Ať už se stěhujete do nového obydlí nebo si jen chcete trochu proměnit a oživit své současné království, určitě se vám bude hodit nějaká ta zajímavá inspirace. I já si tím právě teď procházím a během zařizování jsem studovala nejrůznější zdroje a snažila se hledat inspiraci a informace o tom, jak si domov zařídit tak, aby se v něm žilo co nejpříjemněji. Jednou z věcí, které mě zaujaly, bylo právě feng šuej a já se rozhodla získat o tomto starém čínském učení, jehož cílem je nastolit doma harmonii, víc informací a zjistit, zda by něco takového mohlo být užitečné. Velice příhodně se mi naskytla možnost začíst se do publikace Život podle feng šuej nakladatelství Anag a teď vám velice ráda povím o mých dojmech z této knihy.

Autorka Jamye Barret žije v Los Angeles a dlouhodobě poskytuje poradenství v oblasti nemovitostí po celém světě. Sama sebe nazývá celoživotní studentkou feng šuej. A o čem že vlastně to feng šuej je? Zjednodušeně by nám mělo pomoct harmonicky si uspořádat své bydlení a díky tomu žít šťastněji.

Začala bych formátem knihy, který se opravdu povedl. Stránky jsou dostatečně velké a text je vhodně doplňován velkým množstvím fotografií a ilustrací, které činí čtení zábavnější. Obsah je pak rozdělen na několik částí, v nichž se člověk dozvídá o hlavních zásadách tohoto učení a praktických krocích k tomu, jak ho v životě začít aplikovat a o tom, jak nastolit rovnováhu ve svém okolí, ale také uvnitř sebe. Zhruba v polovině knihy se dostáváme k více praktickým informacím, kde autorka dává konkrétní tipy ohledně úklidu prostoru, jeho rozložení a postupně se detailně podíváme na každou místnost v domě.

Ať již věříte na proudění energií nebo ne, tato kniha vám nabízí opravdu mnoho zajímavé inspirace, jak si zařídit interiér a tipů jak ho učinit účelnějším, útulnějším a obecně příjemnějším. Získáte zajímavé informace o roli světla, barev i uspořádání nábytku ve vašem bytě nebo domě. Vše je navíc doplněno fotografiemi, na které je radost se dívat. Zároveň se dočtete i o spoustě předmětů, kterým je lepší se vyhnout, neboť na prostor ve kterém žijeme nepůsobí pozitivně.

Byť se vyloženě neztotožňuji se všemi aspekty tohoto bez debaty fascinujícího učení, určitě pro mě tato kniha byla přínosnou inspirací a mnohými radami jsem se sama při zařizování řídila. Text je srozumitelný a čtivý a je konstruován tak, že si v něm každý najde to své. Pokud vás láká čistý a efektivní styl bydlení, určitě přečtením této knihy neprohloupíte.

70%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Anag

Představte si, že poznáte sympatického chlapce, se kterým poslední dva týdny nepřetržitě trávíte čas, cítíte, že je mezi vámi nějaké zvláštní pouto a on vás teď veze představit rodičům na jejich odlehlou farmu. Přesně to zažívá hlavní hrdinka s Jakem. Vše se zdá být ideální, přesto si nemůže pomoct a poslední dobou stále častěji přemýšlí nad tím, zda by vztah neměla ukončit. Poté, co dvojice dorazí na farmu, se však tento problém odsouvá do pozadí. Co se událo na tomto zvláštním místě? Na promrzlé půdě se povalují mrtvá zvířata, oba rodiče se chovají přinejmenším zvláštně a tajemstvími je celá farma doslova prolezlá. A to nejhorší má teprve přijít.

Když jsem zjistila, že Ianu Reidovi u nás vychází nová kniha, bylo jasné, že si ji musím co nejdřív přečíst. Není tomu totiž tak dávno, co tento autor vydal Soka, thriller, který mě neskutečně překvapil a já doufala, že podobně šokující bude i jeho druhá kniha - tentokrát novela s pouhými dvě stě stranami. Příběh byl dokonce zfilmován a vychází právě nyní na Netflixu.

Asi to skončím začíná cestou autem, během které si obě hlavní postavy vyměňují názory na rozmanitá témata a zapáleně řeší vše možné. Tím dostává čtenář šanci je trochu poznat a dozvědět se o historii jejich krátkého vztahu. Celá úvodní část působí poněkud zdlouhavě, neustálé konverzování o nesourodých tématech mě začínalo nudit a já už netrpělivě vyhlížela příjezd na farmu. Toho se nakonec dočkáme a od onoho momentu vše nabírá ohromný spád.

