Před rokem se na pultech knihkupectví objevilo Páté roční období, první díl fantasy ságy afroamerické spisovatelky Nory K. Jemisin, které jsem si ze zvědavosti přečetla, rozhodně jsem však neměla žádná velká očekávání. O to větší bylo mé překvapení, když jsem si po přečtení poslední stránky uvědomila, že tohle byla jedna z nejlepších fantasy knih, které jsem kdy četla. A o to větší bylo mé očekávání od druhého dílu, který právě vyšel. Nejen originální prostředí, ale i všechny postavy mi totiž přirostly k srdci.

Nebudeme si nic nalhávat, druhé díly to mají vždycky poněkud těžké. Jsou takovým překlenovacím můstkem v trilogii a jen málokdy vyniknou nad zbylými dvěma díly. Výjimka však občas potvrzuje pravidlo a přesně to se stalo i v případě Brány z obelisků. Autorka v příběhu pokračuje přesně tam, kde skončila a vás moc pomalých a odpočinkových pasáží nečeká. Ze začátku to bylo trochu na škodu, čtenář je totiž vržen do příběhu, jak kdyby se mezi dvěma díly nekonala žádná časová pauza a trochu zmateně se snaží rozpomenout, kdo je vlastně kdo. S množstvím postav a jejich rozličných rolí v příběhu by nebylo od věci je na začátku trochu zopakovat a připomenout.

Jakmile se však rozpomenete, nebrání vám už vůbec nic v tom, abyste se nechali naplno unášet nevyzpytatelným proudem příběhu. Jestli mi v prvním díle nesedělo vyprávění v druhé osobě, v tom druhém jsem to přijala s takovou samozřejmostí, jako by se tak psaly příběhy naprosto běžně. Řekla bych, že je tento způsob vyprávění nedoceněný, protože jakmile překonáte prvotní pocit zvláštnosti, nabízí to naopak spoustu skvělých možností. K tomu, abyste se do příběhu mohli vžít a souznít s hlavním hrdinou, je ale samozřejmě potřeba dostatečně zručný autor, který si s atypickým způsobem vyprávění dokáže poradit. N. K. Jemisin to však zvládla s přehledem a už jen za to má můj obdiv.

Tišina, která je domovem hlavní hrdinky, je fascinujícím prostředím a svět, který zde autorka vytvořila opravdu bere dech. Všude číhající nebezpečí a lidé žijící ustavičně připraveni na katastrofu, která by je mohla zastihnout kvůli nenávisti, jež Země vůči lidem chová. Zajímavé prostředí pro ještě zajímavější postavy a jejich osudy. Essun rozhodně není typickou hlavní hrdinkou, jakou ve fantasy románech potkáváte. Je jí přes 40 let a je matkou několika dětí. Bohužel pouze jedno jediné je ještě naživu a k tomu navíc mimo Essunin dohled. Essun je svéhlavá a temperamentní, její rozhodnutí nejsou vždy dokonalá, ale jsou dokonale lidská a právě to je jedno z největších kouzel této série. Není povrchní, ale předkládá čtenáři zcela uvěřitelné příběhy.

Jak již je patrné, tuhle sérii jsem si hodně oblíbila a mám pocit, že stále není doceněná tak, jak by měla být. Je totiž výjimečná hned v několika směrech. Ať už je to vrstevnatost příběhu, kdy se na sebe kupí vyprávění několika osob, jejichž putování a vývoj sledujete v časovém úseku několika desítek let nebo právě lidský aspekt na pozadí celého vyprávění. A k tomu všemu ještě komplexní svět se spoustou zákonitostí a specifických názvů. Je to celé tak propracované, až čtenáři zůstává rozum stát.

Samozřejmě žádná kniha není dokonalá a i zde se našlo pár drobností, které bych vytkla. Hlavní hrdince například trvalo půl knihy, než jí došlo něco, co bylo zcela očividné snad od prvního okamžiku, kdy o tom v knize padla zmínka. Ale to rozhodně není něco, co by vám mohlo zkazit celkový dojem z této knihy. Jsem nadšená, jakým směrem se příběh vyvíjí a o to více zvědavá na to, co si autorka pro čtenáře připravila ve třetím závěrečném díle série Zlomená země.

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY

Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<
Navíc první díl je nyní ve slevě, tak neváhejte!

