Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Osmdesátá léta dvacátého století, paní Songová sroluje rohože na spaní, vyprovodí děti ze dveří a speciální bílou látkou otře rámy obrazů Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. Ty povinně visí na zdi každé domácnosti a zhruba jednou za měsíc chodí inspektoři kontrolovat jejich čistotu. Po tomto rituálu si paní Songová připíná na oblečení odznáček s podobiznou Kim Ir-sena - na levou stranu, na srdce. Pokud by tak neučinila, velmi rychle by ji po opuštění bytu zastavili členové brigády údržby společenského pořádku a ona by měla velký problém. Barbara Demick přenáší čtenáře do všední reality severokorejského režimu. Do země temnoty, kde miliony lidí zemřely hladem.


Kniha Není co závidět toho čtenáři nabízí mnoho. Rozhodně však žádné oddychové čtení na vyplnění volných chvil. Otevřít oči a podívat se pravdě zpříma do očí není nikdy snadné a Vám během čtení v hlavě vyvstanou desítky otázek. Barbara Demick pracovala jako zpravodajka pro Los Angeles Times v Severní Koreji a v letech 2001 a 2008 cestovala do Severní Koreje devětkrát. Dělala rozhovory zhruba se stovkou severokorejských uprchlíků, z nichž většina nyní žije v Jižní Koreji nebo v Číně. V knize naleznete příběhy šesti Severokorejců a jejich rodin, kterým se podařilo uprchnout přes řeku Tuman do Číny a odtud dále do Jižní Koreje. Setkáváte se například s Tchä-u, kterého tíží jeho minulost vojáka jihokorejské armády. Během bojů byl zajat a odvlečen do KLDR a následná repatriace na jih mu nebyla povolena. Jeho rodina neměla dlouhá léta tušení o jeho původu, který představoval nepřekonatelnou překážku například v cestě jeho dětí na konzervatoř. Dále s paní Songovou, která se v Severní Koreji narodila a většinu svého života žila v nezlomné víře a hluboké lásce v režim. Mladým zamilovaným párem, který se spousty let tajně stýkal a jejichž nejintimnějším projevem náklonnosti byl letmý polibek na tvář nebo s doktorkou Kimovou, nucenou dennodenně sledovat malé děti umírající hladem.

Memoáry utečenců autorka šikovně zasadila do kontextu historických událostí a doplnila je o informace o severokorejské politice. Původní text je z roku 2010 a následně byl autorkou doplněn ještě o dva doslovy, ve kterých poskytuje čtenáři shrnutí vývoje severokorejské politiky až do roku 2013. Velký prostor je věnován i bibliografickým údajům o publikacích, které se korejské otázce věnují. V případě, že Vás tato problematika zaujme, máte k dispozici mnoho tipů a doporučení na další literaturu. Stále je ale velká většina knihy věnována osudům konkrétních osob a jejich životům v této zvláštní zemi. V zemi, kde je jakýkoliv projev náklonnosti k opačnému pohlaví tabu, kde po západu slunce nastává absolutní tma a lidé v nevědomosti žijí své tragické životy ve jménu víry v Kim Ir-sena a v přesvědčení, že okolnímu světu přece není co závidět. Ti nejchudší odchází na vlakové nádraží, kde doufají ve změnu, v příjezd vlaku, který je odveze někam, kde je lépe. Většinou ale jen umírají v tichosti na chladné podlaze nástupiště. Nádraží také poskytuje domov takzvaným kodžebi, potulným vrabčákům, což je zažité označení pro sirotky. Prarodiče a rodiče většinou umírají hlady jako první, v zoufalé snaze přenechat jídlo svým potomkům a zajistit jim přežití.

Bylo 9. září 1993 - Kim Či-un toto datum nikdy nezapomene, protože ten den byl první v jejím životě, kdy vůbec nic nejedla. Jen málokdo si tuto vzpomínku vybavuje tak přesně. Konec jedné éry nepřišel naráz. Trvalo léta, než lidem došlo, že jejich svět se nezvratně změnil.

Kniha se mi opravdu velice líbila. Autorka nehodnotí zoufalou situaci a nekritizuje zemi za její chyby, zároveň však realitu nijak nepřikrášluje. Slouží jen a pouze jako prostředník, jako posel předávající dál příběhy, které vyslechl - osudy a strastiplné cesty severokorejských uprchlíků, jejichž myšlení se posunulo od poblouzněné lásky k vlasti a režimu, přes ledové procitnutí až k finálnímu rozhodnutí, že je na čase opustit zemi "velkého otce a jeho syna". Oceňuji, že se Barbara Demick nesnaží prostřednictvím své knihy propagovat vlastní politické názory a pouze poskytuje objektivní náhled pod pokličku Severní Koreje. Text je doplněn o autentické fotografie několika autorů. Ty skvěle slouží pro doplnění atmosféry a pomáhají čtenáři s představivostí. Z některých Vás opravdu zamrazí.

"Často jsem mu dávala knížky. Oblíbil si překlad románu 1984. Žasl nad tím, jak mohl Orwell tak dobře porozumět severokorejskému typu totality." Barbara Demick

Není co závidět je dech beroucí počin, rozšiřující základní vzdělání a povědomí nejen o fungování, ale hlavně o hrozbě zkostnatělých totalitních režimů. V omezené míře nám i umožňuje pochopit, jak je možné, že v 21. století funguje režim, nápadně se podobající fiktivní Oceánii z antiutopického románu George Orwella. I když se jedná o literaturu faktu, na své si přijdou i řadoví čtenáři, kteří se chtějí dozvědět něco nového. Jednotlivým uprchlíkům je věnován dostatek prostoru a Vy tak máte možnost poznat jejich osobnost a vývoj od narození až po útěk za hranice Severní Koreje.

Promnul si oči, aby se přesvědčil. Byly suché. Neplakal. Co se to s ním stalo? Proč nebyl smutný, když Kim Ir-sen zemřel? Copak ho nemiloval? Když teď kolem něj vzlykalo tolik studentů, říkal si: Pokud všichni ostatní cítí tak upřímnou lásku k Kim Ir-senovi a já ne, jak mezi ně zapadnu? Přemýšlel o své reakci, nebo spíš o jejím nedostatku, s intelektuálním odstupem, a náhle jej zachvátil strach. Byl ve své lhostejnosti sám, úplně sám. Vždycky si myslel, že má na univerzitě blízké přátele, ale najednou si uvědomil, že je vůbec nezná. A je jisté, že oni neznali jeho. Kdyby ho znali, měl by problém. Po tomto pochopení následovalo ještě jiné, stejně náhlé: Celá jeho budoucnost závisí na jeho schopnosti plakat. Nejde jen o kariéru nebo členství ve straně, jde o život. Čun-sang si s hrůzou uvědomil, že se hraje na život a na smrt. Nejprve měl skloněnou hlavu, aby mu nikdo neviděl do očí. Pak ho napadlo, že když nechá oči dlouho otevřené, začnou ho pálit a budou slzet. Bylo to jako závody v zírání. Zírání. Pláč. Zírání. Pláč. Nakonec si to zautomatizoval. Tělo převzalo štafetu od mysli, a najednou opravdu plakal. Cítil, jak se svezl na kolena, houpe se dopředu a dozadu a vzlyká jako všichni ostatní. Nikdo by nepoznal, jak to s ním je doopravdy.