Nemám žádné jméno

Kniha Nemám žádné jméno je deníkem Dagmar Hilarové, ženy, která byla roku 1943 převezena do terezínského ghetta. Bylo jí pouhých patnáct let, když ji nacisté odtrhli od její rodiny. Za ostnatým drátem pak strávila dva roky svého života. Žila uprostřed anonymního davu, kde lidé představují jen pouhá čísla v kartotéce.
To její bylo CV 190.

Dagmar Hilarová byla českou spisovatelkou a básnířkou. Narodila se 26. března 1928 v Praze a zde také 1. července 1996 umírá. Za svůj život napsala a vydala více než šedesát knih a úspěch sklidila i za hranicemi naší republiky. Během svého pobytu v Terezíně si psala deník a právě ten se stal základem této knihy, jejíž vydání bylo značně komplikováno dohady o jeho autorství. Kniha byla údajně nejprve "ukradena" nizozemskou spisovatelkou Miep Diekmannovou, která příběh vydávala za svůj. Tomuto sporu je věnována hned první část knihy, po jejímž přečtení si na celou situaci můžete udělat vlastní názor. Následuje samotný autentický deník paní Hilarové. Ten se skládá z deníkových záznamů, střípků Dagmařiného života za zdmi Terezína a zároveň je proložen jejími básněmi, které dokreslují celkovou atmosféru a pomáhají čtenáři nahlédnout do dané doby. Obzvláště básně jsou nesmírně krásné a není pochyb o tom, že autorka byla velice nadanou básnířkou. Její rýmy vás donutí zamyslet se nad skrytými významy a obdivovat autorčiny zručné obraty.

Pouhých devadesát šest stran máte přečtených velice rychle, kniha je tenoučká a samotný deník tvoří jen zhruba dvě třetiny celkového obsahu. Co mi příliš nevyhovovalo, byl formát textu. Velice drobné písmo je navíc nevzhledně roztažené až k samotným okrajům stran.



Nemám žádné jméno rozhodně není optimistickým čtením. Je to zpověď ženy, která se narodila se "špatnou krví". Je to pohled nejen na život jí samotné, ale i na život tisíců dalších vězňů, kteří nejsou ničím vinni a přesto musí být potrestáni. Dagmar Hilarová dokázala hledět na svět optimisticky a s nadějí i přes temnotu života za druhé světové války, balancování na hraně života a smrti, v bídě a nemoci, kde každý den umírali další a další z jejích sousedů a kde usínala s prosbou na rtech, aby to nebyla ona, kdo bude následujícího dne převezen do Osvětimi. Soustředí se na svou práci zubní laborantky a raduje se z maličkostí, jako je letní slunce. Za zdmi tábora dokonce nachází svou lásku, Jiřího - bratra Oty Pavla. Dějová linka popisující jejich vzájemný vztah a zamilovanost je krásná, avšak pro dnešního člověka těžko představitelná. A o to zajímavější je pozorovat, jak silný je vztah dvou lidí, které spojily dohromady tragické okolnosti a jejichž nejbližším společníkem na cestě životem, byla smrt.


Rozhodně se nedíváte na knihu, jejíž čtení byste si mohli užít. To u takovýchto knih jednoduše nejde a nikdy nepůjde. Nicméně se jedná o velice silný příběh, který vám ukáže život v koncentračních táborech z pohledu jednoho z vězňů. Poznáte každodenní životy vězněných lidí a fungování celé organizace. Přečtení tohoto díla vám vřele doporučuji převážně proto, a teď se již po několikáté opakuji, že ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znova.


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Knihu si můžete pořídit zde.