90%

Izraelský spisovatel Yuval Noah Harari se do povědomí čtenářů dostal hned několika bestsellery. První z nich Sapiens líčí stručné dějiny lidstva a sleduje vývoj od samotného vzniku člověka až po současnost. Zato jeho druhá kniha Homo deus nahlíží spíše do budoucnosti a odhaluje nepřeberné možnosti budoucího vývoje. Trojici doplňuje jeho nejnovější dílo nesoucí název 21 lekcí pro 21. století a čtenáři přináší přesně to, co je slíbeno v názvu. Harari se zaměřuje na 21 nejpalčivějších otázek současnosti, probírá jejich světlé a tmavé stránky a poskytuje čtenáři komplexní úvahu o současném stavu a směřování našeho světa.

Není snadné zorientovat se v dnešním světě plném možností, rozličných názorů a problémů, není proto divu, že se v tom všem lidé občas mohou začít ztrácet. Harari přišel s výčtem 21 nejaktuálnějších a dle jeho názoru nejdůležitějších témat, kterým by lidé měli věnovat pozornost. Rozebírá fakta a poskytuje čtenáři mnoho informací, zároveň však podává pomocnou ruku tak, abyste se v tom všem neztratili.

Můžeme si být vůbec jistí, čemu můžeme věřit? Co znamenají a jaký vliv mají na nás a náš svět nejaktuálnější problémy? Čeká nás budoucnost, ve které si nebudeme schopni najít práci, protože většinu činností budou zastávat stroje? Ohrozí nás velké společnosti používající miliony nasbíraných dat k ovlivňování našeho rozhodování, aniž bychom si to vůbec uvědomovali? A co politika a náboženství, jedná se o jedinou jistotu v rychle se měnícím světě a nebo o potichu číhající hrozbu, která už v minulosti zapříčinila zfanatizování davů a dovedla svět na okraj zkázy? Války, terorismus, falešné zprávy a další množství důležitých proměnných dnešního světa, které Harari ve své knize neopomíjí.

21 lekcí pro 21. století je první autorovou knihou, která se mi dostala do rukou a žánrově mi doslova padla do noty. I když běžně naučnou literaturu čtu jen zřídka, musím uznat, že Harari píše věcně, ale s lehkostí, díky níž se na vlně jeho úvah necháte nést celou knihou až ke konci a to v poměrně krátkém čase. Harari se nevydává za pána vší moudrosti, který zná odpovědi na všechny otázky. Předkládá nám otázky, jež rezonují v jeho hlavě a na které ani on sám občas nezná odpověď. Poskytuje fakta, zamýšlí se a přichází s možnými scénáři vývoje. I když nemusíte souhlasit se všemi jeho názory, jedno je bez pochyby - donutí vás se zamyslet a to je to, co od dobré knihy očekávám.

Některá témata vám budou bližší, některá méně, celá kniha ale nabízí velice zajímavý a poučný pohled na rozsáhlé spektrum problémů dnešní doby. I když témata, o kterých autor pojednává, rozhodně nejsou snadná, dokázal je na papír přenést tak zdařile, že má kniha díky své čtivosti solidní šanci uspět i u lidí, kteří by po tomto žánru normálně nesáhli. 21 lekcí pro 21. století vám mohu doporučit i pokud máte pochybnosti, zda je to pro vás. I já je měla a nakonec jsem byla velice mile překvapena.

Vyspělé technologie mohou být člověku velice prospěšné, zároveň v sobě však skrývají i nemalá rizika. Své o tom ví Laura, která ještě jako mladičká školačka vytvořila Organon. Umělou inteligenci, která se s bleskovou rychlostí učí napodobovat lidské myšlenkové procesy. Ze začátku slouží pouze jako deníček a místo k zaznamenávání pocitů a myšlenek. Později však Laura jeho možnosti a schopnosti více a více rozšiřuje. Z deníčku se stává rychle se učící rádce fungující na principu vzájemné důvěry. Tkví v něm však ještě mnohem větší potenciál. A samotná Laura si uvědomuje, že v nesprávných rukou se vyspělá technologie může přeměnit v tikající časovanou bombu.

