Sanctum - Madeleine Roux | recenze

19:44 Ivcca 8 Comments

Napínavé pokračování knihy Asylum vás zavede na známá místa, ale ukáže je v novém světle. Vyprávění je opět ozvláštněno dobovými fotografiemi, které pomáhají navodit atmosféru, kdy se tři přátelé pohybují na tenké hranici mezi minulostí a současností, genialitou a šílenstvím.

Dan, Abby a Jordan, které známe z knihy Asylum, se snaží zapomenout na to, co prožili na letní přípravce v New Hampshire College. Hrůzné zážitky je pronásledují ve snech i v každodenním životě, ač si nepřejí nic víc než zapomenout. Leč neúspěšně. Někdo (či něco?) je kontaktuje (příznačně prostřednictvím moderních technologií, ale i „staromódní“ poštou) a dává najevo, že „ještě není konec“. Danovi se do rukou dostává část fotografie, která vytvoří jeden celek s bizarními černobílými snímky, které již dříve dostali Jordan a Abby. Jordan vyluští význam čísel na rubu fotografie – jedná se o souřadnice míst v Camfordu, městečku, v němž sídlí kampus NHC. A je jasné, co musí následovat!

Trojice přátel se vrací na známá místa, aby odhalila tajemství, které, jak doufají, je jednou provždy osvobodí od minulosti. Odlupují jednotlivé vrstvy záhady jako cibuli (a občas je to skutečně i k pláči!), aby zjistili… Ale to už je na čtenářích.

Knihu, jako je Sanctum, je radost vzít do rukou a číst toto dílo byl opravdu zážitek - minimálně z vizuálního hlediska. Kniha má zajímavě provedenou obálku, kontrastní modrá skvěle doplněná o temné fotografie a to vše na kvalitním papíře. Je jasné, že si někdo s přípravou knihy dal opravdu práci. Samostatnou kapitolou jsou pak bohaté ilustrace obsažené uvnitř knihy a skvěle doplňující pochmurnou atmosféru příběhu. Vesměs se jednalo o fotografie děsivé spíš svou podivností a atmosférou, než že by vyobrazovaly nějaké nechutnosti. Ostatně fotografie z cirkusového prostředí a obzvlášť pak fotografie klaunů jsou děsivé samy o sobě.

V příběhu se setkáváte se třemi hlavními hrdiny, které znáte již z předchozího dílu série. Celá trojice představuje velice inteligentní studenty silně poznamenané hrůznými zážitky. Hlubší charakteristika zde však chybí, což je nejspíš důvod, proč mi nikdo z nich nepřirostl k srdci. Kniha je členěna do mnoha kapitol, které jsou velmi krátké a navíc díky proložení spoustou fotografií děj plyne opravdu neskutečně rychle. Příliš často se s ilustrovanými knihami nesetkávám a musím říct, že je to vlastně škoda, protože jsem se sama přesvědčila, že přidané fotografie posouvají celý příběh na trochu jinou úroveň. Sanctum se tváří jako horor, nicméně já jej za horor rozhodně nepovažuji. Myslím, že na strašidelnosti hodně ubralo autorčino nedostatečné popisování atmosféry, ponurost a strašidelnost míst na vás dýchala alespoň z fotografií, ale v ději mě absence napětí nastoleného právě kvalitním popisem poměrně mrzela. Celý příběh je obestřen rouškou tajemna a záhad, které odhalujete hezky pomalu a postupně. Hlavní hrdinové trpí nejrůznějšími halucinacemi, děsivými sny a občas je těžké rozeznat hranici mezi realitou a fantazií.

Zápletka je bohužel jednoduchá a pro mě byla zklamáním. Očekávala jsem temnější zlo, komplikovanější rozuzlení a trochu víc nervy drásající konec. Díky mnohým náznakům čtenář tušil poměrně dlouho dopředu, jak vše dopadne a já jsem zkrátka fanoušek šokujících a nečekaných zvratů a odhalení. Kniha končí uzavřeně, nicméně autorka si připravila cestičku pro další pokračování série. Na závěr nutno dodat, že i když je Sanctum druhým dílem v sérii, nepotřebujete nutně znát díl předchozí. Nachází se zde sice spousta narážek na jeho děj, nicméně si velice rychle uděláte obrázek o tom, co se stalo a co mají hlavní hrdinové za sebou. Rozhodně se vám nestane, že byste zmateně bloumali textem a nevěděli o čem je řeč. Sanctum si tedy můžete užít i jako samostatnou jednotku.

