poté, co jsme konečně našly náš dům a doslova se do něj vloupaly, jsme nadšené a plné očekávání ulehly do postelí. Druhý den jsme už s kelímkami kávy z Costa coffee na křupany lovily free wi-fi za výlohou Starbucsku a objednávaly taxi směr Warner Bros. Ptáte se, jestli zážitek stojí za to obří vstupné?

STOPROCENTNĚ ANO!

Celá tato "exkurze" ve mě probudila malé nadšené děcko. Přišla jsem si jak Karlík v továrně na čokoládu. Tolik skvělých věcí! Nemusíte se vůbec bát, protože studia rozhodně nejsou jen pro skalní fandy. Myslím, že prohlídku si užije každý, kdo příběhy o Harry Potterovi zná a má rád. Nahlédnout do zákulisí natáčení je výjimečný zážitek.
Prohlídka studií je zahájena krátkým filmem, ve kterém vám Daniel Radcliffe, Rupert Grint a Emma Watson povídají o natáčení a také o tom, co vás během prohlídky studií čeká. Po zhlédnutí filmu už jste celí naklepaní na to, až budete moct konečně vše vidět na vlastní oči. Funkci průvodců zastávají pracovníci převlečení za bradavické studenty. Do své role se všichni dokonale vžili a mnoha vtipům z jejich úst jsem se od srdce zasmála. Oceňuji, jak do detailu propracovaná celá prohlídka je.







Počátek

Počátek obsahuje už mnohokrát ohraná klišé, ale zároveň příběh nabízí něco trochu nového a svěžího, co vás může zaujmout. Pokud nebudete k tomuto dílu přistupovat s přehnaně vysokými očekáváními, tak vás nezklame. Mě pouhý průměr bohužel nestačí.


Pia vždy znala svůj osud. Měla počít novou rasu, linii nástupců, kteří porazí smrt. Za tímto účelem se zrodila, byla geneticky upravená k nesmrtelnosti a vychovávaná týmem vědců v tajné skrýši v Amazonském deštném pralese. Nyní ji vědci začínají podrobovat testům, jejichž výsledkem má být dokončení celého nebezpečného projektu. Co si Pia pamatuje, vždy nejvíc toužila naplnit jejich očekávání. Ale v noci o svých sedmnáctých narozeninách nachází díru ve zdánlivě neproniknutelném plotě, který uzavírá její sterilní domov. Poprvé v životě volná v džungli potkává Eia, chlapce z nedaleké vesnice. Nedokáže odolat a pokračuje v útěcích, aby ho mohla vídat. Zamilují se do sebe a kousek po kousku začínají poznávat pravdu o Piině původu – pravdu se smrtícími následky, která navždy změní jejich životy.

Když jsem na Počátek narazila, zaplavila mě vlna radosti. Young-adult román, který se na první pohled snaží odlišit od svých “vrstevníků” a čtenáře láká na neokoukané prostředí tropického pralesa, ve kterém se děj odehrává. Právě prostředí tvoří nejzajímavější aspekt celého příběhu a já musím vyzdvihnout rozhodnutí autorky, umístit děj právě do divoké a nezkrotné džungle. Najít si něco, o čem už nebyly napsány stovky knih, je v dnešní době jedním ze základních pilířů úspěchu.
Miluji bouře. Tu surovou, nepředvídatelnou sílu prorážející vzduch, která otřásá džunglí a maže hranice mezi nebem a zemí.

Bílá smrt

Finský voják Simo Häyhä se nesmazatelně zapsal do historie zimní války. Se svými více než 500 prokázanými zásahy je považován za jednoho z nejúspěšnějších odstřelovačů všech dob. Byl drobný, nenápadný a přesto si vysloužil přezdívku Bílá smrt. Jeho přesná muška se stala noční můrou sovětských vojáků. Kniha sleduje osudy hned několika vojáků, kteří byli vedle Sima nuceni bojovat na život a na smrt v těch nejnáročnějších klimatických podmínkách - vojáků, kteří se zasloužili o zachování nezávislosti Finska.
Druhá světová válka je velice zajímavým tématem. Já osobně mám válečné romány v oblibě a jakmile jsem objevila tuto, která se věnuje průběhu války na severu, věděla jsem, že ji musím vyzkoušet. Jak již bylo řečeno v úvodu, kniha vypráví příběhy hned několika postav. O samotném Simovi se toho dozvídáme až překvapivě málo. Není divu, vzhledem k tomu, že samotná kniha má jen 120 stran a prostor není věnován výhradně jemu. Kromě příběhů odstřelovačů v knize naleznete také zajímavé autentické fotografie s komentáři, které dokreslí atmosféru a dodají reálné rozměry tomu, o čem čtete. Závěr knihy je pak věnován úvaze samotného autora nad úlohou odstřelovačů ve společnosti.




