Záhadná epidemie proměnila většinu populace v nemrtvé hladovce, kteří požírají všechno, co jim přijde do cesty, a dál šíří nákazu. Z posledního lidského sídla v jižní Anglii vyráží na cestu do Skotska napůl vědecká a napůl vojenská výprava. Jejím cílem je sesbírat vzorky plísňových kultur, které po sobě v terénu zanechala předchozí expedice, a získat tak o patogenu informace, jež by mohly vést k objevení léku. Jedinou nadějí na přežití lidstva jsou doktorka Samrina Chanová a výjimečně inteligentní a velmi zvláštní chlapec Stephen Greaves, kterého se Chanová ujala. A nepřítel venku má hlad. Tentokrát se kniha více zaměřuje na jednotlivé postavy, jejich minulost, příběh i myšlenkové pochody.

Chlapec na mostě navazuje na celkem úspěšný postapokalyptický thriller Všemi dary obdarovaná a byť vychází druhý v pořadí, tak po přečtení pár stran zjistíte, že se vlastně časově řadí před události autorovy první knihy. V rukou tedy máte prequel a s ním i možnost zjistit, co se vlastně odehrálo předtím, než po světě začala suverénně pobíhat masožravá monstra. A opět vás čeká pořádná a trochu děsivá jízda.

Na toto pokračování jsem se opravdu těšila, protože svět zombie apokalypsy, který autor vytvořil ve své předchozí knize, mě opravdu uchvátil a knihu jsem přečetla jedním dechem. Zároveň jsem ale měla pochyby, zda stejné kvality předvede i v pokračování, která většinou za svými předchůdci poněkud pokulhávají. Hned na začátek nutno říct, že kniha je trochu jinak strukturovaná. Mnohem více se zaměřuje na samotné postavy, jejich minulost a příběh. Což bylo ve výsledku pro knihu kamenem úrazu. Akce často ustupuje do pozadí a nechává prostor zdlouhavým úvahám hlavních hrdinů, které byly časem více a více úmorné a nezáživné a já se nemohla ubránit pocitu, že autor tyto pasáže používá jen proto, aby knihu prodloužil.

Celá první polovina se nese v poklidném a místy vlastně trochu nezáživném tempu. Naštěstí zhruba v polovině se to zvrátí a čtenář se konečně dočká nějakého zpestření a začne se před ním rýsovat celá zápletka. Ta je sama o sobě docela zajímavá, nicméně má to hned několik "ale". Nevyhnete se totiž okamžikům, kdy hlavní postavy, nejspíše za účelem zvýšení napětí, zcela nelogicky jednají na vlastní pěst a ohrožují tak nejen sebe a všechny ve svém okolí, ale i celou misi. A pak své jednání završí ještě další sérií činů, které jsou tak absurdní, až je to do nebe volající.

Po pár desítkách stran zjistíte, že tento vzorec hodlá autor opakovat ještě párkrát - hloupé rozhodnutí, které si jedinec z nevysvětlitelného důvodu nechá pro sebe, je tak hloupé jako se následně ukáže být nebezpečné. A tragédie je vytvořena! Problém je, že tenhle jednoduchý vzorec čtenáře začne nudit a otravovat. Autor se snažil více zaměřit na postavy, více vám odhalit jejich osobnost a motivy, nicméně ve výsledku vytvořil nekonzistentní směsici postav, které se chovají tak, jak se to zrovna autorovi hodí do krámku a pro mne jednoduše nebyly uvěřitelné.

Mimoto se autor opět nebojí detailních popisů odpudivých scén a vlastně už i některá řekněme obyčejná přirovnání zvládne podat tak, že se z toho nepříjemně oklepete. Tudíž tento román rozhodně není pro slabší povahy. Pokud jste četli první díl, nemějte od pokračování přehnaná očekávání, protože jedničku to určitě nepřekoná. Na druhou stranu kniha poskytne zajímavý vhled do událostí, které se odehrály dříve a dotvoří zajímavým způsobem celkový obrázek.

Během jediného týdne se stanou tři strašné věci. Essun, která se skrývá v jednom tichém městečku jako obyčejná učitelka, přijde domů a zjistí, že manžel surově zavraždil jejich syna a unesl dceru. Mocné Sanzedské císařství, jež bylo po tisíc let nositelem pokroku a základem civilizace, se zhroutí, protože jistý šílenec pomstychtivě zničí jeho největší město. A co je nejhorší, v srdci jediného světového kontinentu se začne rozevírat velká rudá trhlina, která chrlí tolik popela, že zakryje oblohu na celé roky. Nebo staletí. Toto je ale Tišina, svět, kde boj o život není zdaleka ničím novým a kde větší strach než dlouhá chladná noc budí orogénové – ti, kdo ovládají sílu zem jako zbraň. Essun si uvědomí, kým je, a rozhodne se získat dceru zpátky. Je jí jedno, že se svět kolem ní rozpadá. Bude-li to nutné, klidně ho sama zničí, jen aby dosáhla svého.

Páté roční období je prvním dílem fantasy trilogie afroamerické spisovatelky Nory K. Jemisin a na první pohled vás jistě zaujme nápis na obálce hlásající, že se jedná o nejúspěšnější fantasy v historii. K těmto "zaručeným" referencím se stavím poněkud skepticky, nicméně jsem se rozhodla dát knize šanci a přesvědčit se o jejích kvalitách sama. Příběh čtenáře přivádí do světa, který je sužován neustálými otřesy způsobenými dvěma tektonickými deskami, na jejichž pomezí se oblast nachází. Jednou za čas nastává takzvané páté roční období, kterým se označuje sled různě závažných přírodních katastrof, které mají drtivý dopad na celý svět a pravidelně zahubí velkou část světové populace.

První dějová linie sleduje život Essun a je psána poněkud netradičně ve druhé osobě. Essun je orogénka, což znamená, že je obdařena schopností využívat zemskou energii a manipulovat s ní například při tišení otřesů, ale dá se využít i jako nekompromisní smrtící zbraň. Co může někdo vnímat jako dar, většina lidí vnímá jako prokletí a na orogény je nahlíženo jako na nebezpečné jedince, které nelze považovat za příslušníky lidské rasy. A právě to je důvodem, proč Essun jednoho dne po návratu domů nalezne na podlaze tělo svého mrtvého synka. Vrahem je její vlastní manžel, který následně unesl jejich dceru a ta se tak ocitá ve vážném nebezpečí.

Zbylé dvě dějové linie jsou již vyprávěné ve třetí osobě, jak bývá zvykem a pravidelně se napříč knihou střídají. Čtenář tedy sleduje tři osudy a pomalu se snaží zorientovat v prostředí plném neznámých výrazů, roztodivných názvů kast, spolů a dovedností. Děj je poměrně složitý, k čemuž silnou měrou přispívá právě mnoho neznámých výrazů, ve kterých se však čtenář po čase zorientuje a následně si může naplno užít zajímavý svět se všemi jeho úchvatnými detaily. Nicméně je potřeba určitá pozornost a soustředěnost, aby vám opravdu neunikl ani jeden detail, protože každá maličkost má v této knize své uplatnění.

Páté roční období je kniha překypující fantasií a originalitou, pochmurná atmosféra blížícího se konce světa spjatého s osobními tragédiemi hlavních hrdinů nabývá na síle a dovádí čtenáře až do epesního vyvrcholení, ve kterém se jednotlivé linie prolnou a odhalí nečekané skutečnosti. Je to velice dospělé a komplexní fantasy, s brilantně propracovanými a realistickými vztahy mezi jednotlivými postavami a zároveň zesílené zoufalstvím a nespravedlností, které je pácháno na lidech, kteří jsou považováni za něco méně než ostatní. Za zmínku stojí i úžasná práce s časovou osou, kdy se autorka v určitých částech nebojí poodskočit v ději i o několik let. Dohromady to však dává dokonalý smysl a v poslední třetině knihy se čtenáři doslova tají dech a nezbývá mu než smeknout nad promyšleností a rafinovaností, kterou může ocenit až po spatření celého obrazu.

Je to jednoduše kniha, která se vás hluboce dotkne a po které se poněkud zdráháte ponořit do dalšího příběhu, protože laťka je nasazena velmi vysoko. Marně se snažím najít další fantasy, které by ve mně zanechalo takové pocity. A neskutečně se těším na další díl, protože je zcela jasné, že ten první byl pouhou přípravou před tou pravou akcí, co nás teprve čeká.

Šest vran je příběhem o bandě zlodějíčků, která v přístavním městě Ketterdamu přežívá jak se dá a nebojí se samozřejmě ani nějaké té špinavé práce. Tím nejznámějším je však jen jeden, legendami opředený Kaz Brekker. Samotář, který se obklopuje jen těmi nejlepšími z „oboru“. Není proto divu, že zrovna on je osloven s nabídkou zakázky, která je tak nebezpečná a šílená, že by na ní nikdo se zdravým rozumem nekývl. Jenže odměna je vysoká a nebavíme se tu o žádném obyčejném pouličním kapsáři, bavíme se o Kazi Brekkerovi. Nuže, sebevražedná mise může začít.

Občas se najde kniha, která vás zaujme už na první pohled. Svým názvem, obálkou i nápadem, který jaksi vyčnívá nad ostatní. A když pak po prvních stranách zjistíte, že něco opravdu dobrého vás čeká i uvnitř, to je pak další důvod k radosti. A přesně to je případ Šesti vran, knihy, která si získala mé okolí a nakonec i mne samotnou. Nebudeme si nic nalhávat, svůj podíl na tom nepopiratelně mají tak trochu záporní hlavní hrdinové, což je trend, který prostě táhne. Svět zkrátka není černobílý, že ano.

