Bez šance - Neal Shusterman | recenze

Bez šance je nečekaným a velice příjemným překvapením. Svižný skvěle propracovaný děj, kterému nechybí hlubší myšlenka. Autor Neal Shusterman se blýsknul nejlépe, jak mohl a já jásám radostí nad konečně opravdu kvalitní dystopií, na kterou jsem tak dlouho čekala.

Co kdyby mohli rodiče poslat své dítě zpětně na potrat? Po válce bylo uzákoněno, že každé dítě má právo na život od narození do věku třinácti let. Mezi třináctým a osmnáctým rokem života se pak jeho rodiče mohou rozhodnout, zda si dítě nechají a nebo ho pošlou na "rozpojení" - proces, při kterém, jak propaganda hlásá, zůstane dítě naživu, jen v různých částech. Ano, z jeho těla jsou rozebrány všechny orgány a předány na transplantaci těm, kteří je potřebují.
Connor byl příliš problematický a vznětlivý, aby ho jeho rodiče udrželi pod kontrolou. Risa se narodila ve Státním domově, ale nemá dost kvalit a talentu, aby ji nechali naživu. Lev pochází z křesťanské rodiny a od malička byl vychováván jako desátek. Souhrou náhod se tito tři setkávají a šanci na přežití mají jen pokud zůstanou pohromadě.

Začátek této knihy asi nikoho nepřekvapí. Tři určitým způsobem ze společnosti vyvržení jedinci se spojí, aby společně čelili osudu a unikali před smrtí. Tím ovšem klišé v této knize končí. Děj je rozdělen do spousty kapitol, které jsou vyprávěny z různých pohledů. Střídá se zde samozřejmě hlavní trojice hrdinů, ale nabízí se nám i pohled na věc učitelky, policisty, matky a mnohých dalších, což čtenáři umožňuje udělat si komplexní obrázek o tom, co se děje a mě tato forma vyprávění nesmírně vyhovovala.

Snad největším plusem příběhu jsou skvělé a autentické hlavní postavy - žádní nadprůměrně inteligentní, talentovaní a fyzicky zdatní vyvolení. Naopak, Connor má problémy zvládat svůj hněv a myslet před tím, než něco udělá. Není ani nijak zvlášť chytrý. Risa je občas sobecká. Lev je naivní a vnitřně rozpolcený. Mít před sebou obyčejné lidi je obrovská a osvěžující změna.

„Jednou z věcí, které se naučíš, když budeš žít tak dlouho jako já, je ta, že lidé nejsou skrznaskrz dobří a nejsou skrznaskrz špatní. Celý život se noříme do tmy a zase z ní vycházíme ven.“

Čtenáři se do rukou konečně dostává kniha, která se úspěšně vyhýbá zaběhnutým klišé. Je zde přítomna romantická linka, ale vlastně se ani nedá nazývat romantickou. Je přirozená, nenucená a v pozadí. Námět je trochu přitažený za vlasy. Představu, že by se rodič po třinácti letech klidně vzdal svého dítěte, prostě nedokážu strávit. Když přivřu oči nad nereálností, samotné provedení příběhu je velice kvalitní. Logická návaznost, vše šlape jak má a dohromady to funguje jak dobře promazaný stroj. Zápletky nejsou jen povrchní, ale jsou propracované a samotná myšlenka celého díla je hlubší, než se na první pohled zdá. Z některých scén čtenáře doslova mrazí, zajímavou atmosféru příběhu dodává silné psychické vypětí a morální drama postav.

Ocenila jsem konec, který není klasické "zazvonil zvonec a pohádky je konec" ani "žili spolu všichni šťastně až do smrti". Je vidět, že autor umí psát a že dílo posouvá trochu výš nad klasické knihy pro mladé čtenáře. Nutno podotknout, že některé situace byly nadsazené a trochu přehnané. Ke konci měl autor sundat nohu z plynu a nenechat se příliš unést, protože to trochu ubralo na reálnosti děje a bylo toho zkrátka na čtenáře nějak moc. Jinak mi ovšem nezbývá než pět chválu a těšit se na Shustermanovo další dílo.