Osamělost prvočísel - Paolo Giordano | recenze

Alice a Mattia, dva lidé, které spojuje možná právě jejich odlišnost od ostatních. Mají však  ještě něco společného, rozhodnutí, která oba učinili v dětství a která změnila běh jejich životů. Alice se rozhodla, že nebude závodně lyžovat a Mattia nechtěl vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Rozhodnutí zdánlivě nepodstatná však mohou mít zásadní vliv na vývoj celého vašeho života. Alice i Mattia se s následky potýkají ještě dlouho v budoucnosti a události z let minulých se neustále vrací zpět.

Osamělost prvočísel je kniha osobitá a netradiční. Ukazuje vám životy dvou hlavních postav, kterými jsou zmiňovaní Alice a Mattia. Oba hlavní hrdinové jsou tak trochu zvláštní. Alice mi byla občas až nesympatická, ale zároveň myslím, že autor skvěle vykreslil podstatu poruchy, kterou trpěla. Naopak Mattia by se dal považovat za takový prototyp podivínského literárního hrdiny. Nemá přátele, s ostatními navazuje kontakt jen těžko a vlastně o to ani nestojí. Zato je nadprůměrně inteligentní, se zálibou v matematice a silně fascinován čísly. Celá kniha nám tak nabízí jakéhosi průvodce životy obou hlavních hrdinů, kteří se potkávají a vzájemně odlučují znovu a znovu, v jiný čas a na jiných místech. Některé životní příběhy hlavních hrdinů jsou přerušeny v půlce a my odskakujeme klidně o několik let do jiné části jejich životní cesty. I přes spoustu ponurosti, kterou toto dílo skýtá, se vám dostane tak nějak pod kůži a já upřímně bezprostředně po dočtení nebyla schopná jednoznačně říct, zda se mi líbilo nebo ne. S jistotou mohu říct, že Osamělost prvočísel je kniha se zajímavým kouzlem, které asi stojí za to jednou za čas prožít. Spousta myšlenek je krásných a milých.

Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého.

Obrovská melancholie je znatelná na každé straně a vás tlačí na hrudníku jako kámen, ale stejně máte někde v hloubi duše příjemný hřejivý pocit. Protože tohle je opravdu příběh ze života. Se vší jeho nevyzpytatelností, nelogičností a občas nějakou tou nespravedlností. Možná je té melancholie a ponuré nálady moc a možná je jí přesně tolik, kolik jí v určitých fázích života reální lidé mají. Nečekejte snadnou cestu, nečekejte dobré konce. Po přečtení tohoto díla jsem měla vážně zvláštní pocit. Nic nebylo tak, jak by mělo být, ale přesto jsem cítila, že je vlastně všechno správně. Že takhle by to v realitě nejspíš opravdu dopadlo.

Osamělost prvočísel v sobě skrývá nepopiratelné literární kvality. Navzdory tomu, že občas je směr vývoje děje méně znatelný, nikdy neztrácí svou čtivost. Věty plynou přirozeně a snadno a příběh vás unáší dál. Celý příběh je přesvědčivý a postavy jsou napsány opravdu skvěle. Čtenář cítí zoufalost nad jejich rozporuplným chováním a nejraději by každou chvíli zasahoval do děje. Ale právě ony chvíle, kdy jsou vám postavy krajně nesympatické a jejich chování je na facku, jsou nejsilnější a pro čtenáře nejhůře stravitelné. Ta zdánlivá bezvýchodnost, kdy někdo ubližuje sobě samému a stejně je schopen na určité úrovni jakžtakž normálně fungovat. Psychologie postav je v této knize opravdu fascinující, se silným a strohým poselstvím, že jen málokdy si člověk dokáže sám pomoct. Ať již se jedná o problémy s příjmem potravy, sebepoškozování nebo cokoliv jiného.

Když si nyní srovnávám pocity, musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si tuto knihu přečetla. Zanechala ve mě silné pocity, těžko pojmenovatelné, ale o to intenzivnější. Občas je přesně tohle kniha, kterou si člověk potřebuje přečíst.