Prázdninové shrnutí

Milí čtenáři,
přiznávám se, během prázdnin jsem ve čtení nebyla tak aktivní jako ostatní. Člověk má pořád co dělat a na čtení jsem si kolikrát nevzpomněla pěkně dlouhou dobu. I tak se mi podařilo zdolat celkem osm knih. Jak můžete vidět na hodnocení na konci článku, měla jsem při výběru poměrně šťastnou ruku. Hned tři knihy jsem ohodnotila vysokými devadesáti procenty!

A čím, že jsem si to krátila volné chvíle během prosluněných prázdnin?
Vybrat nejlepší knihu prázdnin je těžké, protože jsem jich přečetla hned několik opravdu skvělých. Ale nejlepší pro mě bylo Příliš mnoho KateřinTato kniha se k letnímu volnu ideálně hodí. Skvěle jsem si u ní odpočinula a zasmála se. Vynikající práce, Johne Greene!
Abych ale nikomu nekřivdila, musím dodat, že při zcela objektivním pohledu byl nejlepší Bezbarvý Cukuru Tazaki. Už jen styl Murakamiho psaní, při kterém si opravdu užíváte každé jedno slovo, je obdivuhodný. Není to kniha pro každého a jedná se o složitější literaturu. Nicméně, i když byla knihou nejkvalitnější, tak pro mě, s přihlédnutím k subjektivním pocitům a hřejivému pocitu na srdci, který po sobě zanechala, vítězí právě zmiňovaných Příliš mnoho Kateřin.

New in - srpen 2015


Drazí čtenáři,
s posledními letními dny přicházím již tradičně s mými knižními přírůstky. Ano, vím, že zítra je v Neoluxoru narozeninová sleva 20% na vše, ale tímto dávám jasně najevo svůj úmysl nic si nepořídit a hezky šetřit! I když už teď jsem trochu nalomená, protože mi v knihovně chybí třeba taková Papírová města. Raději to nebudeme víc rozpitvávat.
Přírůstků za srpen bylo celkem pět. Na úvod bych vám ráda oznámila příjemnou novinku a sice, že jsem začala spolupracovat se serverem Fantasyknihy.eu. Jako redaktorka budu přispívat nejen recenzemi, ale i jinými random články s fantasy tématikou. Díky této spolupráci mám teď rozečtenou knihu Počátek - první novinku tohoto měsíce.


Příliš mnoho Kateřin

Colin Singleton je zázračné dítě. Má pozoruhodně dobrou paměť, vysoké IQ a čas si krátí vytvářením přesmyček snad z každého slova, na které narazí. Jak se s životem poprat, aby zázračné dítě nezůstalo jen zázračným dítětem, ale stal se z něj opravdový génius? To je otázka, na kterou Colin stále nemůže najít odpověď. Navíc zrovna upadl do jisté existenciální krize poté, co dostal kopačky od v pořadí již devatenácté Kateřiny. Naštěstí je zde Colinův kamarád Hassan, který utápění se v sebelítosti neuznává stejně jako předmanželský sex a střídání partnerů. A jako terapii zvolí výlet bez cíle, který začíná u hrobky rakousko-uherského arcivévody Františka Ferdinanda d'Este.
Vztah čtenář-spisovatel je v případě mě a Johna Greena komplikovaný. Jedna z jeho knih pro mě znamenala obrovské zklamání, jiná příjemné překvapení. Nemohla jsem proto dlouho čekat, než jsem se pustila do třetího díla, které mou nerozhodnost ohledně kvalit Johna Greena jakožto spisovatele, mělo rozseknout. A Příliš mnoho Kateřin bylo skvělou volbou. Nejen, že mi příjemně letní a typicky americký příběh padl do noty, ale vysloužil si určitá prvenství, co se čtenářských zážitků týče - ale o tom až za chvíli. Autor zvolil dobré téma a vy prožíváte dobrodružství s dvěma mladíky, kteří se vydají na výlet bez zjevného cíle. Jejich cesta začne náhodným zkoumáním okolí a skončí jako brigáda v továrně na textil. A vše se, jak již samotný název napovídá, točí kolem Kateřin. Kateřin, které lámou srdce a nedají Colinovi spát.
Obrovským plusem této knihy je humor. Humor pro autora tak typický mi zde naprosto sedl. A zde se vrátím k zmiňovanému prvenství. John Green znovu překvapil a mě se poprvé v životě stalo, že jsem se nad stránkami knihy nahlas smála. A tím nemyslím jen nějaké to uchechtnutí. Mluvím o záchvatu smíchu, při kterém vám pomalu tečou slzy po tvářích. Na tom měly velký podíl perfektně zvolené hlavní postavy. V prvé řade Hassan představující prototyp nejlepšího přítele - věčně pozitivní, energický a hlavně vtipný.
Kateřiny dávají Colinům kopačky, jako Hassanové jedí monsterburgery: nenasytně, vášnivě a často.
Hlavním protagonistou je Colin, který nás velice rychle zasvětí do tajů přesmyček. Mě přesmyčky nijak zvlášť neberou a obávám se, že v českém překladu se jejich kouzlo i trochu ztrácelo. To ale nemění nic na tom, že jsem po celou dobu čtení v duchu uctívala a obdivovala překladatele, pro kterého musela být tato kniha mimořádně složitým oříškem. Ale popral se s ní na výbornou! Já sama bych nezvládla ani desetinu přesmyček v knize obsažených. Abych se vrátila k samotnému Colinovi, jedná se o klasického outsidera, který je zkrátka tak divný a chytrý, že nemůže být oblíbený. Za realističnost jeho charakteru ode mě autor získává další plusové body.