Najít pořádné dospělé a propracované fantasy je těžší, než se zdá. Obzvlášť, když hledáte něco, co se bude číst samo a zároveň si zachová určitou rozvernost a mladistvou svěžest. A tohle je vlastně takový shrnující popis Šesti vran. Fantasy příběhu, který byl po dlouhé době něčím, co mě doopravdy pohltilo a bavilo od začátku až do konce.

Kniha je rozsáhlá, čeká vás mnoho kapitol, kde se ve vyprávění střídá spousta postav, bohaté a členité prostředí a samozřejmě spousta nových pravidel a zákonitostí fantasy světa, který pro své čtenáře autorka Leigh Bardugo vymyslela. Není tedy překvapením, že je ze začátku čtenář zavalen značnou spoustou informací, které jsou však dávkovány tak promyšleně, že jsem nikdy neměla pocit, že bych „nevěděla, která bije“.

Celkově je konstrukce příběhu skvěle promyšlená, autorka vám přibližuje svět a postavy, ale vždy naprosto přesně ví, kdy přimíchat pořádnou akci, která způsobí, že vás zdlouhavé popisy nezačnou nudit. Komplexnost příběhu je obrovská, navzdory tomu se však příběh čte velice jednoduše. Já osobně neměla s čtivostí nejmenší problémy a rozhodně jsem se v dějových liniích nijak neztrácela.

Postavy jsou kapitolou samy o sobě. Všechny charaktery jsou zajímavé, originální a různorodé a dohromady tvoří skvěle fungující partu, kterou si prostě zamilujete, byť to nejsou žádní andílci.  A nebo možná právě proto. Samozřejmě se nevyhnete ani milostné lince, ta je však spíš na pozadí a tak celý příběh jen zajímavě okoření, což je přesně to, co mi vyhovuje.

Již od začátku čtenář přesně ví, kam děj směřuje a to k velké a skoro nemožné loupeži. Zdánlivě jednoduchou a jasnou zápletku autorka rozvrství do rozsáhlého příběhu, kde vás překvapí mnoho malých detailů a dech vyrazí velké zvraty, včetně poměrně otevřeného konce, po kterém nemůžete jinak, než sáhnout po druhém dílu. Nejdřív si ale dopřejte trochu času na vstřebání toho prvního, je to opravdu bohatý zážitek.

Třináctiletý Theo a jeho kamarád Mathis si krátí nudu ve škole tajným pitím alkoholu. Jejich učitelka Helene má podezření, že je Theo obětí domácího násilí a pátrání po důkazech a snaha malého chlapce zachránit se pro ni stává posedlostí. Cecile, matka Mathise, žije spolu se svým mužem ve spokojeném manželství, dokud jednoho dne neobjeví něco v jeho počítači. Něco, co ji donutí ptát se sama sebe, kdo je vlastně ten člověk, se kterým už tolik let žije. Čtyři hlavní postavy, jejichž bolest vede k činům spouštějícím koloběh událostí a rozsévajícím jen další a další bolest.

Autorka Delphine de Vigan se proslavila především svým románem Podle skutečného příběhu. Opěvovaná kniha mě osobně příliš nezaujala a iritující povahové vlastnosti postav spolu se spoustou nevyřčeného vytvořily kombinaci, která u mne prostě nezafungovala. Protože ale spisovatelům ráda dávám druhé šance, sáhla jsem plna zvědavosti po Poutech, které mě zaujaly na první pohled.

Pouta. Jsou to zákony dětství dřímající hluboko v nás, hodnoty, které nám umožňují odolávat, nečitelné principy, jež nás sžírají a blokují. Naše křídla i naše obojky. Jsou to odrazové můstky, od nichž se odvíjí naše síla, i příkopy, v nichž pohřbíváme své sny.

Pouta jsou spíš kratší novelou než plnohodnotnou knihou a celý příběh je vměstnán na pouhých zhruba 150 stran. O to větší překvapení se konalo, když jsem knihu dočetla. Autorka dokázala obsáhnout mnoho témat, pocitů a poselství a přečtení této knihy na mne mělo opravdu silný dopad. Příběh sleduje životní osudy několika postav, které se vzájemně znají a jejichž životy se postupně více a více proplétají. Pomalu odhalujeme démony schované za pohlednou fasádou lidí. Démony, které možná nikdy neměly být objeveny.

Samotné hlavní postavy jsou uhrančivé a podmaní si vás takřka okamžitě. Spousta z jejich činů je odsouzení hodná a přitom pochopitelná vzhledem k okolnostem, ve kterých se daní hrdinové ocitli. Tato pozoruhodná rozvrstvenost je fascinující a obdivuhodná. Kniha zajímavým způsobem poukazuje na to, jak mohou být mezilidská pouta zrádná. V jednom smyslu pozitivní pouta odkazující na loajalitu a věrnost, na druhou stranu pak pouta svazující, omezující naše rozhodnutí a ovlivňující náš smysl pro správnost.

Styl psaní je velmi přímý, bez jakýchkoliv příkras nám autorka předkládá syrový minimalistický příběh, bez souzení a téměř bez citů. Žádné slovo v této knize není navíc, vše naprosto pasuje na své místo. V příběhu se objevuje spousta palčivých témat, cílem autorky však není poučovat, čtenář se stává pouhým divákem určité životní etapy hlavních hrdinů a sleduje, jak různé okolnosti mohou vést až k fatálním dopadům.

Pouta jsou tím druhem knihy, nad kterou po dočtení musíte stále dokola přemýšlet, vracet se k ní a jednoduše se nedokážete hned ponořit do nějakého jiného příběhu. Jsou temná a přitom určitým způsobem naplněna jakousi závratnou nadějí. Toto dílo mě přesvědčilo, že dávat spisovatelům druhou šanci se opravdu vyplatí. I když mi autorky první kniha nesedla, Pouta jsou pro mě úplným opakem a jejich přečtení vám určitě doporučuji.

Darby se dozvídá otřesnou zprávu. Její vážně nemocná matka leží v nemocnici a každá z následujících hodin může být její poslední. Darby okamžitě usedá za volant a vyráží do vzdálené nemocnice. Cestou ji však zastihne nemilosrdná sněhová bouře. Husté sněžení ji uvězní na zapadlém odpočívadle spolu s dalšími čtyřmi lidmi. Její téměř vybitý mobil nenalézá žádný signál a zoufalství mladé studentky se zvyšuje. Vydává se ven z odpočívadla ve snaze najít mobilní signál někde v okolí.  Když prochází kolem zaparkovaných aut, všimne si něčeho děsivého a těžko uvěřitelného. V jednom z aut je v kleci zavřená malá holčička. A Darby ví, že její únosce je mezi přítomnými na odpočívadle.

Není úniku je tím správným thrillerem pro mrazivé podzimní večery. Spolu s hlavní hrdinkou Darby se stáváte vězni na odlehlém odpočívadle, zatímco venku zuří sněhová bouře. Děj se rozbíhá velice rychle a vy již po pár stranách tušíte, že to, co se dané noci odehraje, nebude nic pěkného. Darby má co do činění s nevyzpytatelným únoscem dítěte a může jím být kdokoliv z jejích čtyř společníků uvězněných v jedné malé místnosti odpočívadla. Pomalu sledujete, jak se hlavní hrdince začíná v hlavě tvořit plán na záchranu malé holčičky. Jak ale zjistit, kdo z přítomných se přetvařuje? Každý krok může být nebezpečný, Darby si musí velice dobře rozmyslet, komu bude věřit.

Když jsem se o knize dozvěděla, nechala jsem se celkem snadno nalákat na příslib mrazivého psychologického thrilleru a ten jsem také dostala. A k tomu ještě něco navíc. Hned od začátku má čtenář tendence vytvářet si scénáře a odhadovat, jaká bude zápletka a kdo je vlastně v celém příběhu tím záporákem. Mé odhady se s pravdou úspěšně minuly a počáteční obavy se rychle rozplynuly v kolotoči zvratů a akcí, které se po celou dobu příběhu střídají jak na horské dráze. I když vám nic vyloženě nevyrazí dech, pořád to stačí na dost obstojný thriller, který ke konci přitvrzuje a přitvrzuje. Od lehké psychologické linky se dostáváme k pěkně brutálním scénám a krev tuhne v žilách s každou další stranou víc a víc.

K čtivosti přispívá i zajímavé členění kapitol, kdy je každá jedna kapitola nadepsána konkrétním časem. S hlavní hrdinkou tak prožíváte doslova každou trýznivou minutu pekla, kterým si musí procházet. Navíc každá kapitola má tak otevřený a napínavý konec, že je skoro nemožné se od čtení odtrhnout. Klidnější první část, kdy se autor soustředí spíše na psychologii jednotlivých postav a připravování atmosféry, střídá část druhá, kdy se rozbíhá všechna akce. Autor se nebojí brutálních popisů a děsivého vykreslování detailů.

Tahle jízda mě vážně bavila a i když bych ji neřadila k vrcholům daného žánru, jistě nebudete litovat, pokud po ní sáhnete. Do sychravých podzimních večerů se skvěle hodí a naservíruje vám děsivou kombinaci mrazivé atmosféry zasněženého odpočívadla odříznutého od světa a směsice zvláštních postav u kterých dlouho váháte, která vás má znepokojovat víc. Konec připraví hned několik překvapení a zatajených dechů a pár posledních stran si raději přečtete několikrát znovu, protože u autora nemáte nikdy jistotu, jestli vás ještě něčím nepřekvapí.