James Smythe vám ve své knize naservíruje poutavé sci-fi, které čtenáře zavádí od devadesátých let minulého století až do vzdálené budoucnosti plné dech beroucích vymožeností. Na začátku knihy se ocitáte v roce 1997, kdy je Laura ještě mladou školačkou. Děj se rozjíždí pomalu a čtenář má možnost seznámit se nejen s hlavními postavami, ale také s velice pečlivě vykresleným prostředím. Laura žije se svou matkou, otec je před lety opustil a zanechal po sobě jen své pracovní poznámky. A právě pomocí nich Laura sestavuje programovací kód, jímž dává život Organonu, primitivní, ale rychle se učící umělé inteligenci.

Děj knihy pokrývá několik dekád života hlavní hrdinky, kdy většinu událostí pozorujete z jejího pohledu, někdy je vám však umožněno vidět ho i očima jiných postav, například Lauřina přítele. Nahlížíte do jejího života, nenávratně propleteného s Organonem, a sledujete slasti a strasti jejího osobního i profesního života, intriky, kterým čelí ve škole a o několik let později v nadnárodní počítačové korporaci, jejíž se stává součástí.

Hlavně ze začátku je děj poměrně předvídatelný, nicméně autor ho zvládl obohatit o mnoho detailů a drobných vedlejších linek, které mu dodávají na hloubce a ta trocha předvídatelnosti je rázem odpuštěna. Příběh není psán nijak složitým jazykem a po většinu času si udržuje příjemně svižné tempo, které jen sem tam naruší zdlouhavé pasáže. Velice oceňuji, jak si dal autor záležet na vykreslení hlavních postav a nyní mám na mysli hlavně Lauru a Organon. James Smythe zdařile vystihuje onu podstatu umělé inteligence a vy začínáte vnímat vztah Laury a Organonu jako něco velice reálného a lidského. Což je něco, co knize dodává jiskru nevšednosti a zajímavou hloubku. Až nezvykle mnoho prostoru dostává Lauřin rodinný život, který v určité části knihy Organon odsouvá do pozadí. Její osobní problémy zajímavě dokreslují atmosféru příběhu a jsou podány tak procítěným způsobem, jaký u sci-fi románů vídám jen zřídka. Dává to knize další rozměr a vy občas zapomínáte, že čtete sci-fi.

Rozhodně však nutno říct, že Organon není kniha, která by se četla sama. Občas přijdou pomalu se vlekoucí pasáže a mnoho nepotřebných detailů, které čtenáře zahltí a ten jen čeká, až se příběh konečně vykrystalizuje a nabere nějaký směr. Občas to bylo příběhu ku prospěchu, detaily se na sebe vrstvily a odkrývaly spoustu souvislostí, ale často jsem měla pocit, že mnohé scény slouží spíše jako vata.

Po otočení poslední stránky jsem nad Organonem musela ještě chvíli přemýšlet. Je knihou nejen o prospěšnosti, ale také o riziku potichu číhajícím mezi řádky zdrojových kódů umělých inteligencí. To vše na pozadí silných životních osudů lidí, se kterými se okolnosti nemazlily a kteří musí činit těžká životní rozhodnutí mající vliv nejen na ně samotné, ale bez nadsázky i na celý svět. Pokud hledáte dílo, které přesahuje hranice sci-fi literatury a chcete něco, co vám ještě pár dní bude rezonovat v hlavě, určitě vám Organon doporučuji k přečtení.

80%

Představte si svět, ve kterém není nic důležitějšího, než lidské zdraví. A kde věda pokročila natolik, že je poměrně snadné jít dlouhověkosti naproti. Přesně v takovém světě žije Lea. V práci je velice úspěšná a díky svému odhodlání a neotřesitelné víře ve zdravý životní styl tak, jak ho káže Ministerstvo, má možnost využívat výhod takzvaných náhrad, díky nímž byste netipovali, že jí je ve skutečnosti přes sto let. Lidé si mohou dopřát vysoce kvalitní syntetickou krev, pevnou, téměř nepoškoditelnou pokožku a mnohá další vylepšení. Dalo by se říct, že Lea žije život přesně podle představ - svých i společnosti. Až do jednoho dne, kdy za záhadných okolností spatří na ulici svého otce. Muže, který z jejího života zmizel už před lety, a který se nyní záhadně vrací. Muže, který je za své činy považován za protispolečenský živel.