V Kateřinách narazíme na spoustu krásných mouder a citátů, s kterými to zkrátka John Green umí. Musí to být člověk plný iluzí a snů a číst jeho řádky pohladí po duši. Důležitou roli v této knize ovšem překvapivě hraje i matematika. Ano, čtete správně. Matematické vzorce, funkce a teorémy jsou však do příběhu zakomponovány opravdu zábavnou formou a já jsem si zamilovala všechny Colinovy pokusy vyjádřit milostné vztahy právě matematickými vzorci a grafy. Další úžasnou a originální věcí, která knihu okořenila a přidala jí na zábavnosti a jedinečnosti, byly poznámky pod čarou. Ty jsem si oblíbila již od první strany. Vedle opravdu vtipných a trefných poznámek zde byla obsažena spousta zajímavostí, které trochu obohatí váš všeobecný přehled. Tleskám!
Lidem přece má na něčem záležet. Je to fajn, že pro tebe lidi něco znamenají, že se ti po nich stýská, když je ztrácíš.


Samozřejmě nečekejte žádné překvapivé konce, spletité zápletky nebo převratné objevy. V rukou držíte přece jen young adult literaturu. Dostanete však nejvíc, co v tomto žánru dostat můžete. Spoustu přívětivého humoru, zakuckávajícího se smíchu a ponoříte se na chvíli do krásně idylického světa, který vás až dojme upřímností přátelství a přímočarostí mezilidských vztahů. Ano, jsem z Kateřin nadšená. Neměla jsem příliš vysoká očekávání, ale kniha mi toho dala určitě dostatek a zanechala ve mě ten příjemný hřejivý pocit. Tak, jak to je u pěkných knih zvykem.
90%
Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji knihkupectví Megaknihy.cz
Knihu si můžete zakoupit ZDE.




Čtenářské (zlo)zvyky



Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tento příspěvek zveřejnit nebo ho radši pohřbít v nejtemnějších hlubinách složky "Koncepty". Ptáte se proč? Prozrazuji tu na sebe dost zvláštní věci. O některých už jsem se možná zmínila, ale rozhodně se jimi nechlubím na potkání. Ale říkala jsem si, že když je takto sepíšu a uvidím hezky pohromadě ve vší ostudnosti, třeba mě to namotivuje k jejich odnaučení se.
Ale upřímně?
Moc tomu nevěřím..
» Problém číslo 1: Čtečky jsou až moc moderní

Co všechno člověk nevymyslí, že ano? Z klasického papíru jsme se přesunuli na ten "elektronický" a do čtečky knih naládujeme několik vrchovatých knihoven. Od prehistorických kousků jsme se dostali až ke krásným tenkým čtečkám s podsvíceným dotykovým displayem. Není to super? No ano, je. Chvála všem vědátorům, kteří nám tyto inovace přinesli. Co jste si ale mohli odpustit? ČAS! Ano.. Moje čtečka má funkci, že vám ukáže, kolik hodin a dokonce i minut vám zbývá do dočtení kapitoly / celé knihy. Super vynález? To teda ani náhodou. Od chvíle, co jsem na tuhle "vymoženost" přišla, ji pokaždé při čtení sleduji jak ostříž a mnohdy se víc než písmenkům věnuji číslicím v levém dolním rohu.
"Hmm kolik mi asi tak zbývá? COŽE?? 13 hodin??? To ses jako asi trochu seknul ne... Tak počkej, já ti ukážu, jak vypadá rychlo-čtení."
*čtení, otočení strany*
"Takže jednu stranu přečtu za dvě minuty? No to bych se na to teda podívala."
*zběsilé čtení, otočení strany*
"Haha, kleslo to na minutu, tak kolik zbejvá celkem do konce?"