Ian Reid opět ukazuje, jak bravurně umí budovat napětí. Jeho popis veškerých událostí na farmě byl nervy drásající, často jsem se přistihla, že u čtení zapomínám dýchat a mrazivá atmosféra mě naprosto pohltila. Autor místo popsal tak živě, že bylo nemožné příběh neprožívat spolu s hlavní hrdinkou. Ponuré staré stavení, které je však precizně uklizené, bez jediného snítka prachu. Rodiče, neustále se tiše hádající v kuchyni, matka s neurózou a přehnaným křečovitým úsměvem. To vše je popsané tak přesvědčivě, že vás strach a děs pomalu prostupuje stejně jako hlavní hrdinku.

Od příjezdu na farmu mají všechny události spád a děj plyne takovou rychlostí, že se zkrátka neodtrhnete, dokud knihu nedočtete celou. Bohužel samotný konec knihy mě zklamal. Začínala jsem mít tušení, kam to celé spěje a k mému rozčarování jsem nebyla daleko od pravdy. Po celou dobu nám autor předhazovat střípky a náznaky, od kterých jsem měla velká očekávání, ale na které jako by na konci knihy úplně zapomněl. Spousta věcí vůbec nebyla vysvětlena a je tak těžké pochopit, proč je autor do knihy vůbec dával. 

Je to velká škoda, protože jsem doufala v nějaké epické vyvrcholení a pospojování všech útržků, které nám v průběhu příběhu byly servírovány. Konec však působil useknutě a nedomyšleně, jak kdyby už autorovi došly nápady kam děj dále směřovat a já z něj tak byla spíš otrávená než šokovaná nebo nadšená, jako tomu bylo u autorovi předchozí knihy.

I přes nepříliš povedený konec jsem si knihu celkem užila a dostala od ní to, co bych od hororu očekávala. Pokud máte rádi mrazivou atmosféru a plíživý děs a jste schopni odpustit ne příliš domyšlený konec, bude pro vás Asi to skončím příjemnou jednohubkou.

Malin Ahlbergová neměla zrovna nejlehčí dětství, rozhodla se proto nastoupit na střední školu daleko od svého rodného města, aby zde mohla začít nový úspěšný život. A daří se jí to skvěle, ve škole má vynikající výsledky a její partu přátel tvoří samí oblíbení studenti. Společně si užívají nezávazných večírků a zdá se, že k dokonalému životu nechybí Malin vůbec nic. Postupem času však vychází na povrch, že Malin i její přátelé skrývají nejrůznější tajemství, která mohou mít nepříjemné následky. Vztahy se začínají komplikovat a nad skupinkou přátel se pomalu stahují mračna, jež musí nevyhnutelně vyústit v tragédii.

Obálka této poměrně obsáhlé knihy nám slibuje thriller z prostředí studentského kampusu a to je přesně to, co dostaneme. Vypravěčkou příběhu je Malin, která nás postupně provádí různými etapami svého života. Vypráví o svém nástupu na střední školu, o hledání nových přátel i sama sebe a místy se vracíme také do jejího dětství ke komplikovanému vztahu s jejím bratrem a rodiči. Jako temný stín pak příběhem prochází den mazáků. Den mazáků je již tradiční událost, při které studenti posledního ročníku skáčou společně do ledové vody rybníka. Již od začátku knihy je však jasné, že ten poslední nedopadl tak úplně podle představ.

Malin je tichá a zádumčivá dívka a je skoro až s podivem, že její nejbližší přátelé jsou jejím pravým opakem. Nejlepší přítelkyně Ruby, která si svou sympatickou povahou získala velkou popularitu, svérázná Gemma, které je vždy všude plno, princ z Abú Dhabi Khaled a v neposlední řadě školní idol a krasavec John spolu se svým bratrancem Maxem. Jejich role a vzájemné vztahy, které se od začátku knihy zdají jasně nalinkované, se pomalu komplikují a zamotávají. Zapůsobilo na mne, jak zdatně se autorce podařilo postavy vykreslit a dát jim hloubku. Tak jako tomu bývá v běžném životě, i v knize pomalu zjišťujeme, že ne každý je takový, jaký se na první pohled zdá.

Obzvlášť postava Malin je velice zajímavá. Již od začátku je jasné, že se jedná o velmi introvertní osobu. Pozoruje tiše své okolí, vnímá, co se kolem ní děje, neunikne jí žádný detail školního života. Na tom není nic špatného, až na to, že aby se dozvěděla to, co chce, je Malin občas schopná překročit všechny meze. Účel přece světí prostředky, ne? A Malin nutně potřebuje porozumět tomu, jak být dobrou kamarádkou a jak získat důvěru a přízeň svého okolí. Byť hluboko uvnitř by nejradši seděla sama v koutě s knihou.