Rachel Heng ve svém sci-fi románu vytvořila velice zajímavou představu budoucnosti lidstva. Budoucnosti, ve které je zdraví na prvním místě a každý, kdo své tělo dobrovolně ničí tučným jídlem nebo provozováním riskantních sportů, je považován za nepřítele společnosti. Lidé se už běžně dožívají sta let a díky neustálému zdokonalování a vyvíjení tělních náhrad se zdá být na dosah i samotná nesmrtelnost. Na první pohled se myšlenka, kterou autorka ve své knize rozvíjí, může zdát absurdní a zcela nereálná. Čím víc se však do příběhu začítáte a pozorujete život hlavních postav, tím víc si s úděsem uvědomujete, že něco podobného by se klidně mohlo stát.

V knize sledujete většinu času dvě hlavní postavy, Leu a Anju, které se spolu poznaly na sezeních podpůrné skupiny. Anja nemá život ani zdaleka podobný Lee. Nemá možnost využívat tělních náhrad, které by jí přinesly dlouhověkost. Zároveň je nucena pečovat o svou umírající matku, která je díky orgánům z černého trhu upoutaná na lůžko. Jak se čtenář brzy dozvídá, obě ženy toho však mají i tak mnoho společného. Nemohu říct, že by mi kdokoliv z postav byl sympatický, oceňuji však, jakou mozaiku lidských povah autorka vytvořila. Rozhodně nečekejte další román s morálně správnými postavami. Hrdinky Klubu sebevrahů mají ve své minulosti mnoho temných kapitol. Nejvíc na vážkách jsem byla u právě u Ley, která zcela evidentně trpěla nějakou formou psychické poruchy, byť to v knize nikdy nebylo explicitně řečeno. Již od začátku jste si tak mohli být jistí, že nemáte v rukou klasické young adult sci-fi. A právě netradiční postavy pro mne byly jedním z největších plusů této knihy.

Klub sebevrahů je hodně zajímavé dílo, byť dějově se toho na stránkách zas tolik neodehrálo, opravdu fascinující bylo sledovat přerod v názorech hrdinek. Od slepé důvěry v nastolený systém, přes lehké pochybnosti, které se nezastavitelně rozrůstají do nebezpečných rozměrů. Zároveň je čtenář svědkem toho, jak málo v nemocné společnosti stačí k tomu, aby se člověk stal vyvrhelem, jehož jméno je už napořád vyryto na černé listině. Je to děsivá předzvěst možné budoucnosti, která člověku nenásilně předkládá své "co kdyby" zručně zabalené do osudů a životních příběhů hlavních postav.

V knize vás sice čeká pár hluchých míst, kde se nic moc podstatného nedělo, na celkové čtivosti to však naštěstí neubralo. Také bych ocenila, kdyby autorka svět ještě trochu více rozvinula. Celkově jsem si knihu užila a k přečtení mohu doporučit každému, kdo neprahne jen po příběhu nabitém akcí, ale hledá něco víc, například netradiční charaktery a jejich vývoj.

Indiánský kmen Osedžů byl vládou po roce 1870 vystěhován do nehostinné severní Oklahomy. Brzy nato byla však v této rezervaci nalezena ropa - tolik ropy, že se z Osedžů stali jedni z nejbohatších lidí na světě. Jejich nezměrné bohatství však bylo mnohým trnem v oku a začalo lákat zločince. Kniha vypráví o masových vraždách indiánů, které následovaly po jejich náhlém zbohatnutí. Sérii nemilosrdných vražd se stále nikomu nedařilo vyřešit a i samotní vyšetřovatelé začínali mít z útočníků strach. Na pomoc byla povolána nedávno založená FBI, jejíž nesnadným úkolem bylo rozkrýt rozsáhlé spiknutí, které již stálo život desítky nevinných lidí.

Americký novinář David Grann se jal zpracovat příběh série vražd Osedžských indiánů, které se odehrály na počátku dvacátých let dvacátého století. Během krvavých vražd přišlo o život přibližně šedesát indiánů a v novinách bylo toto období označováno jako "vláda teroru". Kniha je rozdělena na několik částí a postupně čtenáře seznamuje s minulostí Osedžských indiánů, popisuje historii jejich kmene i cestu, která je dovedla až do Oklahomy, kde nedlouho poté došlo k nálezu ropy. Právě to z kmene, který byl vyhnán do nehostinné rezervace, aby nepřekážel zájmům "bílých mužů", udělalo jedny z nejbohatších lidí na světě. Z ropy, která se v rezervaci vytěžila, totiž pravidelně dostávali určité procento zisku. Zkrátka jim do klína spadlo bohatství, o kterém se jim ani nesnilo.