85%

Waldo je úspěšným režisérem, který má za sebou desítky významných filmů, má známosti v kruzích těch nejslavnějších celebrit a k tomu o mnoho let mladší půvabnou indickou ženu. Nemoc a stáří ho však upoutaly na invalidní vozík a on potřebuje neustálou asistenci. Tu ochotně zastává právě jeho žena Zee s pomocí Eddieho, který je, jak Waldo říká, jeho "víc než známý a méně než přítel už přes třicet let." Po nějaké době Waldo pojme podezření, že ho jeho žena s Eddiem podvádí a to přímo v jejich bytě, jen o pokoj vedle.

Vůbec nic jsem měla přečtené za jedno odpoledne. Kniha má pouhých sto dvacet stran a já osobně ji vnímám spíš jako novelu než plnohodnotnou knihu. Děj sestává z mnoha krátkých kapitol, což čtivost ještě umocňuje. V knize se setkáváte se třemi hlavními postavami. Trochu protivný a zapšklý Waldo, který se nedokáže smířit s představou, že by mu jeho žena byla nevěrná. Temperamentní a horkokrevná Zee s indickými kořeny, která se do Londýna přestěhovala právě díky lásce k Waldovi. A pak Eddie, rodinný přítel, který je však čtenáři spíše záhadou a tak nejspíš nebudete vědět, co si o něm vlastně myslet.

Děj je vyprávěn Waldou, který se rozhodne pustit do zvláštního vyšetřování a následné pomsty, pokud se Eddieho přečin potvrdí. Čtenář brzy zjišťuje, že všechny postavy mají určité charakterové zvláštnosti, díky kterým by si k nim i na mnohonásobně větším prostoru hledal cestu jen obtížně.

V podstatě skoro celý děj se odehrává ve Waldově londýnském apartmánu, což spolu s jeho myšlenkami místy působí až klaustrofobně. Navzdory délce se autorovi podařilo vytvořit obstojnou zápletku a zajímavé rozuzlení. Je to spíše odpočinkové dílo, se kterým strávíte jedno zvláštní odpoledne a pak na něj nejspíš stejně rychle zapomenete. I tak vám však jeho přečtení mohu doporučit, ponurá atmosféra a Waldova komplikovaná osobnost z příběhu činí zvláštní výjev, jehož přečtením si ozvláštníte den.

65%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart!

» Chci knihu «

Každé léto Elia a jeho rodina ubytovávají ve své vile letního rezidenta. Ten u nich pak šest týdnů zdarma žije a tráví s nimi čas. Tuto tradici udržují už roky a za tu dobu se u nich vystřídalo mnoho lidí. Nyní si ospalou atmosféru italského venkova přijíždí vychutnat Oliver. Svým charismatem si rychle získává celé své okolí. Ne jinak tomu je v případě Elieho a mezi dvojicí pomalu vzniká pouto, jehož existence a hloubka může ovlivnit celý jejich život.

O této knize jste možná slyšeli v souvislosti s jejím filmovým zpracováním, které letos figurovalo v nominacích na Oskara a to konkrétně v kategoriích nejlepší film, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a v kategorii nejlepší adaptovaný scénář dokonce zvítězilo.

Knihu u nás nedávno vydalo nakladatelství Booklab a já jsem ráda, že se mi díky tomu dostala do rukou. Svůj příběh vám v knize líčí Elia, mladý chlapec, kterému jako blesk z čistého nebe do života vstupuje Oliver. Kniha je psána velice poeticky a přibližuje vzájemné sbližování a oddalování se dvou duší a těl. Elia prostřednictvím svého vyprávění nezachycuje jen události, které se odehrály, ale je pro něj především prostředkem určitého sebepoznání a pochopení. Často se ztrácí v představách a myšlenky plynou všemi směry. Odhalují jeho niterní touhy i pochyby, úvahy o životě a o lásce.

I když je děj místy až perverzní, jako celek působí dojmem silně intimní a důvěrné zpovědi. Duše hlavního hrdiny je vám zcela odhalena, nahá, rozervaná a nedokonalá. Velice se mi líbila také atmosféra prostředí, která byla brilantně vykreslená, podpořená mnoha detaily a jednoduše vás na dané místo okamžitě přenesla. Děj je zaměřen na oněch šest týdnů Oliverova pobytu v Itálii. Následně se k oběma mužům několikrát vrací s odstupem desítek let a tyto návraty jsou zdrcující, ale nevyhnutelné.

Tato kniha mě opravdu donutila přemýšlet. Občas to bylo nechutné, divné nebo zvrácené, ale možná jsme jen zvyklí na určité hranice, za nimiž nám přílišná intimita přijde pobuřující a určité věci tabu. Není ale přesně to účelem literatury? Vzbuzovat v nás emoce a spouštět nezastavitelný proud myšlenek a úvah. Autor se dostává až na samé dno hlubin lidskosti, avšak ne za účelem šokovat, nýbrž dovést nás k pochopení a procitnutí tak silnému, že nám kniha nevyhnutelně musí zůstat v paměti ještě dlouho po dočtení.

Byť jsem při čtení často měla pochybnosti a držela v sobě určitou skepsi, po dočtení jako by vše zapadlo na své místo a já jsem opravdu ráda, že jsem si Dej mi své jméno přečetla. Pokud i vy od literatury očekáváte něco víc, než jen všední zábavu, tahle kniha by vám neměla uniknout.

90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Slovart!

» Chci knihu «

Válečné vřavy utichly, ale Feyre, Rhys a jejich nejbližší přátelé mají stále plné ruce práce s přestavbou zničeného Nočního dvora. Blíží se však zimní slunovrat, období oslav a zaslouženého odpočinku. Opatrná radost a uvolněnost se plíživě šíří ulicemi a dostává se i do domu Feyre a Rhyse. Zářivým světlům slavností navzdory se však objevují stíny a strašáky, které mohou zasloužený klid ohrozit. Jak se s nimi zamilovaná dvojice a jejich nejužší kruh vyrovnají?

Jak již nejspíš víte, ACOFAS je čerstvě vydanou novelou k původní trilogii, jejíž první díl nese v češtině název Dvůr trnů a růží. Ihned po přečtení jsem se zařadila do zástupu fanoušků tohoto výjimečného světa a postav a proto jsem se s radostí vrhla i na ACOFAS. Správný fanoušek si přeci nenechá ujít jedinou možnost setkání se svými oblíbenými hrdiny. Má očekávání nebyla nikterak velká, přece jen se jedná o novelu a ne plnohodnotnou knížku. Stojí za přečtení?

Že se jedná o novelu je patrné na první pohled, kniha je útlá a čeká vás pouhých dvě stě stran čtení. Což je na Sarah opravdu překvapivě málo. Kniha vás zavede na Noční dvůr krátce po ukončení války. Lidé se stále srovnávají se ztrátami a traumaty, které jim hrůzná léta přinesla, ale pomalu začínají věřit tomu, že je čekají světlé zítřky. Kniha je rozdělena do krátkých kapitol a je vyprávěna střídavě z pohledu snad všech hlavních hrdinů. Nově tedy nahlížíme na příběh nejen z pohledu Feyre, ale také Rhyse, Morrigan a dalších.

Jelikož se blíží slavnosti zimního slunovratu, je celá atmosféra knihy příjemně "vánoční". I samotné tempo příběhu je poklidné a jelikož se jedná o pouhou novelu, je jasné, že vás nečeká žádná akční jízda plná zvratů, byť je těžké se s tím smířit - známe přece Sarah J. Maas. Pomalé plynutí příběhu je však příjemnou změnou a pauzou mezi akcí nabytými díly. Konečně máte možnost užívat si všedních životů hlavních hrdinů, aniž by někomu šlo o krk.

ACOFAS je mostem mezi posledním dílem původní série a prvním dílem série nové, jehož vydání se teprve chystá. Zaženete stesk po svých oblíbených postavách, užijete si s nimi příjemnou slavnostní atmosféru, dozvíte se nové informace a hlavně se nalákáte na pokračování, ve kterém Sarah jistojistě ukáže, že to čekání stálo za to. Tento příběh je jednoduše pro fanoušky, náročný čtenář zde nenajde nic, co by ho ohromilo nebo mu vyrazilo dech. Pokud vás tedy Dvůr trnů a růží nechal chladnými, nejspíš vás nenadchne ani ACOFAS. Pokud se však řadíte mezi nadšené fanoušky, určitě si čtení užijete a čeká vás i pár zajímavých překvapení. Na úplném konci knihy je pak krátká ukázka z nově chystané knihy. A tam se hlavně konečně dozvíte, o kom že ta nová série bude.

Na české vydání této knihy teprve čekáme, ale nebojte se sáhnout po tom anglickém. Je psán poměrně snadnou angličtinou a porozumění ději by vám nemělo dělat žádný větší problém.

Dle řecké mytologie byla Artemis dvojčetem Apollóna, byla bohyní lovu a bohyní Měsíce. Není příhodnější jméno, jaké by mělo nést první město na Měsíci, než právě Artemis. Jazz Bašarová právě v tomto městě na Měsíci žije už od svých šesti let. Živí se jako doručovatelka a i když si občas přivydělává pašováním zásilek, jejichž obsah je na hranici zákona, stále jí mizerné výdělky nestačí na nic lepšího, než to nejhorší jídlo a malou místnůstku s postelí. K přežití to stačí, ale kdo by s takovým životem mohl být spokojený? Proto když se jednoho dne Jazz naskytne možnost závratného zbohatnutí, neváhá ani minutu, velkému riziku navzdory.

