My děti ze stanice ZOO - Christiane Felscherinow | recenze

My děti ze stanice ZOO je příběh Christiane Very Feischerinow, dívky, která se ve svých čtrnácti letech stala závislou na heroinu. Na základě záznamů na magnetofonových páscích zpracovali novináři Kai Hermann a Horst Rieck autentickou zpověď této německé narkomanky. Kniha vás provádí jejím komplikovaným dětstvím v rodině alkoholika, prvním seznámením se s drogami v pouhých dvanácti letech a nakonec i prvním šňupnutím heroinu jen o rok později. Kniha je příběhem jednoho z dětí, o nichž se široká veřejnost dozvídala až z novinových titulků oznamujících jejich smrt.

Tuto knihu jistě nemusím nikomu představovat. Sama jsem překvapena, že jsem se k ní poprvé dostala až teď. Kniha je o to silnější, že vypráví skutečný příběh a umožňuje člověku "vžít" se do kůže narkomanů uvězněných a ztracených v bludném kruhu své závislosti. Christiane vyrůstala v západním Berlíně na sídlišti Gropiusstadt v problematickém prostředí. Otec alkoholik ji i sestru velice často byl, když se od něj odstěhovaly, tak si matka našla milence a svým dcerám se nevěnovala. Zde byla ta šablona zanedbaná-nudí se-zkusí drogy až do očí bijícím a pro malou Christianu celkem logickým řešením. Pravdou je, že kniha ve mě vyvolala mnoho různorodých emocí. V první řadě zoufalost nad tím, jak můžou být rodiče tak neskuteční ignoranti. Matka se sice tvářila, jak jí na dceři záleží, ale kdo své dvanáctileté dítě pustí na Štědrý den do rána na diskotéku? Jaká matka si pochvaluje, jak se její dcera zklidnila a za celé dva roky si nevšimne jejích zorniček permanentně o velikosti špendlíkových hlaviček ani čerstvých vpichů na rukou?

Příběh je vyprávěn přímo Christianou a je neuvěřitelně realistický. Vyjadřování, typicky se opakující výrazy - hlavně slovo "cool" - to vše dodává na autentičnosti a vytváří silnou atmosféru. Máte pocit, že sedíte v zaplivaném klubu spolu s ní, že se právě díváte, jak polyká těžko představitelné kombinace prášků, aby unikla z šedé reality svého života.

Kniha se čte sama, od příběhu se jednoduše nemůžete odtrhnout, protože potřebujete vědět, jak se osud mladé dívky vyvíjel, potřebujete vědět, jak to celé dopadlo. Zároveň je to však dost náročné a vyčerpávající čtení. Ani nemám tolik namysli praktiky, jako ten neuvěřitelně frustrující kolotoč narkomanů. Odvykání, chvíli bez drogy a pád zpátky. Naprosto mě to sžíralo, měla jsem chuť křičet. Opakovalo se to tolikrát, že jsem myslela, že to snad nemůže nikdy skončit. V těchto momentech mi přišlo, že už se kniha příliš táhne a že jakýkoliv vývoj děje je v nedohlednu. Zároveň tu zoufalost situace umocňuje absence jakéhokoliv systému pro léčbu nebo zacházení s mladistvými závislými. I když Christiana chtěla odvyknout, nebyl nikdo, kdo by jí mohl doopravdy pomoct.

Líbilo se mi doplnění knihy o úseky, ve kterých hovořila přímo Christianina matka, případně policisté a další osoby zainteresované do jejího případu. Vnášeli tak do příběhu další perspektivu a přidávali na střízlivosti a objektivitě. Kniha je skvěle zpracovaná, opravdu vynikající a výrazné dílo odrážející všechna úskalí těch nejtemnějších démonů lidstva. I tak si ale nemohu pomoct a mám z účelu této knihy a z jejího celkového vyznění smíšené pocity. Účelem knihy je odradit lidi od užívání drog. Evidentně. Já si nemohla pomoct, ale většinu času na mě působila spíš opačně. Napříč internetem jsem našla hned několik shodných názorů. Z toho důvodu nevím, jestli by měla být zrovna tato kniha nastavená například jako povinná četba pro děti na základních školách. Až budu jednou rodič, svému dítěti ji asi vnucovat nebudu.

V závěru tedy jen shrnu, že máte v rukou opravdu velice silný příběh, který by každý měl znát, který je děsivý, osobitý, zvláštní a jímavý. Co si z něj odnesete je dle mého názoru velice individuální.