Příběh sleduje nejen celkovou situaci, ale také příběhy několika jedinců z kmene, kteří byli strachem z krvavých zločinů poznamenáni. Čtenář má možnost dozvědět se mnoho detailů z nepříliš známé části americké historie a je doslova zahlcen fakty, které stály na pozadí vražd. Kniha je velice naučná a přináší mnoho zajímavých informací, díky kterým si můžete udělat komplexní obrázek o této temné kapitole lidských dějin. Jediné, co mi na knize příliš nesedlo, byl styl autorova psaní.

Autor je zdá se spíše novinářem, než spisovatelem, což je silně znát právě na způsobu, jakým je kniha napsaná. Na zhruba dvou stech padesáti stranách je vměstnáno mnoho faktů, což je vskutku obdivuhodné a umožňuje to čtenáři zjistit takřka vše o daném tématu. Bohužel je však příběh vyprávěn tak monotónním způsobem, že je občas opravdu náročné udržet pozornost. Často jsem měla pocit, jak kdybych četla telefonní seznam. Autor jak kdyby si vypsal všechny informace, které chtěl čtenáři předat, a pak už je jen bez jakýchkoliv emocí přenášel na papír. To s sebou nese i mnoho dalších úskalí, kdy například začnete pomalu ztrácet přehled v jednotlivých postavách, které  jsou ploché a pro čtenáře je obtížné soucítit s nimi a vrýt si je do paměti.

Kniha měla opravdu silný potenciál a mohl to být příběh, který čtenáře nejen obohatí o nové znalosti, ale také v něm zanechá silné pocity. To se ale bohužel autorovi nakonec moc nepovedlo a kniha je tak spíše naučným dílem, než románem. Byť pojednává o mrazivých vraždách, které se skutečně odehrály, je psána až příliš nezáživným způsobem, než aby ve vás vyvolala jakékoliv hlubší emoce. Osobně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, nicméně nesmíte očekávat poutavý román, dostanete spíše knihu, pečlivě mapující určité období amerických dějin.

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji internetovému obchodu MEGAKNIHY

Knihu si můžete za skvělou cenu koupit >ZDE<

Hen a Junior spolu vedou poklidný život na odlehlé farmě, daleko od energií pulzujících velkoměst. Každodenní rutina je uspokojuje a není nic, co by na pomalu plynoucí všednosti svých dní měnili. Změna si je však najde sama a to v podobě zvláštního mladíka Terrance, který jednoho dne stane na jejich prahu. Nese až neuvěřitelné novinky, Junior byl v loterii vybrán pro účast ve velice důležité vesmírné misi. Než ale dojde k odletu, čeká je dlouhá a náročná příprava. Zprávy jsou to poměrně vzrušující, až na to, že Junior se do žádné loterie nepřihlásil. Události začnou nabírat zvláštní směr a dvojice nabývá na podezření, že vše možná není tak, jak se na první pohled jeví.

Na pouhých dvou stech stranách vás čeká šokující příběh, od kterého se neodtrhnete a až příliš snadno ztratíte jistotu v tom, co je realita a co pouhá iluze. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, což si čtenář postupem času odvozuje z informací, o které se autor jen poskrovnu dělí. Příběh je vyprávěn v první osobě a víc než na popisy prostředí a postav se autor zaměřuje na dialogy. Čtenář se tak musí postupně zorientovat v oněch dialozích a úvahách hlavního hrdiny, posbírat informace a odvodit si širší souvislosti.

Autor záměrně použil hlavní postavy, které ničím zvláštním nevynikají, ba dokonce sami o sobě smýšlejí jako o obyčejných lidech, kteří jsou spokojení se svým samotářským životem na venkově odříznutém od civilizace a kteří nemají v životě žádné velké ambice. Občas kroutíte hlavou a říkáte si, jak je možné, že s takovým smířením akceptují zdánlivě neuvěřitelné novinky, které jim přinese naprosto cizí člověk, aniž by se nějak více zajímali o detaily celého projektu. Na druhou stranu však autor postavy tak přesvědčivě vykreslil, že vzhledem k jejich povaze, inteligenci a charakteru vlastně ani není tak zvláštní, že neprahnou po všech detailech a nechají se vmanipulovat do pochybných situací.