Andy Weir je jméno, které nemusím nijak zdlouhavě představovat. Snad každý četl opěvovaného Marťana a můžu říct, že pro mě je to stále jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Přehnaná očekávání jsou tedy na místě, tak dlouho jsme přece čekali, až nám autor naservíruje nějakého nového super vtipného Marka Watneyho. Tentokrát to není muž, ale žena. Jmenuje se Jazz a žije v Artemidě, prvním a zatím jediném městě na měsíci.

Ze začátku se děj rozbíhá trochu pomalu. Sledujete každodenní počínání Jazz a snažíte se zorientovat v zajímavém prostředí měsíčního městečka. První část knihy je psána v poklidném tempu, pozornost čtenáře občas upadá kvůli trochu zdlouhavým popisům nezáživných aktivit a vy jen napjatě očekáváte, kdy se začnou dít všechny ty parády, co má Andy Weir jistě v rukávu. V průběhu celé knihy vás opět čeká spousta zajímavých technických detailů. Je vidět, že autor se ve vědě nejen vyžívá, ale i perfektně vyzná. A koho by náhodou tyto technické aspekty nebavily, stačí odstavec jen prolétnou očima a jede se dál. 

Současnost je v knize proložena útržky z minulosti, ke které se autor vrací prostřednictvím korespondence mezi Jazz a Kelvinem, chlapcem ze Země, se kterým si hlavní hrdinka píše od svých devíti let a kterého nikdy v životě nepoznala osobně. Tyto skoky do minulosti jsou nejen příjemným oživením děje, ale zároveň skvělým způsobem, jak čtenáři v potřebný okamžik oznámit, kdo je postava nově objevená v ději (protože jich není málo) a co to pro vás a hlavní hrdinku znamená. Dopisy se od vzdálené minulosti pomalu přibližují až k současnému okamžiku, což hezky napomáhá gradaci celého příběhu.

I když byl začátek knihy poněkud ospalý, v půlce jakoby Andy Weir znovu nabral dech a opět se z něj stává ten vtipný chlapík, se kterým byste si nejraději zašli posedět na pivo a celou dobu byste se nejspíš váleli pod stolem smíchy. Já jeho humor jednoduše miluji.

V Artemis se navíc dočkáte i lehounkého náznaku romantické linky, což knize dle mého taky příjemně prospělo. Autor si pro čtenáře připravil rozličné a zajímavé postavy, které rychle přirostou k srdci a učiní čtení ještě příjemnějším. I v této knize má Weir opět skvěle promyšlený každý detail. Velice mě zaujala například logika artemidského platidla - takzvaných "gemů", které vyjadřují množství nákladu, který za ně můžete dovézt ze Země na Měsíc (tedy pokud máte na účtu 100 gemů, můžete si ze Země nechat poslat 100 gramovou zásilku).

Všechno tyto detaily utvořily poutavý příběh, který je navíc okořeněný akční zápletkou a nezvykle i detektivními prvky. Přesto, že jsem si čtení užila, mám pocit, že jako celek to zas tak dobře nefungovalo. Děj mi přišel docela předvídatelný a nemohu se zbavit pocitu, že se tam toho vlastně zas tolik nestalo. A rozhodně ne nic, co by mi vyrazilo dech. Autor má opět sklony místy trochu přehánět a to už pak člověk jen kroutí hlavou. Závěrem snad mohu jen říci, že Artemis je dobrá kniha, avšak nijak výjimečná a najde se v ní spousta věcí, které by se daly vylepšit.

Jonghje je spořádanou ženou žijící v Jižní Korei. Není na ní nic zvláštního, moc toho nenamluví, s manželem mají klidný vztah. Každý den je jako ten předchozí, pečlivě nalinkovaný a v rámci zajetých kolejí. Až do onoho osudného dne, kdy Jonghje uprostřed noci vzbudí noční můra. Tak hrozná, že se kvůli ní rozhodne přestat ze dne na den jíst maso. Taková volba však šokuje jejího manžela i nejbližší okolí, nejíst maso je přece neslýchané.

Autorka Han Kang získala za své dílo prestižní ocenění Man Booker International. Právě díky němu se dostala do povědomí mnoha čtenářů. Ano, o Vegetariánce se mluvilo snad všude. Jelikož jsem sama již několik let vegetariánkou, byla jsem na knihu přirozeně velmi zvědavá. Nakonec byla vlastně úplně jiná, než jakou jsem ji očekávala.

Trochu netradičně bych ve své recenzi jako první ráda zmínila doslov. Ten totiž čtenáři poskytuje velice zajímavé informace. Například to, že kniha byla značně pozměněna překladatelkou Deborah Smith, která dílo překládala z korejštiny do angličtiny. Dozvídáte se, že do knihy dost citelně zasahovala a vy tak můžete jen polemizovat o tom, co doopravdy chtěla touto knihou autorka říct a komu její sláva ve výsledku patří.

Samotná kniha je velmi zvláštní. Příběh je rozdělen do tří částí, každé se ujímá jiný vypravěč. Hned od začátku mě zaujalo vykreslení korejské společnosti, ženám je odepíráno právo se svobodně rozhodovat a i zdánlivě neškodná volba, kterou přechod na rostlinnou stravu je, může vyvolat obrovské rozpory v rodině a dojít až k výhrůžkám a fyzickému násilí. Zajímavé bylo pozorovat jakýsi soukromý boj hlavní hrdinky proti systému, který spočíval ať už právě v nejedení masa nebo například v nenošení podprsenky a dalších věcech, které usedlou korejskou společnost více než pobuřují.

Čtenáře jistě zaujme, že právě hlavní hrdinka Jonghje jako jediná v knize "nedostala slovo". Její životní osudy sledujeme pohledem lidí, kteří byli v určitý časový úsek součástí jejího života. Konkrétně jsou to její manžel, švagr a vlastní sestra. Všichni tito lidé jsou velice odlišní a autorka se nebála dát to v dějových linkách plně najevo. Což je vlastně logické, protože každý jeden člověk, jehož očima se zrovna na příběh díváte, má jiné touhy, jiný pohled na svět a jiné názory. Pokaždé je tomu příběh uzpůsoben, mění se tedy atmosféra i řešené problémy a jen jako vedlejší účinek je nám dána možnost sledovat mimo jiné i život Jonghje. Toto velice originální pojetí mě opravdu zaujalo. Rozdílnost tří částí děje jen podtrhuje charakterové odlišnosti postav, které se postupně ujímají vyprávění a umožňuje vám sledovat Jonghje z různých úhlů, aniž by vám autorka dopřála nahlédnout do její vlastní hlavy. Předkládá vám události, ale neposkytne klíč k jejich rozklíčování, to už pak nechává na každém z vás, jak si to přeberete.

Po celou dobu čtení jsem z knihy měla velice zvláštní pocit. Některé části se mi četly lépe, některé hůře. Umění se občas dostávalo až k hranicím perverznosti, autorka se místy vyžívala v popisech nechutných scén a obecně má člověk pocit, že se zde promítá spousta rozličných témat a obrazů. Celou dobu člověk moc netuší, kam děj směřuje a vlastně ani jaký je význam mnohých událostí, které se v ději odehrají. Jejich porozumění je dle mého velice individuální a každý děj dost možná bude vnímat jinak.

Mně osobně se kniha četla dobře, místy mi vadil autorčin styl vyjadřování, ale jako celek je Vegetariánka zajímavým čtením. Rozhodně ji neřadím vysoko a ani nevím, zda se pustím do autorčiných dalších knih, ale musím říct, že jsem ráda, že jsem si tuhle knihu konečně přečetla.

Zdravím, milí čtenáři,

na začátku roku jsem nějak pokulhávala s psaním recenzí. Nebyl čas a možná ani nálada a tak se mi kupily přečtené knihy, ale recenze jaksi nikde. Když jsem si teď procházela, na co všechno jsem "zapomněla" nebo "nestihla" napsat recenzi, přišlo mi to celkem líto, protože některé z těch knih jsou opravdu výjimečné a zaslouží si být doporučeny i dalším čtenářům.

Protože sepsat zpětně všechny recenze by mi trvalo asi tak dva a půl roku, rozhodla jsem se pro koncept, který možná i pro vás čtenáře bude o něco atraktivnější - několik kratších mini recenzí, ve kterých se pokusím shrnout vše podstatné a jednoduše sdělit, zda byste si to také měli přečíst :)

Takže co se mi tu stihlo nakupit?

Ohníčky všude kolem
Odeonky jsou srdcovka a vždycky budou. Od Ohníčků všude kolem jsem měla možná až přehnaně vysoká očekávání. Nakonec to bylo něco trochu jiného, než jsem čekala, ale stejně jsem si knihu užila. Spousta silných myšlenek, rozmanitých životních osudů a příběhů. Život dokonalé americké rodiny se střetává s nekonvenčním životem mladé a nespoutané umělkyně. Čeká vás vynikající vykreslení psychologie postav, spousta ožehavých témat a palčivých problémů lidské společnosti. U téhle knihy nebudete chtít, aby někdy skončila.

Tahle kniha pro mne byla milým překvapením. Pojednává o rodině, která kvůli teroristickému útoku přišla o jednu z dcer. Tato tragédie změnila celý chod rodiny, otec začal pít a matka je opustila kvůli jinému muži. Celý příběh je vyprávěn očima malého chlapce, jehož bezprostřednost a dětský pohled na svět jsou místy až dojemné. Vážná témata jako je rasismus, šikana nebo vyrovnávání se se ztrátou člena rodiny jsou tak ukázána v trochu jiném světle, než jak jste na to zvyklí.

