Pouta - Delphine de Vigan | recenze

Třináctiletý Theo a jeho kamarád Mathis si krátí nudu ve škole tajným pitím alkoholu. Jejich učitelka Helene má podezření, že je Theo obětí domácího násilí a pátrání po důkazech a snaha malého chlapce zachránit se pro ni stává posedlostí. Cecile, matka Mathise, žije spolu se svým mužem ve spokojeném manželství, dokud jednoho dne neobjeví něco v jeho počítači. Něco, co ji donutí ptát se sama sebe, kdo je vlastně ten člověk, se kterým už tolik let žije. Čtyři hlavní postavy, jejichž bolest vede k činům spouštějícím koloběh událostí a rozsévajícím jen další a další bolest.

Autorka Delphine de Vigan se proslavila především svým románem Podle skutečného příběhu. Opěvovaná kniha mě osobně příliš nezaujala a iritující povahové vlastnosti postav spolu se spoustou nevyřčeného vytvořily kombinaci, která u mne prostě nezafungovala. Protože ale spisovatelům ráda dávám druhé šance, sáhla jsem plna zvědavosti po Poutech, které mě zaujaly na první pohled.

Pouta. Jsou to zákony dětství dřímající hluboko v nás, hodnoty, které nám umožňují odolávat, nečitelné principy, jež nás sžírají a blokují. Naše křídla i naše obojky. Jsou to odrazové můstky, od nichž se odvíjí naše síla, i příkopy, v nichž pohřbíváme své sny.

Pouta jsou spíš kratší novelou než plnohodnotnou knihou a celý příběh je vměstnán na pouhých zhruba 150 stran. O to větší překvapení se konalo, když jsem knihu dočetla. Autorka dokázala obsáhnout mnoho témat, pocitů a poselství a přečtení této knihy na mne mělo opravdu silný dopad. Příběh sleduje životní osudy několika postav, které se vzájemně znají a jejichž životy se postupně více a více proplétají. Pomalu odhalujeme démony schované za pohlednou fasádou lidí. Démony, které možná nikdy neměly být objeveny.

Samotné hlavní postavy jsou uhrančivé a podmaní si vás takřka okamžitě. Spousta z jejich činů je odsouzení hodná a přitom pochopitelná vzhledem k okolnostem, ve kterých se daní hrdinové ocitli. Tato pozoruhodná rozvrstvenost je fascinující a obdivuhodná. Kniha zajímavým způsobem poukazuje na to, jak mohou být mezilidská pouta zrádná. V jednom smyslu pozitivní pouta odkazující na loajalitu a věrnost, na druhou stranu pak pouta svazující, omezující naše rozhodnutí a ovlivňující náš smysl pro správnost.

Styl psaní je velmi přímý, bez jakýchkoliv příkras nám autorka předkládá syrový minimalistický příběh, bez souzení a téměř bez citů. Žádné slovo v této knize není navíc, vše naprosto pasuje na své místo. V příběhu se objevuje spousta palčivých témat, cílem autorky však není poučovat, čtenář se stává pouhým divákem určité životní etapy hlavních hrdinů a sleduje, jak různé okolnosti mohou vést až k fatálním dopadům.

Pouta jsou tím druhem knihy, nad kterou po dočtení musíte stále dokola přemýšlet, vracet se k ní a jednoduše se nedokážete hned ponořit do nějakého jiného příběhu. Jsou temná a přitom určitým způsobem naplněna jakousi závratnou nadějí. Toto dílo mě přesvědčilo, že dávat spisovatelům druhou šanci se opravdu vyplatí. I když mi autorky první kniha nesedla, Pouta jsou pro mě úplným opakem a jejich přečtení vám určitě doporučuji.