60%

8 komentářů:

Děkuji za každý komentář!

Bez šance - Neal Shusterman | recenze

22:51 Ivcca 16 Comments

Bez šance je nečekaným a velice příjemným překvapením. Svižný skvěle propracovaný děj, kterému nechybí hlubší myšlenka. Autor Neal Shusterman se blýsknul nejlépe, jak mohl a já jásám radostí nad konečně opravdu kvalitní dystopií, na kterou jsem tak dlouho čekala.

Co kdyby mohli rodiče poslat své dítě zpětně na potrat? Po válce bylo uzákoněno, že každé dítě má právo na život od narození do věku třinácti let. Mezi třináctým a osmnáctým rokem života se pak jeho rodiče mohou rozhodnout, zda si dítě nechají a nebo ho pošlou na "rozpojení" - proces, při kterém, jak propaganda hlásá, zůstane dítě naživu, jen v různých částech. Ano, z jeho těla jsou rozebrány všechny orgány a předány na transplantaci těm, kteří je potřebují.
Connor byl příliš problematický a vznětlivý, aby ho jeho rodiče udrželi pod kontrolou. Risa se narodila ve Státním domově, ale nemá dost kvalit a talentu, aby ji nechali naživu. Lev pochází z křesťanské rodiny a od malička byl vychováván jako desátek. Souhrou náhod se tito tři setkávají a šanci na přežití mají jen pokud zůstanou pohromadě.

Začátek této knihy asi nikoho nepřekvapí. Tři určitým způsobem ze společnosti vyvržení jedinci se spojí, aby společně čelili osudu a unikali před smrtí. Tím ovšem klišé v této knize končí. Děj je rozdělen do spousty kapitol, které jsou vyprávěny z různých pohledů. Střídá se zde samozřejmě hlavní trojice hrdinů, ale nabízí se nám i pohled na věc učitelky, policisty, matky a mnohých dalších, což čtenáři umožňuje udělat si komplexní obrázek o tom, co se děje a mě tato forma vyprávění nesmírně vyhovovala.

Snad největším plusem příběhu jsou skvělé a autentické hlavní postavy - žádní nadprůměrně inteligentní, talentovaní a fyzicky zdatní vyvolení. Naopak, Connor má problémy zvládat svůj hněv a myslet před tím, než něco udělá. Není ani nijak zvlášť chytrý. Risa je občas sobecká. Lev je naivní a vnitřně rozpolcený. Mít před sebou obyčejné lidi je obrovská a osvěžující změna.
„Jednou z věcí, které se naučíš, když budeš žít tak dlouho jako já, je ta, že lidé nejsou skrznaskrz dobří a nejsou skrznaskrz špatní. Celý život se noříme do tmy a zase z ní vycházíme ven.“

Čtenáři se do rukou konečně dostává kniha, která se úspěšně vyhýbá zaběhnutým klišé. Je zde přítomna romantická linka, ale vlastně se ani nedá nazývat romantickou. Je přirozená, nenucená a v pozadí. Námět je trochu přitažený za vlasy. Představu, že by se rodič po třinácti letech klidně vzdal svého dítěte, prostě nedokážu strávit. Když přivřu oči nad nereálností, samotné provedení příběhu je velice kvalitní. Logická návaznost, vše šlape jak má a dohromady to funguje jak dobře promazaný stroj. Zápletky nejsou jen povrchní, ale jsou propracované a samotná myšlenka celého díla je hlubší, než se na první pohled zdá. Z některých scén čtenáře doslova mrazí, zajímavou atmosféru příběhu dodává silné psychické vypětí a morální drama postav.