Dívka jménem Sus

Velice útlá knížka nabízející znepokojivý náhled do každodenního života lidí uprostřed kodaňského chudinského ghetta. Na pouhých 150 stranách čtenáře čeká spousta emocí a hlavně příběh, který vás odzbrojí svou bezprostředností a syrovostí. Sus je velice výraznou hlavní hrdinkou, jejíž osobnost formovalo mnoho těžkých životních situací a jejíž hlavním pohonem je nyní touha po pomstě. Tuhle jednohubku máte přečtenou během jednoho dne, ale v hlavně vám zůstane ještě dlouho poté.

A do třetice všeho dobrého ještě jedna Odeonka. Bohužel Podle skutečného příběhu mi nepadlo do noty. Nemůžu tvrdit, že to není dobrá  kniha, naopak se jedná o velice zajímavou a stejnou měrou děsivou sondu do patologického vztahu dvou žen. Povahy a jednání hlavních hrdinek mě ale vytáčely a spousta jejich činů pro mne bylo nepochopitelných. Z toho důvodu se mi to celé trochu hůř zpracovávalo. Nicméně poselství této knihy je zajímavé. Na konci autorka příběh opustí s otevřenou otázkou, kterou ale čtenář očekává už od půlky příběhu. I když mi tenhle příběh příliš nesedl, nemohu popřít, že jsem nad ním ještě notnou chvíli přemýšlela a vracela se k němu.


Četli jste některou z těchto knih? :)
Přeji hezký zbytek víkendu!
I.

Cop vypráví příběhy tří žen, které sice žijí na rozdílných kontinentech, ale pojí je nepřízeň osudu, se kterou se musejí potýkat. Smita žije v malé indické vesnici, patří k dalitům, nejnižší společenské vrstvě. Jejím údělem je každý den sbírat výkaly z pozemků bohatších sousedů. A stejný osud má potkat i její dceru. Giulia je temperamentní italskou dívkou. Její rodina se už po staletí živí zpracováváním vlasů v malé rodinné dílně. Vyjde však najevo, že firma je zadlužená a její budoucnost nejistá. Sarah žije v Kanadě a je prototypem úspěšné ženy. Podařilo se jí prorazit skleněný strop a zaujmout vysoké postavení v právnické firmě, nepřejícím kolegům navzdory. Během soudních procesů je sebevědomou a neporazitelnou soupeřkou, zradí ji však to nejdůležitější, její vlastní zdraví.

Stejně jako cop spojuje a proplétá tři prameny vlasů dohromady, tato kniha proplétá příběhy tří žen. Byť se na první pohled zdá, že toho nemají moc společného, opak je pravdou. Smitha, Giulia i Sarah se potýkají s nepřízní osudu v různých podobách. Ať už jde o nepříznivé společenské postavení v zemi, kde žena slouží jako pouhý doplněk muže a nemá téměř žádná práva, dluhy ohrožující existenci rodinného podniku a nebo nepříznivou zdravotní diagnózu. Kromě toho je však pojí ještě jedna, mnohem důležitější věc, touha bojovat.

Cop by se dal považovat za feministické dílo, ženy vykresluje jako silné bojovnice, které se nevzdávají a nečiní ústupky. Pokud jim v cestě k dosažení jejich cíle stojí nějaký muž, nebojí se ho odsunout stranou, ať se jedná o ambiciózní kolegy nebo vlastního manžela, hrdinky Copu si jdou řekněme až tvrdě za svým.

Příběh je rozdělen do poměrně krátkých kapitol, kdy střídavě sledujeme osudy jednotlivých hlavních hrdinek. Prostředí vyspělého západního světa je stavěno do kontrastu s nejchudšími místy Indie, kde čas jako by se zastavil před stovkami let. A právě tento kontrast a rozdílnost v prostředí a životních stylech hlavních hrdinek, mě velice oslovil.

Byť je kniha poměrně krátká, autorka do ní zvládla vměstnat až překvapivě mnoho událostí a informací. Čtení plyne samo a čtenář s nebývalou intenzitou prožívá životní osudy všech tří žen. Bylo fascinující sledovat, jakým způsobem se vyvíjí uvažovaní a jednání postav a jak se jejich příběhy, ze začátku tak vzdálené a odlišné, pomalu přibližují a nakonec symbolicky spojují ve společné cestě za lepším životem. Tento příběh vám utkví v hlavě a budete nad ním přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

Cynická Bára není typ holky, která se ráno probudí se sexy rozcuchem, protáhne se a na první pokus vyfotí #nomakeup selfie, za kterou dostane 200 lajků, než dojde do koupelny. Je spíš ten typ holky, která se ráno bojí podívat do zrcadla, na zůstatek účtu a do lednice. Její život se otočí vzhůru nohama, když jí umře babička a „odejde do nebe“. Bára ale zjistí, že smrtí nic nekončí, naopak jí všechno začíná!

Losos v kaluži je příběhem o výjimečném vztahu, který se utvořil mezi vnučkou a babičkou. Poté, co Báry babička umře a "odejde do nebe", život jako by rázem postrádal smysl a řád. Už tak cynická dívka se ještě více propadá do své zahořklosti a apatii vůči okolí. Jenže co když to smrtí nekončí? Byť se zdá, že téma knihy je vážné, co musím vyzdvihnout jako první, je autorčin humor. Vtipné hlášky a myšlenkové pochody hlavní hrdinky Báry jsou jako vystřižené z běžného života. Všechny strasti kolem vztahů, váhy a nebo třeba problémů s trochu ujetou spolubydlící.

Příběh je vyprávěn střídavě Bárou a její babičkou Miladou. Obě vypravěčky mi byly moc sympatické a tak jsem si stejnou měrou užívala i jejich dějové linky. Kapitoly jsou krátké a popisují loučení vnučky a babičky a období krátce po smrti Milady. Byť to všechno zní velice smutně, věřte, že z tohohle románu deprese rozhodně mít nebudete. Příběh je vyprávěn s lehkostí, autorka se nezabývá žádnými zdlouhavými popisy a servíruje čtenáři jen podstatné informace.

Autorka se zabývá také vztahem Báry a jejího přítele Václava, který je plný odloučení a šťastných shledání a ke konci se vyprávění dostává pomalu až do detektivní roviny, čímž autorka příběh poměrně příjemně okořenila. Celkově jsem z knihy mile překvapena. Bavil mě i lehký aspekt nadpřirozena, který se autorka nebála zahrnout do děje a který tam překvapivě dobře pasuje.

Konec je sice trochu moc idylický a prvoplánový, ale nemohu říct, že by mi to zkazilo čtenářský zážitek. Takhle kniha je zkrátka velice příjemnou jednohubkou, kterou mohu doporučit každému. Ti naši čeští spisovatelé nám opravdu mají co nabídnout.

Lyra: Z dálky vypadá institut na soukromém ostrově poblíž Floridy poklidně a skoro krásně. Při bližším pohledu byste však narazili na zavřené dveře a značky upozorňující na biologické nebezpečí. Ve skutečnosti se tam nachází utajované vědecké středisko, v němž žijí tisíce replik, které zde tráví pod vědeckým dohledem celý život. Institut je však nečekaně napaden a dvěma zkoumaným objektům, dívce Lyře - neboli číslu 24 - a chlapci číslo 72, se podaří uniknout. Společně se vydávají do neznámého prostředí venku, kde potkají Gemmu, jež se sama vydala na nebezpečnou cestu. Když se Lyra snaží pochopit, k čemu vlastně Institut sloužil, odkrývá tajemství, která změní život oběma dívkám.

Gemma: Gemma doposud strávila velkou část svého života po nemocnicích. Dřív bývala malou, věčně nemocnou holčičkou. Teď je z ní osamělá dívka, jejíž život ohraničuje domov, škola a její nejlepší kamarádka April. Poté, co ji téměř unese cizí člověk, začne Gemma zkoumat minulost své rodiny. Zjistí, že její otec byl zapojen do výzkumu v záhadném institutu. Aby nalezla odpovědi na své otázky, vydá se na Floridu, kde narazí na dvě repliky, čísla 24 a 72. Když se snaží pochopit, co se dělo v institutu, dozví se o sobě i o své rodině děsivé tajemství, které může zničit vše, co je jí drahé.

Replika je kniha, která vyniká krásným zpracováním. Má zářivý barevný obal a autorka vsadila na originalitu a knihu utvořila spojením dvou příběhů, které popisují stejné události, ale z jiného pohledu. Uvnitř najdete i dvě barevně sladěné látkové záložky a je zkrátka radost na toto dílo pohledět. Hned na začátku je čtenář instruován, že knihu může číst postupně, na přeskáčku nebo jak se mu zkrátka zamane. Já sama začala příběhem Lyry, po nějaké době jsem se však doslechla, že je příběhy lepší střídat. Nyní po dočtení to musím potvrdit. Ono přečíst si jeden příběh a pak číst znovu o tom samém s tím, že už dávno vím, jak to dopadne - to není zas taková zábava.

Abych pravdu řekla, trvalo mi docela dlouho, než jsem se do knihy jakž takž začetla. Od začátku jsem cítila silný odstup od hlavních postav, které mi nepadly moc do noty. V samotném ději se dlouho nic neděje, čtenář se utápí v nudné rutinně replik, které jsou povětšinou následkem klonování více či méně dementní, zpomalené nebo prostě jen divné. Bohužel ani pozadí příběhu není moc vykresleno. Víte jen, že jsou zde nějaké repliky lidí, že je vyrábí pán, co mu všichni říkají Bůh a že celé toto doupě hříchu je uzavřeno na skoro nedostupném ostrově. Později jsou vám nějaké souvislosti samozřejmě vykresleny, pořád je to ale v dost zjednodušené formě a to mi zkrátka ke spokojenosti nestačilo.