Ze začátku vidíme bezstarostnou a zábavnou skupinou spolužáků, kteří se vzájemně doplňují a skvěle si rozumí. S uplývajícími stranami však poznáváme jejich jednotlivá tajemství, stinné stránky a strašáky ve skříni. Nikdo není tak dokonalý, jak se na první pohled může zdát. Postupem času si čtenář začne spojovat jednotlivé dílky skládačky a tušit k čemu celý příběh nevyhnutelně spěje. Není nijak náročné odhadnout, k jaké události vše směřuje, ale kupodivu to čtenáři neubere na zážitku. To, co totiž dělá knihu tak čtivou, je zdařilá eskalace napětí, během které autorka pomalu obnažuje každou postavu až do morku kostí. Zároveň však píše s lehkostí, díky které se od stránek jednoduše nedá odtrhnout.

Konec už je jen epickým vyvrcholením všeho, co autorka na více než čtyř stech stranách budovala. Po dočtení jsem nenacházela slova, kterými tento čtenářský zážitek popsat. Je to znepokojivé, děsivé, ale zároveň svěží a čtivé. Na pozadí bezstarostných večírků středoškoláků se odehrávají dramata, která mohou zásadně změnit život všech přítomných. Byť se může zdát, že příběh ze středoškolského kampusu musí být nevyhnutelně nenáročnou četbou, zdání klame a Řekni mi všechno vám zdařile natropí v hlavě pořádný zmatek.

Jedna tragédie, šest lidí, šest srdcervoucích příběhů. John Hersey byl americkým spisovatelem a válečným reportérem a mimo jiné také držitelem Pulitzerovy ceny. Jeho Hirošima nyní znovu vychází v rámci edice 75 let od ukončení války a dává čtenáři možnost nahlédnout do událostí osudného dne 6. srpna 1945.

"Bylo zabito 78 150 lidí, 13 983 bylo nezvěstných a 37 425 zraněných. Ve skutečnosti byla tato čísla nejspíš ještě vyšší."

Už od prvního pohledu na tuto knihu je jasné, že nepůjde o žádné příjemné čtení. Smrt, oheň a temnota hrají prim nejen na obálce, ale i uvnitř samotné knihy. Ta je rozdělena do několika částí, ve kterých autor  podrobně mapuje životy několika obyvatel Hirošimy během této jaderné katastrofy. Prostřednictvím příběhů přeživších nahlíží čtenář do prvních chvil po svržení bomby, událostí v následujících týdnech a měsících až po pomalé a opatrné budování nové Hirošimy.

"Bylo poškozeno 62 tisíc domů z celkových 90 tisíc a dalších 6 tisíc domů bylo zničeno do té míry, že se nedaly opravit. Navzdory tomu, že po zemětřesení v roce 1929 japonské stavební předpisy vyžadovaly, aby střecha každé budovy unesla tlak 340 kilopondů na metr čtvereční (americké předpisy běžně nevyžadovaly víc než 200 kilopondů na metr čtvereční)."

Autor se nesnaží hrát na city ani nesoudí, jen předkládá události tak, jak mu byly vylíčeny a je na čtenáři, aby si na vše udělal vlastní názor. Katastrofu popisuje komplexně, poukazuje na nevědomost lidí, kteří ještě týdny po útoku spekulovali, jakou zbraň to Američané vlastně použili, na bídnou až nulovou pomoc občanům Hirošimy, kteří se s hroznou tragédií museli vypořádat na vlastní pěst. Popisuje pokusy o léčbu nemoci z ozáření, o které v té době nikdo ani nevěděl, že existuje, natož jak k ní přistupovat. Pacientům se zkrátka podávaly různé vitamíny a léky stylem pokus omyl. Tyto střípky příběhů a událostí pak vytváří mozaiku, pomocí které získává čtenář představu o rozsahu a závažnosti této události.

Jak již bylo zmíněno, sledujete příběhy šesti jedinců, dějové linky se postupně střídají a chronologicky představují jednotlivé zásadní milníky. Díky tomu nahlížíte na katastrofu z různých úhlů pohledu, ať již z pohledu ženy v domácnosti nebo třeba lékaře, který až do vyčerpání sil ošetřoval stovky a stovky raněných. Zajímavé je také pozorovat změnu v jejich přístupu, kdy se postupem času stávají otupělí vůči hromadám mrtvol kolem sebe a jednají s chladnou, ale nezbytnou racionalitou.

"Přibližně 25% obětí si vyžádaly popáleniny způsobené bombou, asi 50% jiná zranění a asi 20% úmrtí zavinila nemoc z ozáření."

Styl psaní je strohý a věcný, ze začátku mi dělalo problémy orientovat se mezi jednotlivými postavami, avšak poselství jejich příběhů bylo zcela jasné. Kniha vám pokládá hned několik zásadních otázek, které jsou stále aktuální a vzbuzují ve společnosti rozepře. Zavádí vás do centra dění a přináší hrůzné a bolestné svědectví, které je dobré znát, i když to není snadné čtení. Protože takové události je dobré si připomínat, právě proto, abychom se ujistili, že už se nebudou opakovat.