Ocenila jsem konec, který není klasické "zazvonil zvonec a pohádky je konec" ani "žili spolu všichni šťastně až do smrti". Je vidět, že autor umí psát a že dílo posouvá trochu výš nad klasické knihy pro mladé čtenáře. Nutno podotknout, že některé situace byly nadsazené a trochu přehnané. Ke konci měl autor sundat nohu z plynu a nenechat se příliš unést, protože to trochu ubralo na reálnosti děje a bylo toho zkrátka na čtenáře nějak moc. Jinak mi ovšem nezbývá než pět chválu a těšit se na Shustermanovo další dílo.
90%

16 komentářů:

Děkuji za každý komentář!

Abeceda knihomola #G

19:32 Ivcca 11 Comments


Tři asociace týkající se knih a literatury.
~ G ~

Dnes pro vás mám sedmý díl projektu a tři asociace začínající na písmeno G. Autorkami projektu jsou Marky a Kristý.

Gamebook
Všehoznalá Wikipedie definuje Gamebook následovně:

"Gamebook je kniha, ve které není čtenář stoprocentně vázán napsaným dějem, ale může si ho do jisté míry sám vytvářet."
Jednoduše se jedná o hru přenesenou na papír. Čtenář čte děj a po určité době se vždy dostane k momentu, ve kterém se rozhoduje o dalším osudu hlavního hrdiny. Děj má několik možností pokračování - každá umístěná v jiném místě knihy. Vaším cílem samozřejmě je zvládnout všechny úkoly a neumřít při tom. Nevím, jestli gamebooky letí ještě v dnešní době, ale když jsem byla malá, byly tyto hry v knižní podobě obrovským hitem. Správně byste si při rozhodování o osudu svého hlavního hrdiny měli házet kostkou (pokud se dobře pamatuji), nicméně mé rebelské já rádo ignoruje pravidla, takže jsem si vybírala možnosti, které mi zrovna padly do oka, pravidelně jsem oživovala svého hrdinu z mrtvých, případně, když se hra dostala do nudné části, jsem zkrátka přelistovala na jiný random úsek příběhu. Moc dlouho mi to ale nevydrželo, gamebooky pro mě nejsou.

Gay, nejlepší přítel člověka
Tenhle nadpis zní dost zvláštně a proto ho radši rychle uvedu na pravou míru. Pokud občas čtete YA/NA, nemohli jste si nevšimnout jedné frekventovaně se vyskytující věci - hlavní hrdinka a její nejlepší kamarád gay. Poslední dobou se tento vzorec objevuje snad v každé knize tohoto žánru. Jako by snad sexuální orientace korelovala s tím, jak dobrý jste kámoš. Chápu, že se asi spisovatelé snaží ukázat, jak jsou gay-friendly, ale na mě to spíš než jako boj proti homofobii působí jako něco, co je momentálně "in" a proto se to cpe do každé knihy. Co takhle vymyslet něco originálnějšího než hyperaktivního upovídaného a věčně pozitivního kamaráda snů?

Gatsby. The Great Gatsby
Kdo by neznal Velkého Gatsbyho, klasické dílo z pera F. S. Fitzgeralda. Slavný spisovatel ve své knize vytvořil unikátní postavu s obrovským srdcem. Nemohu říct, že bych si Gatsbyho úplně oblíbila, protože jeho rozhodování bylo velice zvláštní a ojedinělé, nicméně je velmi fascinující postavou. Ať už nezlomnou vírou, obětavostí, bojovností nebo láskou. I když tragický, pro mě je to nejintenzivnější milostný příběh, z jehož konce mi bylo pěkně úzko. Gatsbyho jsem měla ráda. A kouzlo, které mu navíc v nejnovějším filmovém ztvárnění vdechl Leonardo DiCaprio, posunula celý příběh na novou zajímavou úroveň. Velký Gatsby je pro mě srdcovka.

Setkali jste se někdy s gamebooky a jaký je váš názor na ně?
Také už máte plné zuby zidealizovaných nejlepších přátel knižních hrdinů?
Jaká knižní postava vám přirostla k srdci?

11 komentářů:

Děkuji za každý komentář!