Říkám to nerada, ale číst tento příběh bylo jako brodit se po pás hlubokým bahnem. Myšlenkové pochody hlavních postav byly ubíjející, spousta scén více či méně nechutných a když konečně svitla naděje na nějakou akci, autorka ji zazdila pořádnou porcí klišé v podobě naprosto prvoplánového románku. Ten se samozřejmě odehrával z obou stran knihy. Příběh byl místy předvídatelný, což se však dá u daného žánru očekávat.

Musím uznat, že hlavní myšlenka byla opravdu zajímavá a nutno říct, že několik odhalení mě opravdu zaskočilo a mile překvapilo. Bohužel autorka nadějnou myšlenku dle mého nedokázala dost dobře využít a převést na papír a ve výsledku jde tedy jen o jeden z mnoha příběhů, který se tváří originálně díky nezvyklému zpracování, ale ve výsledku vás nic moc nového nečeká. Konec knihy byl celkem náhlý a neuzavřený, těžko tedy říct, zda se ještě nedočkáme nějakého pokračování. Nejsem si však jistá, jestli po něm sáhnu.

Ve světě budoucnosti, na zemi skomírající po atomových válkách, se nachází město Attiona. Tyčí se do závratných výšin a zatímco v horních patrech žijí nejbohatší občané v relativním přepychu, obyvatelé takzvaného Downtownu, tedy nejspodnějších pater města, musí dennodenně bojovat o holý život na zločinem zmítaných ulicích, které se navíc utápí v záhadné epidemii, bleskově se šířící celým městem. Jedním z nich je i Jason. Vždycky si přál být hrdinou a nikdy nepřestal bojovat. S každým soumrakem nasazuje masku a vydává se do ulic bojovat za lepší svět. Naopak Luco by si nejraději přál od všeho utéct a prožít život v klidu a míru. Existuje však taková věc ve světě, kde zlo nosí tisíce masek?

Projekt Kronos je rozsáhlé sci-fi českého autora, které vyšlo pod záštitou nakladatelství Host. V obrovské konkurenci, která v tomto žánru panuje, je těžké vydobýt si přízeň fanoušků - obzvlášť v našem malém českém rybníčku, kde mají lidé tendenci dívat se na domácí autory skrz prsty. Jaký je tedy Projekt Kronos a vyplatí se vám do něj investovat?

Prostředí příběhu je opravdu nezvyklé. Čtenář se ocitá na zvláštním postapokalyptickém místě, které může působit jako normální město, jen trochu architektonicky unikátní. Nad sebou se nachází desítky pater plných lidí. Čím níže se nacházíte, tím hůře pro vás. Co se týče samotného děje, na téměř šesti stech stranách vás čeká hutné a kvalitní sci-fi. Projekt Kronos je ohromně komplexní, ale přitom zcela jasný a pochopitelný. Střídá se zde mnoho časových a dějových linií a opravdu mnoho postav, což dává čtenáři možnost nahlížet na příběh z více úhlů, skládat si dohromady jednotlivé dílky a vůbec se pořádně vžít do světa, který autor vytvořil. Přes onu zmiňovanou komplexnost jsou všechny vazby srozumitelné a snadno pochopitelné. Napsat tak neskutečně promyšlený příběh, aniž by se v něm čtenář ztratil, je dle mého ukázkou opravdového spisovatelského umu a obratnosti. Což je téměř neuvěřitelné vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o autorovu prvotinu.

Jak již jsem zmínila výše, v knize se nachází mnoho postav, přesto autor zvládne věnovat dostatečnou pozornost každé z nich a vám utkvějí v paměti díky svým zajímavým charakterům. Ať už je to psychopatický, ale určitým zvráceným způsobem fascinující Gasz nebo zarytý idealista Jason, jehož morální správnost je místy až dojemná. Dalšími postavami, které vás příběhem budou provázet nejčastěji, je Nataly, nepřekvapivě geniální hackerka, které však autor propůjčuje roztomilou otravnost a urputnost, které z ní nakonec dělají docela obyčejnou holku. Nebo Luco, sympaťák se záhadnou minulostí, který nestojí o žádné zbytečné potíže. A to je jen zlomek rozmanité palety postav, která vás v Projektu Kronos čeká.

Tohle není kniha, kterou byste četli jen proto, že vás zajímá, jak to celé dopadne. Je to kniha, u které si užíváte každou stranu příběhu, ten skvělý pocit, kdy pomalu začínáte vidět celou mozaiku a kdy vyvrcholení je jen bonusem za úžasnou cestou plnou zajímavých postav, temné atmosféry a chytlavého prostředí. Jedná se o rozmanitý, ale přesto velice čtivý příběh.

Občas mi úplně nesedl způsob střídání jednotlivých dějových linií. Respektive jejich nestřídání. Jak již bylo řečeno výše, čtenáře čeká spousta postav, kterým jsou věnovány jednotlivé dějové linky. Autor je různě střídá, občas mi však přišlo, že se od některých vzdálil až moc a na moc dlouhou dobu. Velkou část knihy zabírá sledování života v Sirotčinci, jenže čtenáři začne chybět Jason a další postavy a je to zkrátka až moc dlouhá doba, než vám autor dopřeje se s nimi opět shledat. Nemluvně o tom, že čtenář může pozapomenout, co přesně se v té které lince odehrálo a věřím, že častější střídání těchto linií by přispělo k čtivosti a celkovému náboji.

Závěrem nutno říci, že tahle kniha je napsána na světové úrovni a dalece předstihuje žánrové konkurenty, kterým vyšlo mnohonásobně více výtisků. Pokud máte chuť na pořádné a kvalitní sci-fi, neváhejte a podpořte tohoto obrovsky talentovaného českého spisovatele, který má dle mého nakročeno k úspěšné kariéře.

Kousek od New Yorku stojí překrásný dům mladých novomanželů Karen a Toma Kruppových. Jsou šťastní, ostatně nic jim v životě nechybí. Karen je milující věrnou manželkou, jejíž muž sklízí pracovní úspěchy a hned v domě vedle bydlí její nejlepší kamarádka Brigit. Co víc si přát?

Jednoho dne se však idylka roztříští jak sklo, když se Karen za záhadných okolností vybourá. Spořádaná žena najednou vyběhne z domu, nezamkne, nevezme si mobil a uhání autem, jak kdyby jí šlo o život. Na konci zběsilé jízdy ji čeká bouračka, která jí nejenže zajistí několika denní pobyt v nemocnici, ale také ztrátu paměti. Proč se vybourala a před čím ten osudný večer utíkala?

Shari Lapena si mě získala už svou prvotinou Manželé odvedle. Přirozeně jsem se tedy nemohla dočkat, jaký vývoj nás čeká v novince této autorky, která nese slibný název Někdo cizí v domě. Opět se čtenáři do rukou dostává  něco mezi krimi a thrillerem, proložené samozřejmě notnou dávkou více či méně komplikovaných mezilidských vztahů. Žánrově se autorka drží zajetých kolejí a volí podobnou atmosféru, jako v Manželích odvedle. Čeká vás přímý, jasný děj, malé množství postav a svižné tempo ještě umocněné tím, že je příběh rozdělej do mnoha krátkých kapitol. Zkrátka tuhle jednohubku máte přečtenou během jednoho až dvou dnů.

Jako největší pozitivum vnímám čtivost knihy. Od začátku jsem byla zvědavá, jak se děj bude vyvíjet, bavilo mě sledovat a odhadovat sebemenší zvraty (a že jich bylo požehnaně) a za to patří autorce velká poklona. Shari Lapena prostě umí psát tím výjimečně poutavým způsobem, kdy je děj přímočarý a ne přehnaně složitý, ale zároveň nabízí dost záhad a zvratů, aby vás bavilo číst až do konce a ideálně bez přestávky.

V knize si autorka vystačila s poměrně malým množstvím postav. Karen působí jako panička se spořádaným životem a nikdy nevybočující z davu. Její manžel je občas tak trochu natvrdlý, ale udělá  pro jejich spokojené manželství vše. Další, kdo doplňuje hlavní hrdiny, je otravná sousedka Brigid, která je moc urputná a vlezlá, než abych dokázala uvěřit, že se s ní někdo může doopravdy kamarádit. Nechybí zde ani sympatická dvojice detektivů, která v příběhu bohužel nehraje prim a autorka ji občas trochu odsouvala do pozadí.

Byť je znát, že se autorka od své předchozí knihy hezky vypsala, ani zde se nevyhnula pár věcem, které mi vadily už v Manželích odvedle. Jedná se hlavně o závěr knihy, který je přemrštěný a navíc zazděný nebetyčným klišé. Obzvlášť pak poslední zhruba tři strany bych z knihy naprosto vyškrtla. Hlavní zápletku a šokující odhalení jsem bohužel odtušila už v půlce knihy. I tak jsem si však čtení opravdu užila a určitě tuto žhavou novinku doporučuji i vám. Jen u těch konců si se Shari Lapenou zatím moc nesedneme.

Anne a Marco mají celkem spokojené manželství. Žijí v krásném domě se svou šestiměsíční dcerkou Corou. Jejich sousedé je pozvou na večírek, má to však jednu podmínku - dítě nechat doma. Nechtějí si přeci nechat zkazit večer "pro dospělé". A tak se manželé rozhodnou, že Coru nechají v postýlce. Jsou hned ve vedlejším domě, každou půlhodinu dcerku budou chodit kontrolovat a navíc u sebe budou mít celý večer dětskou chůvičku. Nemůže se přece nic stát..