A takhle můj vnitřní monolog pokračuje až do okamžiku, kdy si uvědomím, že posledních x stran vlastně skoro vůbec nevím, o čem čtu.
Já vím. Jsem divná.
» Problém číslo 2: Knihy voní

Tedy většina. Ale já čichám samozřejmě ke všem, i k těm smradlavejm z knihovny. V tom ostatně tkví podstata zlozvyku, ne? Doma můj zlozvyk nikoho netrápí, ale když si čtete třeba v MHD, může z vás neustálé očichávání otevřené knihy udělat tak trochu podivína. Všimla jsem si, že zvlášť lidi, kteří nečtou, to jen těžko přenáší přes srdce. No ovšem! Protože si nedovedete představit, jak božsky a opojně nové knihy voní!
» Problém číslo 3: Ona tě neslyší

Samozřejmě, že to mě vůbec nezajímá, protože "To si ze mě děláš legraci? Co tam lezeš ty blbko, no to jsme nikdo nečekal, že teď kvůli tobě umřou všichni tvý kámoši, co tě museli přijít zachránit"
Chápete správně, občas vedu dialogy s vlastní knihou (Monologem to nazývat nebudu, nejsem přece blázen, abych si povídala sama se sebou, hahaha.... Nebo?). Je mi jedno, že osud hlavních hrdinů je dávno zpečetěný a na rozdíl od filmu, u knihy to dokonce můžu fyzicky vnímat, vidět a vědět, že to bude trvat přesně 346 stran. Ale je mi to jedno. Někdo přece musí hlavní hrdince říct, že je úplně mimo! Tečka.
» Problém číslo 4: Knihovna plná knih je krásná a proto ji máme vystavenou tak, aby byla vždy na očích

To je každopádně jediná správná možnost. Problém se z toho stává v okamžiku, kdy vám nějaké těžko definovatelné síly knihy třeba zašťouchávají dovnitř. A kdo si všimne, že jeden hřbet v řadě je o dva milimetry víc vevnitř nebo venku? KAŽDÝ!
Ale většina mých knih je na sobě namačkaná tak natěsno, že se mezi ně nevejde už ani kus papíru. To znamená, že abyste narovnali jednu, musíte přerovnat i dalších pět okolních knih. Ale kdo se na tu hrůzu má dívat že jo, člověk to zkrátka narovnat musí.


» Problém číslo 5: Vzrušení ze spoilerů

Pro pojmenování tohoto problému jsem mohla jednoduše použít "Jsem prostě divná", nakonec jsem ale zvolila, jak vidíte, trochu honosnější verzi. O co jde? Poměrně dlouho se mě držel jeden dost zvláštní zlozvyk. Před čtením jsem si pokaždé přečetla poslední slovo v knize. Jen to jedno jediné na konci poslední strany. Sama sebe se ptám, proč? Kdyby alespoň celou větu. Nebo kdybych se pídila po rozlousknutí zápletky. Ne, já si jen přečetla nejposlednější ze všech slov. Naprosto nesmyslné. A občas se to samozřejmě vymstilo, když bylo poslední slovo třeba
UMŘEL
MILUJI TĚ
a podobně. To je pak trochu problém, když zrovna čtete knihu o člověku bojujícím se smrtelnou nemocí nebo o dvojici, které ala Romeo a Julie nepřeje osud, ale i tak by rádi byli spolu. To máte pak lehčí tušení, jak děj dopadne. A to jsem člověk, který nesnáší spoilery. Asi mě bavilo to "vzrušení" z toho, že tam možná spoiler bude. Proboha, teď to zní fakt úchylně!



Myslím, že to by k mým zlozvykům bohatě stačilo. Trochu jsem to samozřejmě přikrášlila, takže nééé, jasně že nejsem až takový podivín.

Co vy a čtenářské zlozvyky?
Máme nějaký společný?

I.