Pád - R. J. Pineiro | recenze

19:26 Ivcca 10 Comments


Jack Taylor odjakživa potřeboval k životu dobrodružství a adrenalin. Pro vládu testoval výzbroj a výstroj v nejrůznějších drsných prostředích, od vyprahlých pouští přes hlubiny oceánů po ledové vrcholky hor. Až mu byla i samotná Země malá…

Dalším krokem v Jackově slibné kariéře je zvlášť extrémní kousek – na vlastní kůži vyzkouší možnost strategických výsadků z kosmu. A nejde o „pouhý“ skok ze stratosféry, jaký absolvoval Felix Baumgartner nebo Joseph Kittinger. Jack se chystá vrhnout se do prázdna až z nesmlouvavé žhavé termosféry, překonat rychlost zvuku a čelit řadě předvídatelných nebezpečí: vzplanutí v atmosféře, selhání výstroje či vlastního organismu.

Jenže na to, co ho čeká dole na Zemi, ho žádný výcvik nepřipravil!

Představte si, že jste vyneseni za Karmánovu hranici do termosféry, abyste absolvovali skok z takové výšky, ze které to nikdo před vámi neudělal. Přesně takto vypadá realita Jacka Taylora – zkušeného vojáka a příslušníka SEALs, pro kterého je adrenalin nedílnou součástí každodenního života. Jack je sympaťák od pohledu a jeho klid a logické uvažování je přímo pohlazením po duši a vám nezbývá, než mu fandit při překonávání všech překážek. Postav potkáte v příběhu poměrně dost, u žádné se však nedočkáte nějaké hlubší psychologie a často jsou jednotlivé charaktery černobílé.

“Jediný snadný den byl včera.” – Neoficiální moto SEAL, Námořních, vzdušných a pozemních týmů Námořnictva USA
Nálepku „sci-fi thriller“ si tento román zaslouží. O akci, napětí a vládní intriky zde opravdu není nouze. Rozhodně nečekejte žádné chození kolem horké kaše, příběh začíná rovnou Jackových seskokem a od toho okamžiku si prakticky neoddechnete. Akce střídá akci a čtenáři ustavičně sviští kulky kolem hlavy a duní výbuchy náloží za zády. Navzdory poměrně velkému rozsahu se Pád čte doslova sám a čtyři sta stran vám uteče jako voda. Ze samotného programu na testování orbitálních skoků, který představuje stěžejní téma knihy, budete ze začátku možná trochu v rozpacích, avšak jakmile autor poskytne technické detaily a teorie (a že jich není málo), dokážete tuto teorii jakž takž strávit, byť některé zmiňované technologie jsou písní hodně vzdálené budoucnosti.

Silnou stránkou Pádu je styl, jakým je vyprávěn. Čtenář toho neví o moc víc, než Jack a po jeho návratu na Zem je stejně zmatený a stejně zvědavý jako zmiňovaný hlavní hrdina. Až postupem času se nitky začnou rozplétat a mozaika začne dávat smysl.

Bohužel má však kniha i značná negativa. Z Jacka dělal autor občas Jamese Bonda a stavil ho do absurdních bojových situací, na kterých prokazoval jeho nadlidské bojové schopnosti. Nad reálností těchto situací jsem pak místy musela pochybovat. Stejně tak Jackova manželka Angela a její kamarádi z motorkářského gangu působili někdy až komicky a dlouhé onanie nad jejich hackerskými super schopnostmi mě lehce otravovaly. Dalším mínusem pro mě je značná nadnesenost, autor má často tendence přehánět a vytvářet příliš mnoho zápletek, což příběhu jako celku škodí. Občas méně znamená více a když autor není opatrný, může vše působit absurdně.

Samotný konec má velmi rychlé tempo, sem tam proložené mírně zdlouhavými popisy. Korunu všemu pak nasadí naprosto epický epilog. Musím říct, že jsem Pád začínala číst se značnými obavami. Nakonec jsem však byla velmi mile překvapena. Brilantní nápad a víc než kvalitní provedení. Z každé strany je znát, jakou práci si autor dal s přípravou svého románu a já musela každou chvíli smekat imaginární klobouček.

90%

10 komentářů:

Děkuji za každý komentář!