Přesně, jak slibuje nápis na obálce, v této knize vás čeká strhující příběh plný zvratů. Čtenář sleduje příběh dvou lidí, kteří učiní jedno zdánlivě nezávadné rozhodnutí. Nechají svou dceru doma samotnou. Jen na chviličku, je přece malá, z postýlky se sama nedostane a oni u sebe budou mít celý večer chůvičku. Když se pak vracejí z oslavy domů, čeká je nepříjemné vystřízlivění. Cora ve své postýlce není.

Manželé odvedle se vezou na vlně velkého úspěchu, který poslední dobou sklízejí thrillery jakoby vystřižené z běžného života, zaměřující se na sociální vazby a vztahy okořeněné nějakou tou vraždou nebo záhadným zmizením. Je těžké nepřistupovat k této knize s obavami, obzvlášť se všemi těmi nápisy slibujícími bestseller. Samotný děj se rozbíhá opravdu rychle a po pár stranách stojíte uprostřed policejního vyšetřování. Otázka je jasná - kdo unesl šestiměsíční miminko a proč? Ze začátku se zdá, že neexistují žádné stopy, postupem času se však nitky začínají pomalu rozplétat. Napětí je po celou dobu skvěle dávkováno, což čtenáře udržuje neustále v pozoru a očekávání. Namáháte mozkové závity a domýšlíte si nejrůznější teorie, ale autorka vždy dokáže přijít s nějakým překvapivým detailem, který osvěží děj a přinutí čtenáře dumat nad celým příběhem ještě více.

Více pozornosti bych zaměřila na samotné postavy, jakžtakž se dozvíte něco o Marcovi a Anne, ale ostatní postavy na mě působily odbytě a nepropracovaně. Kdyby se jim autorka věnovala více, pozvedla by knihu na další úroveň. Například policie působí, že je v knize jen jako doplňkový element, což mě občas trochu mrzelo.

Co se týče děje a způsobu psaní, musím říct, že jsem byla nadšená. Manželé odvedle jsou přesně tím typem knihy, u kterého přestáváte vnímat okolí a soustředíte se jen na zběsilé otáčení stran, které se navíc díky lehkosti, s jakou autorka píše, čtou opravdu samy. Sebevíc se může na začátku zápletka zdát zjevná, postupem času budete více a více překvapeni a až skoro až do posledních stran vás autorka bude držet v napětí.

Jediné, co bych knize vyčetla, je posledních zhruba pět stran, kde se příběh zvrhává v něco poněkud absurdního a překombinovaného. Odmyslet si tento závěr, který byl za mě opravdu navíc, hodnotím Manžele odvedle celkem vysoko. Je to vynikající kniha, u které si odpočinete, ale která má svou kvalitu, je promyšlená a čtivá. Zkrátka přesně taková, jaká má dobrá kniha být.

Planeta Kerenza IV byla napadena nepřátelskou korporací s cílem převzít těžební důl na hermium. Některým lidem se podařilo utéct a na palubě lodi Hypatia míří na skokovou stanici Heimdall. Tohle vše jste zažili v Illuminae, nevídaně úspěšném sci-fi, které se vrylo do paměti čtenářů převážně díky svému nevšednímu vizuálnímu zpracování. Nyní dostáváte do rukou druhý díl, stejně monumentální a na první pohled zajímavý. Příběh začíná tam, kde Illuminae skončilo. Akorát se čtenář ocitá na palubě skokové stanice Heimdall, kde vrcholí přípravy na oslavy dne Terry. Hanna je dcerou velitele stanice a ten pro ni udělá vše, co jí na očích uvidí. To Nikova rodina nemá zrovna růžovou minulost a její pověst ji předchází. Jejich cesty se střetnou, když na jejich stanici zaútočí neznámá skupina lidí a oni musí spojit své síly, aby přišli na to, o co vetřelcům jde a jak zabránit blížící se zkáze.

Už je to delší dobu, co jsem četla Illuminae, ale jakmile jsem měla za sebou prvních pár stran Geminy, okamžitě jsem si vzpomněla, co mě na téhle sérii tak děsně baví. Opět se ocitáte uprostřed nejhlubšího vesmíru a na rozkoukání nemáte moc času, protože děj nabírá na otáčkách nezvykle rychle. Byť má kniha zhruba šest set padesát stran, díky svému zpracování se čte nezvykle rychle. Forma se od Illuminae prakticky neliší. Čtenáře opět čeká spousta přepisů kamerových záznamů, chatů a telefonátů. Novinkou oproti jedničce jsou pak deníkové záznamy, které si vede hlavní hrdinka Hanna. Ta je umělecky nadaná a proto vás čekají nejen její myšlenky přenesené na papír, ale také spousta překrásných kreseb, které přiblíží nejen život jednotlivých postav, ale také samotné fungování stanice a mnoho dalších detailů. Vizuální zpracování je zkrátka na jedničku, to je u této série bez debat. Nádherné a originální zpracování opět funguje a připoutá vás ke stránkám na dlouhé hodiny. Texty tvoří obrazce, poletují si po stranách, jsou hravé a dokazují, že fantazie nemá žádné hranice.

Autoři se snaží nečerpat z prvního dílu a je znát snaha udělat Geminu alespoň v některých aspektech odlišnou a novou. Což se překvapivě daří. Děj je úplně jiný a byť zde najdete spoustu podobností, ve výsledku je to zase něco nového. Velice mě bavily postavy. Hanna, kterou okolí vnímalo jako hloupoučkou blondýnku, ale která si z toho vůbec nic nedělala. Rebelský Nik, který tak trochu tlačil na pilu a jeho droboučká sestřenice Ella, která pro trefnou hlášku nemusí chodit daleko.

Kromě hrozby, kterou pro Heimdall představují vetřelci, kteří stanici napadli, musí naši hrdinové čelit ještě spoustě dalších problémů. Například odpudivému mimozemskému druhu, který se tak trochu nedopatřením na stanici rozšířil. Čím víc se kniha blíží ke konci, tím víc autoři přidávají zápletek a zvratů a dalších a dalších teorií, což způsobuje, že je to jednak trochu zmatené a jednak trochu hůře stravitelné. Působí to zkrátka místy až moc neuvěřitelně a fenomenálně, autoři moc tlačí na pilu a sunou do čtenáře své nápady jeden za druhým, až má člověk pocit, že mu z toho exploduje hlava. Jak velice ráda připomínám, méně je někdy více. A stejný názor mám i u Geminy. Byť jsem si ji užila a naprosto ji doporučuji k přečtení všem, protože je to zkrátka neskutečná jízda a zábava, konec mi přišel přehnaný a už toho na mě bylo jednoduše moc. Nemusí se přeci vždycky stát ty nejméně uvěřitelné věci. A ještě navíc všechny najednou.

Doufám, že jsem na přečtení nalákala všechny, kteří se k druhému dílu této trilogie ještě nedostali a já sama se velice těším na závěrečný díl. Tahle série mě prostě baví a navzdory malým výtkám musím hodnotit vysoko.

Máte rádi Doctora Who? V tom případě byste měli zbystřit, protože Jízda je inspirována seriálem Class, který je spin-offem právě veleúspěšného Doctora Who. Příběh je zasazen mezi 2. a 3. epizodu. Ještě jste se v tom neztratili? Scénáristou tohoto seriálu je Patrick Ness, který je také autorem námětu Jízdy. Společně s hlavními hrdiny se ocitáte na střední škole v Coal Hill, kde se lidé začínají chovat poněkud zvláštně. Poppy, kterou všichni znají jako tichou a vzornou dívku, ukradne auto a po zběsilé jízdě skončí v rozbité výloze obchodu. Max, milý a přátelský chlapec, podpálí jednoho dne svůj dům a zabije celou svojí rodinu. A to není zdaleka vše. Proč se lidé začínají chovat zvláštně? A co všechno za záhadnými událostmi stojí?

O zajímavosti nápadů Patricka  Nesse jsme se mohli přesvědčit už v několika knihách, které mu u nás vyšly. Nebylo tedy pochyb, že i Jízda v sobě nejspíš bude skrývat zajímavý potenciál. Příběh sleduje několik hlavních hrdinů, kteří navštěvují stejnou střední školu. Z novin a ze svého okolí se pomalu dozvídají o množících se zvláštních příbězích. Jakmile se začnou chovat divně i lidé z jejich blízkého okolí, začnou si klást otázku, co se to vlastně děje.

Co zaujme čtenáře již od prvních stran, je poměrně drsný styl psaní. Surovost, s jakou je kniha napsaná, je poněkud překvapující, nicméně k tajemnému příběhu zajímavě sedí a propůjčuje mu místy až hororový nádech, což mě neskutečně bavilo. Spolu se zběsilým tempem, které autor hned od začátku nasazuje, nutno dodat, že název Jízda je opravdu vypovídající. Jízda je přesně ten typ knihy, ve které přes všechnu akci nezbývá na vysvětlování moc času. Proto je čtenář ze začátku trochu zmatený a raději jen rychle otáčí strany, snaží se v příběhu co nejrychleji zorientovat a sleduje, jak se před ním pomalu rýsuje zajímavé a trochu mrazivé sci-fi.

Jak již jsem zmínila, kniha je celkem brutální a čtenáře čekají poměrně barvité popisy. Nicméně většinou se jedná o popisy oněch zmíněných brutálních scén, nikoli třeba prostředí, ve kterém se děj odehrává. Věřím, že Jízdě by vůbec neuškodilo, kdyby byla o pár desítek stran delší a autor se více zaměřil právě na popisy. I samotné postavy by si zasloužily více prostoru, jelikož takhle mi trochu splývaly dohromady. Větší propracovanost by prospěla například panu Fletcher. Tento hlavní záporák mi přišel až absurdně zlý a tím pádem trochu hůře uvěřitelný.