Atmosféra napříč celou knihou je tajemná a jak strany ubíhají, užíváte si čtení víc a víc a s napětím spřádáte v hlavě všemožné scénáře a zápletky, které si autor jistojistě připraví na dalších stranách. V určité chvíli si myslíte, že už jste zápletku odhalili, ale pak přijde celá série zvratů, která vás donutí zírat pár minut na poslední stranu a vše si pomalu přerovnávat v hlavě.

Iainu Reidovi se podařilo vynikajícím způsobem vybudovat atmosféru, která eskaluje s každou další stranou až do neúnosně hustého napětí a v okamžiku, kdy už si čtenář dělá závěry, překvapí geniálním zvratem. Sok není typickým hororem a někdo by ho do tohoto žánru možná ani nezařadil. Jeho děsivost totiž nespočívá v použití laciných hororových triků, naopak využívá plíživý děs, jehož přítomnost si uvědomujete pomalu, ale která vás ve finále zažene až do existenciálních úvah, jaké nechcete zažívat ani v nejhorších snech.

To nejlepší však přijde až s poslední stranou, kdy každý jednotlivý detail knihy, od názvu, přes obálku až po jednotlivé náznaky roztroušené napříč celou knihou, zapadne s hlasitým "cvaknutím" na své místo. Sok je brilantní thriller, který si jednoduše nemůžete nechat ujít!

Arthur Less, nepříliš úspěšný spisovatel na prahu padesátky, který cítí, že mu možná pomalu, ale jistě ujíždí vlak. Jeho život se navíc ocitá ve slepé uličce poté, co jednoho dne obdrží pozvánku na svatbu svého dlouholetého milence. Neodpustitelná zrada ho donutí učinit nejspontánnější rozhodnutí v jeho životě. Projde pozvánky na nejrůznější knižní akce, které v poslední době dostal a rozhodne se je všechny přijmout. A přesně takhle může začít cesta kolem světa.

Less je autorovou pátou knihou v pořadí, ale výjimečná je především tím, že získala Pulitzerovu cenu za rok 2018. To ji samozřejmě okamžitě vyšvihlo do centra čtenářské pozornosti a i já sama po ní začala se zvědavostí pokukovat. Kniha vypráví příběh "druhořadého spisovatele a průměrného kalifornského gaye" čelícího menší životní krizi.

Ze začátku byl příběh mírně rozvláčný a chvíli mi trvalo, než jsem se začetla. Pak si mě však svěží padesátník Less okamžitě podmanil svým osobitým kouzlem. Styl psaní je velice svérázný, čímž si autor okamžitě získal mé sympatie. Příběh je svěží a plný hravých přirovnání, díky kterým se čtení stává velice zajímavým zážitkem. Navíc je to zábavné a místy až překvapivě trefné. Barvité popisy vás přenesou na všechna možná místa, která Arthur během své cesty navštíví - od Mexika přes Paříž a Maroko až do Indie. Každé místo je zároveň spojené s nějakými vzpomínkami hlavního hrdiny. Během vyprávění se tak autor často vrací do minulosti, kde s nostalgií vzpomíná na Lessovi výstřední zážitky a divoké večírky, na lidi, kteří mu zlomili srdce a na ty, kterým srdce zlomil on sám.

Pocity, které z této knihy mám, se mi jen velmi těžko popisují. Celý příběh je velice intenzivní takovým zvláštním způsobem. Autor píše uvolněně a s vtipem, ale zároveň je z příběhu cítit bodavý smutek hlavního hrdiny spojený s jeho vyrovnáváním se se stárnutím, s promarněnými možnostmi a životem, jehož konec je zase o něco blíž, než býval. A samozřejmě se zlomeným srdcem, byť si to hlavní hrdina jen nerad připouští.

Neměla jsem od knihy žádná zvláštní očekávání a přesto jsem byla překvapená tím, co jsem od ní nakonec dostala. Očekávejte trochu toho sentimentu, spoustu zábavných zážitků a cestování, ale převážně příjemné čtení na dlouhé večery. Není to kniha, kterou byste přečetli jedním dechem a ani u ní nebudete kroutit hlavou nad nečekanými dějovými obraty. Zavalí vás však spoustou pocitů a její konec je už jen třešničkou na dortu, která dá celému příběhu smysl.