Před čtením určitě doporučuji zhlédnout seriál. Já jsem to neudělala a přišlo mi, že mi spousta detailů unikala. Nabyla jsem dojmu, že autor knihu píše právě pro lidi, kteří již daný svět znají. Události, které se staly na počátku celého příběhu jsou vysvětleny jen zjednodušeně, což je pro "nováčka" do daného světa neuspokojující. Je velká škoda, že autor při psaní vynechal jakékoliv pozadí příběhu - kdo jsou jednotlivé postavy, jaká je jejich historie a další informace, které jsou v tomto případě pro pochopení příběhu opravdu klíčové. Myslím, že když někdo dospěje k rozhodnutí napsat podle seriálu knihu, stálo by za to napsat ji tak, aby si ji užili i lidé, kteří seriál neviděli. Jinak totiž působí příběh trochu neúplně a jako samostatná jednotka zkrátka nefunguje zas tak dobře.

Je to už nějaký ten pátek, co všichni četli Dívku ve vlaku a udělali z této knihy v podstatě takový fenomén. Možná právě kvůli ruchu, který kolem této knihy neustále byl, se mi do jejího čtení pořád nechtělo. Před prázdninami jsem se do ní konečně pustila a detailní popis toho, jak se mi kniha líbila, najdete přímo v recenzi. Tady se chci věnovat spíše filmovému zpracování, na které jsem se musela podívat hned po dočtení. Mám totiž strašně ráda ten pocit, že se mohu znovu vrátit do známého příběhu. Miluji porovnávání svých představ s herci, které vybral štáb a také sledování odlišností.

Do filmu jsem samozřejmě šla se spoustou otázek, ale hlavně pochybností. Je vůbec možné aby sympatická herečka Emily Blunt dokázala ztvárnit Rachel, alkoholičku a držitelku ceny "nejotravnější postava na světě"? Odpověď zní - ano, je. Emily Blunt v hlavní roli opravdu excelovala a skvěle ztvárnila všechny ty otravné vlastnosti a projevy, kvůli kterým jsem knižní Rachel neměla ráda. Trochu nevděčná práce, ale všechna čest pro herecké schopnosti zmiňované herečky. Další z herců, kdo mě ve filmové verzi bavil, byl Luke Evans. Knižního Scotta jsem si představovala jako pochybného protivného chlapíka a Luke Evans mi do mé zaryté představy samozřejmě vůbec neseděl. Filmový Scott je pro mě tedy v podstatě někdo úplně jiný, ale vlastně mi to tak vyhovuje víc.

Co se týče dějové linky, ten, kdo četl knižní předlohu, nebude zklamán ani rozhořčen nad tím, že by tvůrci filmu něco změnili. Film se knižní předlohy celkem věrně drží. Na můj vkus zde bylo až příliš okatých náznaků, takže uhodnout rozuzlení bude asi ještě snazší, než u knihy, kde se mi to podařilo už zhruba v půlce příběhu.

Sečteno podtrženo se mi filmová Dívka ve vlaku líbila, dobré herecké výkony a krásně vystižená ponurá atmosféra příběhu (který se místo v původním Londýně odehrává v New Yorku). Nemohu se však přenést přes skutečnost, že mnoho scén, které skýtaly obrovský potenciál, mohlo být natočeno lépe - velkolepěji, tak že by divák zapomínal dýchat. Bohužel na mě působily odbytě a uspěchaně a celý ten krásný potenciál knižní předlohy byl tak trochu zmařen. Filmová Dívka ve vlaku je pro mě stejně jako ta knižní ve finále příjemným zážitkem. Rozhodně ji však nevnímám jako něco výjimečného nebo průlomového.

Jak se film a kniha líbily vám?
Nebo se na ně teprve chystáte?

Hezký zbytek večera!
I.

Drazí čtenáři!

Už se nám ten nový rok začíná pěkně rozjíždět a já doufám, že pro vás bude úspěšný a plný skvělých zážitků. Nový rok samozřejmě přímo vybízí k nostalgickému poohlédnutí se za rokem uplynulým a protože si nejsem jistá, zda jsem tak učinila vloni, letos musím :) A jelikož tady se věnujeme hlavně knihám, ráda bych sepsala malý žebříček toho nejlepšího, co mi za loňský rok prošlo rukama. Ne vždy je ta ruka při výběru šťastná a proto na konec přidávám i dva za mě největší přešlapy roku 2017.

Snad pro vás tenhle článek bude inspirací! Nutno ještě zmínit, že knihy jsou seřazeny náhodně, protože - udělat ještě pořadí dle kvality? Haha, nejsem blázen a ráda bych tenhle článek dopsala ještě letos.

Dobře, i když jsem říkala, že to nebude seřazené podle kvality, tohle tak trochu odpovídá. Možná už ve věci Sarah J. Maas přestávám být objektivní, ale ruku na srdce - něco takového tu prostě ještě nebylo. Sarah zlomila "kletbu" druhé knihy v trilogii a ACOMAF je pro mě nejlepším dílem celé série. Jakože na plné čáře. Čeká vás hutná a kvalitní fantasy, která je neskutečně čtivá, chytrá, promyšlená, s dokonale zpracovanými postavami, které vám přirostou k srdci, fascinujícím a úžasným světem a sympatickou hlavní hrdinkou. Má vůbec cenu dál se tady rozplývat? Tohle je pro mě prostě kniha loňského roku.

Na český překlad závěrečného dílu trilogie, o které jsem mluvila už výše, stále čekáme. Nicméně nedočkavý fanoušek odpočítával dny už do vydání originálu. ACOWAR pro mne nebyl tak dobrý jako druhý díl série, nicméně i on měl něco do sebe a nadmíru kladně hodnotím hlavně závěr, jaký autorka zvolila. Mnoho zvratů a zajímavý vývoj. Možná to bylo moc dlouhé, ale stejně jsem si to užila.

Manželé odvedle

Do žebříčku toho nejlepšího za loňský rok se samozřejmě propracuje i nějaký thriller. Za mě jsou to Manželé odvedle, kteří umně spojují společenský román s prvky krimi a psychologie. Až do konce si udrží háv tajemna a závěrečným rozuzlením opravdu překvapí. Bohužel posledních pár stran už je trochu přes čáru a moc překombinovaných, ale i tak tahle kniha rozhodně stojí za přečtení.

Poněkud starší kniha, která se mi však do rukou dostala až teď. Jaká škoda! Sice po přečtení nebudete mít zrovna nejpozitivnější náladu, ale na oplátku dostanete silný příběh o zneužívané dívce, plný zajímavých námětů a především opravdu k zamyšlení. Kniha vám navíc přiblíží jednu z nejméně prozkoumaných poruch osobnosti.

Knihy od Backmana jsou prostě kouzelné. Tentokrát se vyprávění zhostil trochu netradičně a nechal nás nahlédnout do svého soukromí prostřednictvím upřímné a dojemné zpovědi určené svému synovi. Mnoho příjemných momentů plných smíchu je něco, co vás čeká snad u každé z Backmanových knih. Zároveň zde však najdete i spoustu vážnějších témat, která vás chytnou za srdce. Pokud máte autora rádi, neváhejte a využijte možnost poznat ho trochu blíže.
...................................................................................................................................................................

Kdo mne sleduje už déle, tomu možná neuniklo, že Erlend Loe je moje srdcovka. Doppler pro mě má zvláštní nostalgickou hodnotu a zanechal ve mně silnou stopu. O to víc jsem se těšila na novinku - navíc v překrásném hábitu. Příběh přímo navazuje tam, kde Doppler skončil a opět přináší mnoho kouzelných chvil, zábavných zážitků a ironie, která je autorovi tak vlastní. Úžasná kniha, kterou bych doporučila opravdu každému. Pod rouškou vtipu skrývá poselství krásná a silná. Málokdy si čtení užívám tak moc, jako u knih Erlenda Loeho.


Nebudeme si nic nalhávat, na YA literaturu už jsem stará a pomalu přesídluji spíš k jiným žánrům. O to víc jsem byla nadšená z této sci-fi novinky, která nám ukazuje náš svět obohacený o zajímavé technologie. Především pak o stroj umožňující cestování mezi paralelními dimenzemi. Jak by náš svět vypadal, kdyby se dějiny odehrály jinak? Kdybychom v nějakém důležitém životním rozhodnutí zvolili jinak? Po nadprůměrném dobrodružném ději vás čeká dech beroucí vyvrcholení a rozuzlení. Tisíc kousků tebe byste si neměli nechat ujít.

Píseň zimy
Kniha sice překrásná jak obálkou, tak grafickým zpracováním vnitřku, ale jinak prázdná a nudná. Zpočátku kouzelnou pohádkovou atmosféru zhatí nemožné postavy a nekonzistentní příběh. Všechen potenciál zůstává nevyužit a vás čeká skoro čtyři sta stran utrpení. Celé to tak trochu působí, jak když pejsek s kočičkou pekli dort.

Ledová krev
Kniha, ve které se toho moc neděje a když už se něco dít začne, stejně víte desítky stran dopředu, jak to dopadne. Za mě trochu ztráta času, žádné popisy ani zajímavé postavy, které by udržely vaši pozornost. Příběh je tuctový, držící se zaběhlých postupů, stereotypů a klišé.




Jaké jsou podle vás nejlepší a nejhorší knihy loňského roku?
Máte na něco z mého žebříčku opačný názor?
I.